Příběh exorcistky – 2. kapitola

Dívala jsem se na tu školu a byla dost nejistá. Celkem jsem se bála, co mě tam čeká, ale zároveň jsem se tam hrozně těšila. Mohlo to znamenat splnění mého snu. Snu chránit ty, které mám ráda, a už nikdy nedovolit, aby mi někoho blízkého zabili. Zhluboka se nadechnu a pobídnu Shadowa krokem dopředu. Jeli jsme až k bráně, kde jsem seskočila a raději si dala na hlavu kapuci. Sice by mě nikdo poznat neměl, ale jistota je jistota. Stáli tam dva muži v tmavých uniformách se znakem exorcistů. Podívali se na mě a na mého koně. „Další zájemce o naši školu?“ usmál se jeden kupodivu mile. Vypadal prostě jako ten typ, co by nejraději všechny zabil pohledem, ale první dojem není kolikrát vše. Nikdy nesuď jen podle vzhledu, Leah, pomyslím si a pak konečně přikývnu na jeho...

Příběh exorcistky

Před třinácti lety na královský hrad zaútočil démon a zabil královnu před očima čtyřleté princezny. Ta se zařekla, že svou mámu pomstí za každou cenu. Přes to, že jí v tom otec bránil, si jde za svým cílem stát se exorcistkou a chránit lidstvo před zplozenci pekel. Potkává plno dalších zajímavých lidí. Ale opravdu to jsou všechno lidi? Komu může věřit a komu ne? Najde ji její otec? Dosáhne svého cíle? Kdo ví. Jmenuji se Leah Seishin. Je mi 17 let a… jsem královská dcera. Moje máma dávno zemřela. Byla jsem tehdy hodně malá. Byli mi asi 4 roky, když ji zabil démon. V našem světě žije hodně démonů, ale lidé o nich neví, i když žijí mezi nimi. Já o nich naopak vím, a dokonce je i vidím. Když tenkrát před třinácti lety zaútočili na náš hrad a zabili mámu, byla jsem...

Strážce přírody

Existují legendy, povídky, příběhy nebo historky o magických, pekelných či nebeských stvořeních. Většina z toho jsou ale jen dohady, pohádky a nepravdivá fakta. Já vám povím pravdivý příběh o Mori Ikiru. O dívce, která byla milována přírodou stejně, jako ona milovala ji. Příběh z doby rozsáhlých lesů, kde se lidé přizpůsobili přírodě a nepřizpůsobovali ji sobě. Neexistovaly auta, továrny, elektrárny ani rozsáhlá města. Jen malé vesničky s malými počty lidí, kde se chodilo pěšky a zvířata žila volně v přírodě. Jdu klidným lesem. Po chvilce zaslechnu zurčení potůčku. Miluji ten zvuk. Jsem asi v polovině své cesty. Musím dojít k podzimním vodopádům. Na přelomu srpna a září je tam plno práce. Vydám se proti proudu vody a za chvíli dojdu k větvící se řece. Jedna větev...

Modrá lilie

Zamilovaná dívka, jež přišla o toho, koho milovala. Přesto naděje umírá poslední a i ona se dočkala vysvobození ze smutku. Probudila jsem se. Bylo krásné ráno ozářené ranním sluncem, které do mého pokoje pronikalo skrze zatažené záclony. Paprsky slunce dopadaly na koberec a vypadalo to doopravdy zajímavě. Rozhlédla jsem se po pokoji. Opatrně a pomalu jsem se zvedla z postele a roztáhla záclony. Okamžitě se mi do očí opřelo ostré sluneční světlo jarního slunce. Přimhouřila jsem oči a pak to uviděla. Vázu… Vázu plnou vody… Vázu, ve které se na slunci třpytily orosené květy lilie. Barva květů byla opravdu nezvyklá, protože byla modrá. Tmavě modrá, skoro totožná s barvou mích očí. Zahleděla jsem se z okna našeho domečku u lesa a usmála se při pohledu na louku před...

Temnota

Jsem sama uprostřed temnoty. Nikde nikdo není. Mám strach, polívá mě chlad a slyším jen ticho. Je to nesnesitelné. Vím, že někde je. Vím, že by mě neopustil, ale i tak ztrácím naději. Nemůžu tady jen tak sedět. Musím jít. Nevím kam, ale musím tam dojít. Jediná moje naděje je myšlenka, že na mě čeká na samém konci téhle temnoty, která mi připadá nekonečná. Jdu. Nevím, jestli rovně, doleva, nebo doprava. Najednou jsem vběhla na rozžhavenou zem. Nesnesitelně to pálí, ale já odhodlaně běžím dál. Po nějaké době, která mi připadá jako dlouhé hodiny, si uvědomím, že stojím ve vodě. Krásně mi chladí moje bosé nohy, které jsou po dlouhém běhu po živlu ohně nehorázně rozpálené. Znovu jsem se rozběhla a voda šplíchala všude okolo. Zvuk dopadajících kapek zpět na vodní...