Příběh exorcistky – 2. kapitola

Dívala jsem se na tu školu a byla dost nejistá. Celkem jsem se bála, co mě tam čeká, ale zároveň jsem se tam hrozně těšila. Mohlo to znamenat splnění mého snu. Snu chránit ty, které mám ráda, a už nikdy nedovolit, aby mi někoho blízkého zabili. Zhluboka se nadechnu a pobídnu Shadowa krokem dopředu.

Jeli jsme až k bráně, kde jsem seskočila a raději si dala na hlavu kapuci. Sice by mě nikdo poznat neměl, ale jistota je jistota. Stáli tam dva muži v tmavých uniformách se znakem exorcistů. Podívali se na mě a na mého koně.
„Další zájemce o naši školu?“ usmál se jeden kupodivu mile. Vypadal prostě jako ten typ, co by nejraději všechny zabil pohledem, ale první dojem není kolikrát vše. Nikdy nesuď jen podle vzhledu, Leah, pomyslím si a pak konečně přikývnu na jeho otázku.
„Ano. Jmenuji se Leah Seishin,“ řeknu a podívám se na toho druhého, který si něco zapsal.
„Ten kůň…“
„Jmenuje se Shadow!“ přerušila jsem ho rázně.
Zasmál se a kouknul na svého společníka. „Tak malá a už tak rázná? Myslím, že se sem budeš hodit,“ řekne s přikývnutím a mírným úsměvem. „Dobře, tak Shadow… Odvedeme ho do stájí a ty jdi prosím k ostatním zájemcům o studium zde,“ řekne a pokyne mi rukou.
Jen přikývnu. Otočím se k Shadowovi a pohladím ho po čumáku. „Brzy za tebou přijdu,“ řeknu tiše a opřu se o něj na okamžik čelem.
„Nic se mu nestane,“ ujistí mě jeden z těch dvou a já jim předám uzdu. Pak už jdu tam, kam ukazoval a kde už bylo pár lidí.
„Seishin… To jméno mi něco říká…“ Zaslechnu ještě ty dva, jak se spolu baví. Trhnu sebou, ale rychle pokračuji v cestě. Jmenovala se tak moje máma. Doufám, že na nic nepřijdou. Dojdu mezi ostatní. Stoupnu si ale bokem a jen se zatím seznamuji s okolím a chováním těch lidí.

Zajímalo by mě, co se teď bude dít. Vezmou všechny? Nebo bude nějaký výběrový řízení? Co se stane? A kdo o tom bude rozhodovat? Měla jsem v hlavě plno otázek a rozhlížela jsem se kolem.
Dost nejistě čekám. Přistihnu se, jak zvedám ruku, abych si hrála s vlasy, jako jsem to dělala vždy, když jsem byla nervózní. Až pak mi vlastně dojde, že už vlasy nemám. Jsem z toho pořád trochu rozpačitá, protože na to nejsem zvyklá. Tiše si povzdechnu. Přišlo ještě několik lidí. Pak už zazněl zvon z blízké věže a mezi nás vstoupil muž, měl tmavě modré oči, které vypadaly daleko starší než ten muž. Mohlo mu být maximálně kolem dvaceti. Černé vlasy mu spadly do tváře. Všichni na něj upřeli zrak. Měl uniformu a znak exorcistů. Každý zatajil dech, ale když se ten muž usmál, to napětí opadlo a všichni si oddechli. Usměji se slabě i já. Vypadá na příjemného člověka. Doufám, že se nepletu. Nerada se v lidech pletu, je mi to pak akorát líto.
„Moji milí uchazeči! Nastal čas, aby ti nejlepší z vás dostali šanci stát se exorcistou a pomáhat lidstvu od zla. Nejprve si vás prověříme každého jednotlivě. Potom ti, co zbydou, budou rozděleni do skupinek podle toho, kolik vás bude, abychom zjistili, jak jste schopni spolupracovat s ostatními. Mé jméno je Markus a budu vaším třídním po celou dobu vašeho studia zde a i vaším zkoušejícím,“ řekne, po všech se podívá a vezme si od těch dvou exorcistů, co byli u brány, seznam lidí, který si dělali, když jsme přicházeli.
„Takže, budeme vás volat postupně podle toho, jak jste přišli,“ řekne jeden z těch dvou.
„A varujeme vás, jen málo lidí se dostane až k samotnému studiu,“ dodá druhý a s Markusem se odeberou někam za roh, kam nevidíme.

Pak si začali po jednom volat zájemce. Opřela jsem se o stěnu školy a čekala, až na mě dojde řada. Na hlavě jsem měla kapuci a jenom jsem přemýšlela, co po nás tak mohou chtít. Nikdo z nich se sem už nevracel, a tak jsme nevěděli, jestli všichni prošli, nebo je posílali jinam. Lidí postupně ubývalo a všichni vypadali dost nesví. Nikdo se s nikým nebavil, jenom ten, na kterého přišla řada, sebou vždy cukl a šel jak na popravu. Ovšem byli tu i tací, kteří přímo překypovali sebevědomím. Vždycky mi přišlo, že takoví to nemohou dotáhnout daleko. Zavrtím nad tím hlavou a raději si kontroluji, kolik nás tu zbývá.

