Alice: Hlas z minulosti

Alice seděla u okna svého bytu a v zamyšlení se nepřítomně dívala ven do tmy prozářené jen starým pouličním osvětlením. Nebylo ještě nijak pozdě, i tak ji ale překvapilo zazvonění telefonu, ze kterého se ozval známý hlas.
„Ahoj, Alice, tady Alex. Poslyš, máš čas se zastavit za mnou na okrsku?“
„Měla bych mít, proč?“
„Jde o ten tvůj případ začátkem týdne, cos z něj chtěla poslat do laborky ty věci…“
„Hned jsem tam.“

Alice se urychleně zvedla a vyrazila z bytu. Na ten telefonát čekala sotva pár dní, ale jako by to snad byla věčnost. Skoro se až musela ušklíbnout nad příhodnou shodou náhod, že se dočkala zrovna ve chvíli, kdy přemýšlela, za jak dlouho se asi dozví, jestli měla pravdu.

Zanedlouho již Alice klepala na dveře Rockfortovy kanceláře a ani nečekala na odpověď, rovnou se pustila dovnitř. Letmo přelétla očima po dobře známé místnosti. Nic se na ní od její poslední návštěvy nezměnilo, stejný špinavý koberec, stejná dvě křesílka se stolečkem, stejný drahý kávovar hned vedle. Snad jen nepořádná hromada spisů a papírů na Alexově pracovním stole byla o něco vyšší. Alex k ní zrovna stál zády a cosi hledal ve skříni za svým stolem.

„Tomu říkám rychlost. Klidně si sedni. Whiskey?“ zeptal se, ale očividně nečekal zápornou odpověď, protože se v tu chvíli otočil, v jedné ruce dvě sklenky a ve druhé napůl plnou láhev.

„Alkohol v kanceláři, detektive? Jsem v šoku! Co by k tomu asi řekly policejní předpisy?“ zasmála se Alice, ale jen tak napůl. Až příliš si uvědomovala, že se Alex vyhýbá tématu, kvůli kterému ji zavolal. I tak si ale sedla do jednoho z křesílek.

„Předpisy by řekly, že už mám dneska po službě,“ rovněž se smíchem odvětil Rockfort, usadil se naproti Alici a oběma nalil do půl sklenice. Mlčky pak pozvedl svou sklenici v nevyřčeném přípitku, vypil celý její obsah a rovnou si nalil další.

„K tomu případu. Znáš mě, víš, že když něco potřebuješ, tak ti vyjdu vstříc a relativně bez otázek. Ale tentokrát mi to nedá. Zavoláš mi z ničeho nic, žes vyřešila vraždu a že chceš zařídit v laborce testy na medailonek, údajně s tou vraždou nesouvisející. K tomuhle vysvětlení potřebuju i já, obzvláště teď.“

Alice v rychlosti polkla doušek whiskey a napřímila se ve svém křesle. „Co myslíš tím obzvláště teď? Máš ty výsledky?“

Rockfort se zamračil. „Já se ptal první. Tak povídej, času i pití máme dost,“ řekl a na důkaz Alici dolil. Ta si zhluboka povzdychla a začala vzpomínat.

*

Bylo to den před případem u Christiana Moreaua, ten den, co se vrátila domů tak rozhozená. Den přitom začal úplně nezajímavě, to se nicméně změnilo, když jí zase jednou zazvonil telefon.

„Schillerová, prosím?“
„Alice? Alice, tady Patrick Sorkin. Z vysoké, potkávali jsme se na politologii, pamatuješ?“
Alice začala pátrat v paměti a po chvilce se jí vybavil tmavovlasý student práv ze semináře politologie. „Jasné, Patrick, vzpomínám. Jak se máš? Roky jsme spolu nemluvili, potřebuješ něco?“
„Pozorná jako vždy. Mám tu takovou… citlivou situaci. Už jsem volal do firmy právníkovi, ale než zavolám policii, tak bych preferoval někoho, kdo se na to podívá první, kdo mě zná.“
Alice se zamračila. „To zní vážně, o co jde?“
„Uvidíš sama. Adresa je Savini Lane 1610, takové ty nové bytové domy za městem. Počkám před budovou.“
„Dobře, hned vyrazím.“

Alice sebrala klíče od auta a po chvilce jízdy byla na místě. Kolem byl překvapivý klid, nikde nikdo, jen u budovy přecházela tam a zpět povědomá postava Patricka, oblečeného ve drahých teniskách, černých kalhotách, košili s dlouhým rukávem a v ruce kufřík. Vypadal nervózní a celý tak nějak zdrchaný. Vyšel jí naproti a potřásl jí rukou.

„Děkuju, žes přijela. Ráno mi do kanceláře zavolala slečna, že potřebuje advokátní konzultaci. Dala mi tuhle adresu, byt ve čtvrtém patře. Když jsem přijel,“ ukázal na své naleštěné Audi opodál, „tak akorát někdo z budovy vycházel, tak jsem toho využil, že zazvoním až přímo u dveří bytu. Když jsem ale došel až nahoru, tak byly dveře pootevřené. Vím, neměl jsem asi chodit dovnitř, ale v tu chvíli mi to nedalo. V bytě jsem nikoho nenašel, ale byl tam dost nepořádek, rozbité sklo a tak. Šel jsem pro jistotu i na balkon. No a tam jsem to viděl.“
Alici zamrazilo v zádech. „To?“
„No… Tělo, ženskou. Asi ta slečna, co mi volala, nevím, nešel jsem tam. Mám slabý žaludek. Chtěl jsem co nejrychleji vypadnout, vůbec se do toho nechci motat, ale když jsem přijel, tak mě vidělo pár místních výrostků, co se tu motali na kolech. Málem mi nabourali auto, místo aby byli ve škole. Děs.“
„Ehm, Patricku, nic proti, ale poškrábaný lak auta je teď tvůj poslední problém.“
„Já vím, promiň, jsem nervní. Proto jsem ti zavolal. Potřebuju, abys dokázala, že jsem v tom nevinně, že jsem to neudělal, že je to jen náhoda, nebo možná to na mě někdo chtěl nastražit, co já vím. Prostě aby to na mě policajti nepřišili čistě protože mě tu někdo viděl.“
Alice si povzdechla. „Dobře, podívám se na to. Ty už hlavně zůstaň tady, jasné?“
„Radši bych šel s tebou, ať jsem pod dohledem, tobě policie uvěří.“
„Fajn. Ale na nic nesahat, jasné?“
Patrick pokývl a odvedl Alici k příslušnému bytu.

Dveře byly neporušené, zato uvnitř byly skutečně známky zápasu. Ze stolu byla převržená váza, jedna židle byla převržená, ubrus stržený. Vše vedlo směrem k balkónu. Alice vyhlédla přes okraj. Dole byla upravená zahrada s ovocnými stromy a keři. Jeden z nich byl od pohledu velmi pocuchaný a cosi z pod něj trčelo. Brzy si Alice uvědomila, že se jedná o něčí nohy ve sportovní obuvi.

Alice ztěžka polkla a otočila se na Patricka.
„Sáhls na něco, když jsi tu byl? Klika od dveří, něco z nábytku, cokoli?“
Patrick nervózně přešlápl a promnul si přes košili zápěstí.
„Zvednul jsem jednu tuhle židli, asi mimoděk, byla v cestě když jsem vešel.“
„To není dobré, budou tam tvoje otisky. Do zahrady jsi tedy nešel?“
„Ne, když jsem ji viděl, tak jsem rovnou šel zavolat právníkovi a pak tobě.“
„Dobře. Pokud jsi jinak na nic nesahal, tak tady jsme skončili. Potřebuju, abys šel k autu a zůstal tam, jasné? Půjdu se podívat k tomu tělu.“

Patrick pokývl a Alice se vydala hledat vstup do zahrady. Branka byla zamčená, tak ji s trochou úsilí přelezla a opatrně šla do zahrady. Ve větvích hrušně byla zavěšená houpačka, opodál byl záhonek s jahodami a pak tu bylo ono křoví. Podívala se vzhůru k balkonu a poté zpět dolů na keře. Zblízka viděla, že to byla smíšenina keřů malin a keřů kanadských borůvek. Mlčky si udělala mentální poznámku, že to pravděpodobně nebyla nehoda. Kdyby to byla nehoda, tak by tělo spadlo blíže k domu. Aby doletělo do křoví, musela oběť buď skočit, nebo jí někdo pomohl.

