Alice: Záhada zmizelého prstenu

Alici probudil zvonící telefon. Rozespale se po něm natáhla, matně postřehla čas 05:20 a neochotně přijala příchozí hovor.

„Ehm… prosím?“

Odpověděl jí hluboký mužský hlas. „Alice? Tady Alex, omlouvám se, že volám tak brzy.“

Alice zamžourala očima a chraplavě se optala: „Alex?“

Z telefonu se ozvalo uchechtnutí. „Rockfort. Volám z okrsku.“

„Jo… jasné, promiň. Potřebuješ ještě nějaké info ke včerejšku, nebo co?“

„Ne, naopak, hodila by se mi tvoje asistence na čerstvém případu. Vloupání, takže nic extra kritického, ale tlačí na mě shora, chtějí na to využít všechny naše zdroje, což znamená i tebe. Oloupeným je Christian Moreau, stalo se to sotva před pár hodinama. Potkáme se u vstupní brány?“

„Pfff… Fajn, fajn. Budu tam.“

Alice se vyhrabala z postele a začala z podlahy sbírat nějaké relativně čistší oblečení. Moreau rozhodně neměl hluboko do kapsy a ochotný sponzor se nikdy neztratí, obzvláště když občas potřebujete něco lehce na hraně toho, co by prošlo přes ruku zákona. A pokud šlo o tu, tak od toho tu byl Rockfort. Správný chlap, se kterým se už znala pár let, jen v otázce priority morálky či zákona si moc nerozuměli. Nicméně když k případu čas od času postrádala nějaké ty informace, tak jí je vždycky dodal k dispozici z policejní databáze, byť se to neobešlo bez bručivých poznámek. Pokud se jí tudíž podaří případ rychle a úspěšně vyřešit, možná z toho vytěží víc než svou běžnou hodinovou sazbu. Oblékla se tedy, sebrala klíče a odebrala se z bytu ke svému oprýskanému Fordu, ve kterém vyrazila směr místo zločinu.

Moreau bydlel ve staré, ale velmi dobře udržované vile za městem. U příjezdové cesty už stálo Rockfortovo služební Volvo. Alice zaparkovala vedle a vydala se směrem ke vstupní bráně. Už z dálky viděla Alexe, kterak čeká u vchodu, jeho skoro dvoumetrovou postavu bylo těžké zaměnit za někoho jiného, nehledě na déšť a vítr, co si už od předešlého dne odmítal dát pokoj. Jen co ji Alex zahlédl, vydal se jí naproti, zatímco si něco dopisoval do svého bloku.

„Dobré, Alexi. Tak co tu máme?“

Rockfort otočil o dva listy bloku zpátky a začal briefing. „Ukradený prsten, pořádný kus, 15 diamantů, jeden velký centrální a 7 malých po každé straně kroužku,“ řekl a z kapsy vytáhl fotografii zmíněného prstenu, kterou Alici podal, aniž by zvedl oči od zápisníku.

„Prsten byl ještě kolem jedné ráno v šuplíku Moreauova pracovního stolu v jeho kanceláři. Ta byla zamčená a údajně k ní je jen jediný klíč, který má sám Moreau. Před pátou se Moreau probudil a jako každé ráno šel k sobě do kanceláře pokračovat v práci, když otevřel šuplík, prsten byl pryč.“

„To spal sotva čtyři hodiny?“

„Dle všeho má jeho firma nějaké právní trable, dělal na tom do noci, nemohl dospat, tak šel po probuzení zase pracovat.“

„Jo tak… A co je zatím vedoucí teorie?“

„No, jediný klíč má Moreau, nosí ho na krku, prý s ním i spí, takže nejspíš okno, kancelář je v přízemí, nebylo by těžké ho vypáčit a zase zavřít.“

„Dobře. Mrkneme se na to.“

Ve vile na dvojici čekal Christian Moreau společně s mladší pohlednou ženou.

„Detektivové. Christian Moreau, má snoubenka Angelica Millerová. Všechno jsem nechal tak, jak bylo, až na ten šuplík jsem na nic nesahal, jak mi řekli do telefonu. Jen jsem odemkl,“ řekl Moreau a zpod košile vytáhl klíč na provázku jako důkaz.

Alice a Rockfort vstoupili do kanceláře a Alice okamžitě začala zkoumat prostor. Místnost vypadala téměř nenarušeně, žádný nepořádek typický pro náhodnou loupež. Muselo se tedy jednat o cílený zátah. Na stole hořela masivní svíce, Alice alespoň předpokládala, že původně byla masivní, vzhledem k tomu, v jak velikém svícnu stála. Hlavní šuplík stolu pak byl otevřený, odtud dle všeho zmizel ztracený prsten. Alice se ještě jednou porozhlédla a pak se otočila k oknu, které bylo hned za židlí stolu. Klika byla od pohledu rozbitá. Alice vykoukla ven z kanceláře, kde čekal Moreau a zeptala se:

„To okno bylo tedy ještě včera v pořádku?“

Moreau se podrbal na hlavě a rozmrzele odpověděl: „Ne, je rozbité už pár dní, na dnešek jsem měl domluveného řemeslníka, co by ho opravil. Klasika, že? Zákony schválnosti se očividně nevyhýbají ani mně…“

Alice se otočila na Alexe: „Mohl bys to oběhnout a zkusit to okno otevřít zvenku?“

Rockfort přikývl a odběhl. Za moment byl za oknem, hlavu si před živly kryl kapucí, a dal se do páčení okna. Netrvalo mu to ani minutu a už bylo okno otevřené a dotěrný vítr se jím probojoval dovnitř a sfoukl doposud statečně plápolající svíci. Rockfort prolezl oknem dovnitř a opět jej zavřel.

„Nějak se mi to nezdá. Je to moc…čisté. Nicméně to sedí, přístup rozbitým oknem, tam a zpět, jako nic. Žádné důkazy, žádný motiv. Pokud jsi teda nepostřehla něco, co já ne.“

„Nebylo to okno.“

„Jak to?“

„Ta svíce. Když jsi otevřel okno, sfouklo ji to.“

„To jsem zvenku neviděl… ale co se tím mění?“

„Ten vichr nepřestal už od včera, pochybuju, že by zvládla dál hořet přes minimálně dvojí otevření toho okna. A Moreau sám říkal, že se ničeho nedotknul, pochybuju, že to neobsahuje zapalování svíce, kdepak, ta svítila už předtím… Promluvíme si s ním ještě. I s jeho snoubenkou.“

Duo opustilo kancelář a s Moreauem a Angelicou se usadili v salónku. Alice se velmi brzy zase zvedla a raději se procházela po pokoji a prohlížela si fotografie na krbové římse, zatímco Rockfort se začal vyptávat.

„Čistě kvůli dodržení protokolu se musím ještě jednou zeptat – kde jste byli mezi 01:00 a 05:00 dnes ráno? Víte o někom, kdo by měl motiv?“

Moreau mrzutě odpověděl: „Spali jsme oba v našem pokoji, jak jsem už říkal, když jsem volal. Ne, nevím o nikom, kdo by měl motiv, kromě asi každého, kdo by chtěl moje peníze.“

Rockfort se otočil na Angelicu: „A vy, slečno Millerová?“

Angelica se s překvapením podívala na policistu. „Já? Spala jsem, jak říká Christian. Navíc, co bych s tím měla já společného, ten prsten byl pro mne, proč bych ho kradla?“

„Byl pro vás?“

Moreau začal vysvětlovat: „Ano. Je to rodinné dědictví, byl to snubní prsten už mé babičky. Naší svatbou by tudíž přešel na Angelicu.“

Alice mezitím zvedla z krbu dvojici fotografií, přešla k Angelice a s lehkým úsměvem se zeptala: „Promiňte mou zvědavost, ale ty fotografie jsou krásné. To jste vy na té fotografii?“

Angelica se zdvořile pousmála a odpověděla: „Ano, to jsem já s Christianem, na dovolené po zásnubách. Cestovali jsme Jižní Amerikou.“

Alice se usmála a pokračovala: „Ach tak, to vám závidím. A tady?“

„To jsem já a můj bratranec, v Londýně.“

Alice pokývla. „Ráda cestujete, že? To chápu.“

V tom zazvonil telefon. Moreau jej zvedl, chvíli hovořil s člověkem na druhém konci, načež telefon odložil a otočil se na Rockforta: „Právě mi volal lupič. Když mu za hodinu předám peníze, vrátí mi prsten. Řekl si o značnou částku, ale prsten mi za to stojí. Nicméně mi jasně zakázal zapojit policii, takže vám děkuji, ale prosím, abyste odešli.“

Rockfort se zamračil. „Pane Moreau, odpusťte, ale to není dobrý nápad, jistě chápete, že…“

„Ne, děkuji. Jděte, prosím,“ řekl Moreau a poukázal směrem ke dveřím.

Rockfort s velmi nespokojeným výrazem kývl na Alici a společně opustili dům.

„No, tak to bychom měli. Promiň, že jsem tě skrz to zbytečně tahal z postele.“

„Nevím, jak ty, ale já neskončila. Nejsem policie.“

Rockfort se na Alici lehce zamračil, ale pak pokývl.

„To jsem čekal. Tak mi hlavně dej vědět, pokud na něco přijdeš. Budu na příjmu.“

Rockfort nasedl do svého Volva a odjel, zatímco Alice přeparkovala dostatečně daleko od vily, aby nebyla nápadná, načež vytáhla svůj dalekohled a čekala, až Moreau vyrazí. Do dvaceti minut vyjel Moreau ve svém luxusním Mercedesu a vyrazil směrem k městu. Alice jej sledovala, kterak se vydal do banky a poté směrem k městskému parku. Tam pod jednu z laviček odložil kufřík, pravděpodobně plný peněz, a odešel. Alice jej nesledovala. Předpokládala, že jde na smluvené místo, kde si vyzvedne prsten, ji ale mnohem víc zajímalo, kdo si přijde pro peníze. Do deseti minut se objevila temná postava a namířila si to směrem k lavičce. Alice vytáhla svůj dalekohled, aby si pachatele mohla dobře prohlédnout. A taky že si ho prohlédla.

***

O pár hodin později seděla Alice i s Rockfortem u Moreaua v salónku.

„Vlastně to nebyl špatný plán. Byla to ta svíce, kterou nesfoukla, a co to tudíž celé potopila. Skrz tu bylo jasné, že to nebyl nikdo zvenčí. Tím pádem zůstali jen dva podezřelí. Vy a slečna Angelica. Jen vy dva jste měli přístup ke klíči, co máte na krku.“

„Ale proč, proč to udělala?“ zeptal se zdrcený Moreau.

„Peníze, vášeň, dva nejčastější motivy vůbec. Chtěla vaše peníze, ale toužila po svém bratranci, přesněji řečeno milenci, kterého vám představila jako bratrance. Prsten by do svatby nedostala a vdávat se jí nechtělo. Tak spolu vymysleli tento plán. Ve spánku vám sebrala klíč, vzala prsten, její milenec si pro něj během noci přijel, no a ráno hrála šokovanou snoubenku. Její milenec vám poté zavolal a domluvil s vámi předání. Přišel tam sám, což se jim vymstilo, protože jsem ho poznala z té fotografie, co stála na krbové římse.“

Moreau se upřeně díval do země a po chvíli ticha promluvil. „Opravdu vám oběma moc děkuji. Teď bych ale už raději byl sám.“

Rockfort chápavě pokývl a i s Alicí odešel.

„Tak jsi na to nakonec přeci jen přišla. Dobrá práce, jako vždy. Máš to u mě.“

Alice se usmála a odpověděla: „Já vím.“


Redakční úpravy provedla Helenia Kukková.

2 komentářů

  1. Grace A. Reatcher
    Úno 18, 2020

    Veľmi pekne napísané! Nemohla som sa od toho odlepiť 😀 Chce to ďalší prípad!

  2. Liv Renewal
    Led 13, 2021

    Báječná detektivka. Ne moc dlouhá, ne moc zapeklitá, ale krásně napsaná, napínavá a čtivá.

Odeslat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *