Rubrika
Dospělá královna Magdaléna zaťukala na bílé, dřevěné dveře své dcery. Bylo to tak dávno, kdy v pokoji bydlela ona sama. Ve svých starých rukou nyní svírala malý, odřený prstýnek.
„Dále,“ ozvalo se z pokoje a Magdaléně se naskytl pohled na její mladé já, na její prvorozenou dcerku. Natáhla k ní ruku, v níž svírala prsten a usmála se. Jako by se vrátil čas a ona nahlédla do minulosti. Vzpomínky na ten okamžik ji provázely živěji, než kdy předtím.
Královna Magdaléna seděla zasněná nad otevřenou šperkovnicí, kterou jí kdysi v útlém dětském věku věnovala její maminka. Hlavou se jí točily nejdůležitější okamžiky jejího života při pohledu na šperky a cennosti. Královnin zrak spočinul první na prstýnku, v němž byl zasazen nádherný rubín, tento prstýnek královně Magdaléně kdysi věnoval její otec k dovršení desátých narozenin. Ne že by do té doby měla málo šperků, jako princezna dostávala neustále nějaké třpytivé dárečky, toto byl ovšem jeden z těch výjimečnějších prstýnků, který opečovávala jako oko v hlavě.
Královna Magdaléna opatrně sáhla do útrob své šperkovnice a vytáhla z ní malý náramek z koňských žíní. Nebyl jen tak obyčejný, jako ke každé věci v truhličce se k němu vázal pozoruhodný příběh...
Královna Magdaléna se zasnila. Vrátila se v myšlenkách v čase do dětského věku. To byla tak krásná noc. Pršelo, slejvák, všechno napovídalo tomu, že budou blesky a hromy. Naprostá atmosféra k tomu prozkoumat místa, která ožívají právě v tento nečas. Pro někoho nepříjemné počasí, pro jiné utrpení, ale pro Magdalénu to bylo dobrodružství. Prozkoumávat zámek! Které dobrodružné dítě by si to nepřálo?
Magdaléna prsty polaskala víko šperkovnice, pak ji zamyšleně otevřela. V tyto dny už dělala máloco tak ráda jako vzpomínání a byla neskutečně ráda, že díky šperkovnici a pokladům v ní vzpomínat mohla. Chvíli přebírala předměty, jeden po druhém láskyplně vyndávala a rozkládala na masivní stůl před sebou, až se konečkem prstu dotkla ostrého kamínku. Lehce sykla, jelikož se málem pořezala. Opatrně kamínek uchopila a zadívala se na něj, otáčela ho pod světlem svíce. Chvíli to trvalo, ale pak se jí před očima začal odehrávat starý příběh...
Paprsek slunce si našel škvíru mezi tmavými závěsy a doputoval až k posteli, kde pošimral na nose malou dívenku, která se rázem probudila. Oči nebeské modři se v tom okamžiku rozzářily. Je ráno!
Královna Magdaléna otevřela svoji drahou truhličku s poklady svého života. Pohlížela na všechny ty předměty uvnitř s úsměvem. Prsty se dotkla úlomku vosku. Zdánlivě jen nepořádek, který se tam zatoulal nějakým nedopatřením, ale ne. Přesně věděla, kolik to pro ni znamenalo… Nikdy nezapomene.
Královna seděla v houpacím křesle a pozorovala dovádění svých vnoučat. Byla unavená, hlídání takové divoké smečky jí dalo pěkně zabrat. A nebyla už nejmladší, každým dnem se blížil den jejích 90. narozenin.
Královna natáhla ruku do šperkovnice a s něhou z ní vyndala drobnou brož ve tvaru peříčka. Byla její nejoblíbenější; drobná, leč elegantní a vkusná. Dlouho ji už na sobě ale neměla, měla s ní spojených příliš mnoho smutných vzpomínek. Vzpomínek na svého bratra.
První předmět, který si představíme, je v královnině šperkovnici již velice dlouho. Celých sedmdesát let. Vždy v určitý čas v roce si na něj královna Magdaléna vzpomene, vezme si ho do rukou a...