Alice se s nelibostí zadívala na maliní, stáhla si rukávy u svetru a z kapsy vytáhla rukavice, které si nasadila a pak se teprve přiblížila k tělu. Opravdu se jednalo o ženu, byť skoro spíše dívku, věkem tipovala vysokoškolačku. Měla na sobě hezkou bílou blůzu, která byla teď poskvrněná od borůvek. Na krku se jí pomalu rýsovaly pohmožděniny, ale vzhledem k pozici těla to Alice tipovala na zlomený vaz, ať už před pádem, nebo po něm. Pohledem přejela na dívky zkroucenou ruku a všimla si, že na prstu měla neopálený kroužek po chybějícím prstenu. Jinak ale nenašla nic, co by mohlo jakkoli naznačit, co se stalo. Opatrně se vyprostila z křoví, ale trn se jí zachytil o svetr a povytáhl pár vláken a boty měla hned celé fialové od borůvek.

Alice se mlčky usadila na houpačku a přemýšlela. Měla poměrně jasnou představu o tom, co se stalo, ale těžko tomu mohla uvěřit. Zavolala tedy Rockfortovi, aby poslal nějaké detektivy na adresu domu s tím, že mají říci, že přijeli na základě hlášení někoho ze sousedů. Poté se vrátila zpět před dům, kde čekal Patrick.

Alice si jej ještě jednou prohlédla. Jeho dlouhou košili, jejíž rukávy co chvíli mimoděk popotahoval k zápěstí. Jeho pomačkané kalhoty. Jeho boty, které ale vůbec neladily s jeho jinak precizně sladěným oblečením.
„Opravdu je tam mrtvá dívka. Ale nic jiného, co by něco naznačovalo.“
„Jsi si jistá? Tak to se mi ulevilo. Tím pádem můžu odjet a pak to zajít nahlásit, že?“
„Patricku, říkals, že ti oběť kvůli něčemu volala. Neřekla ti, o co šlo?“
„Ne, vůbec, jen, že je to důležité.“

V tu chvíli už bylo slyšet policejní sirény a v mžiku u nich stála dvě auta uniformovaných policistů, kteří Alici i Patricka hned zatkli.

*

Alice povzdechla.

„No a pak jsem už jen tvým lidem stranou řekla, aby ho donutili vyhrnout rukávy. Jak jsem čekala, měl je poškrábané. Tvrdil, že to má od kočky, ale stačilo to na prohledání jeho auta. V kufru u rezervy našli společenské boty a ponožky. Obojí samá skvrna od borůvek. Víc už pak potřeba nebylo.“

Rockfort se zamračil. „Jak jsi věděla, že to byl on?“

„Protože já z balkónu nedokázala rozlišit, že to je tělo ženy. Viděla jsem jen konec nohou a univerzální boty. No a pak to popotahování rukávů, pomačkané kalhoty a neladící boty. Všechno to naznačovalo, že to on na ni v bytě zaútočil, zabil ji a pak se šel o tom přesvědčit. Jediné, co bylo potřeba dokázat, bylo, že byl v tom křoví. To zařídily ty skvrny od borůvek. Kdyby odjel, tak se zbavil důkazů a byl by konec, nikdy by ho z toho neusvědčili.“

„Takže borůvky… No dobře, ale jak to všechno souvisí s tím medailonkem?“

„Dobře, ale nenaštvi se, ano? Zatímco oni mu četli práva a tak vůbec, já se v rychlosti podívala do jeho kufříku. Jednak tam měl rukavice, ve kterých ji hádám zabil, a jednak jsem tam našla prsten. Prsten té mrtvé. Proč by něco takového bral? A ty rukavice? Nevím, měla jsem z toho celého divný pocit. Byla jsem ráda, když pak vaši kluci chtěli, abych s nima šla na prohlídku jeho bytu, jestli nepostřehnu nějakou spojitost, když Patricka trochu znám a s policií běžně pracuju. No a během prohlídky jsem v jeho ložnici objevila falešné prkno. Měl tam malou skrýš. Bylo tam pár dalších takových jedinečných cenností, mimo jiné ten medailonek.“

Alex téměř nadskočil v křesle, div nepřevrhl whiskey na stolku.
„Tys sebrala důkaz z bytu vraha?! Alice! Proč bys něco takového dělala, zbláznila ses?!“

Alice se upřeně dívala do země, ale pak zvedla hlavu a podívala se Alexovi přímo do očí.
„Alexi… já ten medailonek znám.“


Redakční úpravy provedla Helenia Kukková.

Odeslat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.