ŠKM – Zlatá růže

Byl nádherný, vlahý jarní večer. Ze zahrady zaznívaly hlasy slavíků a míchaly se se zvuky vycházejícími z tanečního sálu. Byl teprve počátek jara, ale všechno již dýchalo květinovou atmosférou. Dnes byl velmi významný den. Na královském zámku se konal ples k oslavě šestnáctých narozenin princezny Magdalény.

Byl to první opravdový ples, kterého se mohla zúčastnit. Doteď směla navštěvovat jen odpolední zábavy či večerní koncerty. Na ples byly dívky zvány až ve věku šestnácti let, kdy už byly dost staré na celonoční tanec a zároveň i na případné vdavky.

A dnes byl ten den konečně tady. Princezna byla již od rána neposedná a nedočkavá, až málem převrhla u snídaně hrníček s čokoládou. Hraběnka Couvier už ji chtěla začít hubovat, ale maminka se na Magdalénu jen shovívavě usmála. Moc dobře si pamatovala, jaké to bylo, když byla v jejích letech.

Konečně přišel večer a s ním i velmi důležitá příprava na ples. Král se raději omluvil a odešel na dlouhou procházku do lesa. „Přeci tu nezůstanu přímo ve středu toho shonu. Než se připravíte, učešete a tak, to zabere hodně času. Však vás dobře znám. Vrátím se včas, neboj se, drahá.“

Královna mu jen lehce pokynula hlavou a již se věnovala své dceři. „Máš krásné šaty, ten střih jsme vybraly dobře. Ale něco tomu chybí, nějaký drobný, ale výrazný detail.“

„Ale co, mamá? Víte, chtěla bych být dnes večer nádherná. Jako anděl.“

„Nerouhej se, Magdalénko. Je hřích myslet jen na krásu těla. Ale neboj, bude ti to slušet.“

„Výsosti, smím promluvit?“ To byla Anna, jedna z královniných komorných. „Myslím, že by ty šaty krásně doplnily růže. Myslím takové ty malé, prostě poupátka.“

„Máte pravdu, Anno, ale ještě nepřišel růží čas. Dokonce ani ve skleníku žádné nekvetou. I když…“

Královna se zarazila a pak s úsměvem otevřela jeden ze šuplíků u svého toaletního stolku. Opatrně vyňala jakýsi předmět a vrátila se s ním ke své dceři. Opatrně na šaty připevnila malou zlatou brož ve tvaru růže.

„Nyní je to dokonalé. Měla jste skvělý nápad, Anno. Budu vás za něj muset odměnit. Pravá růže by sice byla elegantnější, ale musíme být vděčni za to, čím nás Bůh obdařil. Tuto brož mi přivezl tvůj otec ze své cesty po Itálii. Tam žili vždy úžasní zlatníci. Na dnešní večer ti ji ráda půjčím. Už se můžeš podívat do zrcadla.“

Princezna se otočila a pomalu otevřela oči. Málem se ani nepoznala. To jsem opravdu já? Měla před sebou obraz krásné dívky v bílo-růžových šatech s rozměrnou sukní. Vlasy měla překryté vrstvou pudru, takže zářily jako padlý sníh. A na živůtku šatů se skvěla zlatá růže.

„Velmi vám děkuji, maminko,“ Magdaléna se dvorně královně uklonila. „Slibuji, že se dnes budu řádně chovat, abych vám neučinila hanbu.“

Pak princezna lehounkými krůčky vycupitala z místnosti. Chtěla se ukázat svým sestrám, ještě než půjdou spát.

„Ach, to mládí,“ pronesla zasněně královna a vesele mrkla na Annu.

* * *

Královna Sofie často vzpomínala na tento první dceřin ples. A než zemřela, věnovala zlatou brož Magdaléně jako památku na ten kouzelný večer.

Odeslat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *