ŠKM – Pamětní medaile

Přejela dlaní po víku šperkovnice a zlehka ji pootevřela. Několik okamžiků jen sledovala tu škvíru, jako by zvažovala, zda ji opravdu otevřít, než se zhluboka nadechla a dovolila svým pokladům zase jednou vidět denní světlo. Zaváhala. Prsty se nad obsahem lehce zachvěly. Pomaličku uchopila zašlou zlatavou medaili nepravidelného kulatého tvaru s ouškem na jedné straně. S povzdechem se opřela zpět do křesla a převrátila ten kousek kovu v dlani. Upřela pohled k okenní tabuli, skrze kterou proudily do místnosti poslední hřejivé paprsky slunce, a ve vzpomínkách se vydala na dalekou pouť do svého dětství.

„Ale já tvé rozhodnutí nepřijímám!“ Rozrušená slova následovaná bouchnutím se nesla dlouhou chodbou a zanechala za sebou ozvěnu. Dívenka sebou poplašeně trhla, přičemž málem upustila knihu na podlahu, a zvedla hlavu. Nebývalo zvykem, že by tatínek takhle zvýšil hlas, zvlášť v okruhu svých blízkých, a tak opatrnými krůčky poháněná zvědavostí zamířila k otevřeným dveřím otcovy pracovny.

„Nepřišel jsem pro svolení. Jsem již pevně rozhodnut. Je to správné,“ odvětil jiný hlas, hlubší a o poznání klidnější, jako by se snažil uchlácholit zraněné zvíře.

Položila jednu ruku na dřevěný rám a pomalu nakoukla dovnitř. Nad mohutným psacím stolem stáli dva muži ve středních letech, na první pohled podobní, i když každý z nich nesl ve tváři jiný výraz. Maličko se zamračila a nechápavě si tatínka měřila.

„Císařova vojska to jistě zvládnou i bez tvé přítomnosti a navíc Rákóczi je…“

Co je Rákóczi zač již nedopověděl. Pohledem se zastavil u dveří a povšiml si malé návštěvnice. Zhluboka si povzdechl a ztěžka dosedl na židli, načež na ni mávl rukou, ať vstoupí. Bez váhání proběhla pár kroků přes pracovnu a přitulila se k jeho boku, po chvilce se však odtáhla a upřeně se na něj zadívala.

„Pročpak se na strýčka zlobíte, tatínku?“

Nadechl se a pootevřel ústa, ale žádná slova z něj nevyšla, jako by snad měl problém najít správnou odpověď. Nakonec vlastně ani nemusel, neboť se ozvalo tiché zakašlání.

Rychle se obrátila k druhému muži a i jeho se jala propalovat zvídavým pohledem, jenž si žádal odpovědi. Stačily mu dva kroky, aby překonal vzdálenost, která je dělila, a poklekl před ní. Uchopil do dlaní její ruce a zadíval se jí do očí, přičemž se zvesela usmíval.

„Odjíždím, Magdalénko. Musím pomoct panu císaři zařídit nějaké věci. Tatínek se nezlobí, jen má strach, víš?“

„Je to nebezpečné? To zařizování?“ naklonila hlavičku na stranu a zamyšleně jej pozorovala. O válkách už něco málo věděla, přece jen se kolem procházelo dost důležitých lidí, kteří si málokdy všimnou malého děvčátka.

Muži si mezi sebou vyměnili pohledy. Strýc potřásl hlavou a zlehka se zasmál.

„Ale kdepak. Než se naděješ, budu zpátky. Podívej.“ Na okamžik se odmlčel, vztáhl ruku k límci košile a přetáhl si přes hlavu stuhu, na jejímž konci se houpal malý kovový plíšek s ražením.

„Filipe,“ ozval se varovně otec a potřásl hlavou, „…nehodí se přeci, aby takové dítě…“

„Ale já chci,“ přerušil jej jemně strýc a vložil medaili dívce do dlaní. „Budeš na ni dávat dobrý pozor, aby se mi neztratila, ano?“ S úsměvem dívenku cvrnknul do nosu a narovnal se.

„Na viděnou, bratře.“ S těmi slovy spěšně opustil pracovnu, a tak nikdy nezjistil, že dívka nosila stuhu poctivě kolem krku celé léto, podzim i zimu a jistě by následovala i další léta, kdyby ji maminka nevzala do náručí a jemně jí neoznámila, že strýček se již nevrátí. Teprve pak medaile našla svou cestu do ebenové krabičky, doprovázena slzavým údolím.


Autorkou ilustrace je Indris Elwinor, graficky upravila redakce čítárny.
Redakční úpravy provedla Helenia Kukková.

Odeslat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *