Z deníku zdravotní sestry – Duha

Byl to obyčejný pracovní den. Služba se chýlila ke konci. Počasí venku se zbláznilo. Chvíli lilo, chvílemi se dralo slunce mezi mraky. A tak se to pořád střídalo. Už jsem byla opravdu unavená. Zbývalo jen posbírat po večeři a rozdat večerní infuze. Pomalu jsem obcházela pokoj po pokoji. Utřít stůl, napojit kapačku, rozloučit se.

Další pokoj. Mé oči však spočinuly na okně. Za oknem se zjevila duha. Ale tak obrovská a silná! Obklopovala doslova celé město. Takovou jsem ještě neviděla. Ihned jsem si ji vyfotila na památku a dlouhou chvíli na ni hleděla. Naplňovala mě krásou a příjemným klidem. Pak jsem došla na pokoj, ve kterém ležela již druhý měsíc paní. Měla hrudní drén, plíce se ne a ne roztáhnout. S dopomocí chodila. Byla smutná a unavená. Uklidila jsem po večeři, prohodila pár slov. Spolupacientkám jsem napojila infuze. Rozloučila jsem se, vzala za kliku. Tu jsem ale vzápětí pustila. Došla jsem k paní s drénem a požádala jsem ji, zda se mnou může dojít k oknu. Se zmateným pohledem opatrně vstala. Chytla se mně za ruku. Stiskla. Došly jsme k oknu. Pomalu. A ve mně rostla dětská hravost, nedočkavost, až paní duhu ukážu. Pacientka přistoupila k oknu, položila své sněhobílé ruce na parapet a hleděla dolů, na zem. Snad její oči hledaly první jarní kvítky. Tiše jsem jí řekla, ať se podívá výše. V tom zvedla hlavu a uviděla tu nádheru. Sama duha jí ozářila brýle a jakoby kouzlo duhy vklouzlo do nás obou. Pak už jí po tváři stekla malá slzička. Byla to slza štěstí. Později mi řekla, že se již dlouho necítila tak šťastná.

Je neskutečné, jaké drobnůstky dokáží vykouzlit úsměv, slzy štěstí, něžnou spokojenost. A pak, že na konci duhy není poklad! JE! A JAKÝ! ♥