ŠKM – Lastura

Královna Magdaléna odedávna milovala maličkosti, cenné i necenné, hlavně, že vypadaly pěkně a daly se strčit do nějaké zapomenuté kapsy, kde je po dlouhé době zase plná nadšení objevila. Nyní královna otevřela svoji šperkovnici a vyndala z ní mušli, asi tak středně velikou, a sevřela ji v dlani. Měla ji z doby, na kterou tak ráda vzpomínala.

Bylo jí asi deset let, možná méně, když společně se svojí guvernantkou Klárou procházela tržiště a prozkoumávala věci známé i neznámé. Magdaléna trh milovala, vždy se zde našel někdo, kdo jí věnoval něco malého na zub, a zároveň zde měla i plno přátel, za kterými sem pravidelně chodila.

„Stýkat se s nimi se nesluší, princezno,“ stále jí vtloukala do hlavy její guvernantka, ale princezna prostě věděla svoje. „Jsou to moji přátelé,“ odpověděla s úsměvem, „na ty by se nemělo zapomínat.“

Chůva si povzdechla a vyrazila s Magdalénou ke stánku s pečivem.

„Jeden královský bochník pro hradní kuchyni,“ řekla odměřeně pekaři a do ruky mu vsypala hromádku mincí. Pekař jí podal ten největší bochník, co měl na stole, a princezně dal i veliký koláč s povidly.

„Děkuji,“ pípla jako vždy Magdaléna a vydala se dál, dokud neuviděla stánek zdejšího vetešníka Árese. Áres byl její starý přítel, často jí schovával ty nejzvláštnější magické předměty, které kdesi našel, a Magdaléna mu za ně často věnovala svůj milý úsměv. Lidé ho často pomlouvali, ale i když se Magdaléně z jeho vílího vajíčka žádná víla nevyklubala, měla jej Magdaléna ráda, i přes všechny řeči o šarlatánech, které jí Klára pořád opakovala. Na jeho vráskami posetou tvář se dívala i teď.

„Á, naše princezna Magdaléna, těší mě. Hádejte, co jsem vám tady dnes schoval!“

„Hmm,“ zamyslela se Magdaléna. ‚‚Vajíčko víly Putěnky? Nebo jednorožčí roh?“

„Těsně vedle!“ zasmál se stařík a zpod pultíku vytáhl středně velikou mušli.

„Páni…,“ usmála se Magdaléna. „Ta je nádherná.“

„Je vaše,“ zasmál se prodavač a vtiskl ji Magdaléně do její jemné ručky. „Je z moře, kde zpívají sirény a kde se prohánějí mořské panny. Když si ji přiložíte k uchu, uslyšíte, jak moře šumí a jak vlny naráží na útesy.“

„Vážně?“ podivila se princezna a přiložila si ji k uchu. A jako kouzlem uslyšela, jak vlny narážejí do skal a jak vítr hvízdá a pohrává si s mořskými ptáky. Nikdy nic takového neslyšela, a proto ji to udivilo.

„Je… nádherná. Opravdu si ji můžu nechat?“ pohrávala si s mušlí v dlani.

„Už jsem říkal, že je vaše,“ odpověděl prodavač a usmál se.

„Slečno! Co tady děláte?“ vytrhl Magdalénu ze zamyšlení hlas její guvernantky. Rychle za ní odběhla.

„Jen jsem byla se svým přítelem.“

„Zase? S tím šarlatánem? Hledala jsem vás!“

„Já vím, nezlob se.“

Ten den viděla Magdaléna starého vetešníka naposledy. A jak dny ubíhaly, postupně na svého přítele zapomínala víc a víc. Povinnosti se na ni začaly valit jedna za druhou a ona už neměla čas. Ten den mušli uložila do šperkovnice a až po dlouhé době ji vytáhla ven a zadívala se na ni. A když se jí najednou vzpomínky začaly vybavovat, usmála se sama pro sebe a vrátila mušli zpátky.

Redakční úpravy provedla Áine Adair.