Přichází řada i na mě. Všichni se po mě podívají a já nervózně polknu. Jeden z těch dvou od brány, co pro mě přišel, se jen povzbudivě usměje. „Jen pojď a neboj se. Bude to v pořádku,“ řekne a odvede mě za školu.

Vypadá to jako výcvikové místo pro boj. Takové máme i na hradě. Učil mě tam Liam od chvíle, co jsem ho v šesti letech přesvědčila, že to chci umět a chci se jednou stát stejně dobrým exorcistou jako on. Podívala jsem se na svého možná budoucího učitele a nejistě se pousmála. To, že mi to oplatil, mě uklidnilo.
„Posaď se,“ vyzval mě a já si sedla na suchou zem. „Trochu si popovídáme, neměj strach. Mám otázku. Jaký máš důvod, že jsi zde? Proč se chceš stát jedním z nás?“ zeptá se a já na něj chvíli jenom zůstanu koukat, než se pousměji.
„Jaký důvod? Copak člověk musí mít důvod pro to, aby chránil lidi před tvory temna?“ kouknu se na něj se slabým úsměvem. „Ale nějaký důvody mám. Nejenom, že chci chránit lidi a ty, na kterých mi záleží, ale jeden z nich mi zabil matku a zranil mě…“ poklepu na pásku na oku. „Už nikdy nechci vidět nic takového, jak mi umírá někdo, kdo je mi drahý… nechci jen přihlížet a nebýt schopná něco udělat,“ řeknu. „Jestli jste čekali nějaké převratné důvody, asi vás zklamu,“ dodám ještě a dívám se na něj.
Chvíli mi pohled oplácí, než se pousměje. „Velmi dobře,“ špitne. „Sobecké důvody zde slyšet nechceme… slyšet, že chtějí moc, být slavní… nic takového. Gratuluji ti, prvním kolem jsi prošla. Teď jdi prosím vedle do budovy,“ pokyne mi rukou a já jenom překvapeně koukám. Oddechnu si. V něm se člověk jen z těží vyzná.
„Děkuji,“ vydechnu a postavím se.

Zatímco jeden z těch dvou, pořád nevím, jak se jmenují, jde pro dalšího, tak ten druhý mě odvede do místnosti, kde je jenom asi deset dalších lidí. Podívají se na mě a pak zase nervózně pochodují. Zřejmě kvůli tomu, že nás tu moc není, a když víc jak polovina neprošla prvním kolem, jaké bude to druhé? Přišli ještě dva a za nimi i Markus. Všichni jsme se na něj podívali a on nás přejel pohledem.
„Takže, je vás tu třináct, pokud umím počítat. No, to není nic moc, ale nevadí. Co bude vaším úkolem v druhé části? Budete muset prokázat, jak dokážete komunikovat s ostatními,“ řekne.
Všichni se po sobě trochu nechápavě a překvapeně podíváme.
„Máme tu menší bludiště… půjdete do něj po skupinách a ta, která se dostane na konec celá, má otevřené dveře do prvního ročníku studia na exorcistu,“ usměje se. „Ale pozor! Není to nic snadného. Musíte spolupracovat všichni ve skupince a nesmíte být sobečtí. Musíte si pomáhat. Jsou tam pasti a překážky. To všechno musíte zvládnout,“ řekne a tváří se tentokrát vážně. „Protentokrát vás rozdělíme my,“ dodá ještě a rozdělí nás na tři skupinky. Dvě po čtyřech a jednu po pěti. Já byla ve skupince, kde nás bylo pět.
„Tak začneme. Ta skupinka po pěti půjde nakonec,“ řekne a jde ke dveřím, do kterých vpustí první skupinku, a někam odejde. Asi sledovat odněkud dění v bludišti. Posadím se a čekám.

Zevnitř se ozve křik. Všichni sebou trhneme a nemůžu popřít, že já bych zůstala v klidu. Naopak, dost mě to vyděsilo. Jedna holčina od nás ze skupinky se začne třást. Podívám se na ni.
„Klid,“ špitnu. „Jak se jmenuješ?“ zeptám se jí mile.
„L-Lucy,“ vykoktá.
„Dobře, tak, Lucy… neboj se. Pokud se budeme držet spolu, určitě to zvládneme, ano? Dostala ses až sem, dostala ses přes první kolo, tak tohle zvládneme taky, ne?“ usměji se a kouknu se ještě na jednu holku a dva kluky. Ti jen přikývnou. Tohle vypadá na dobrou skupinku lidí. Chvíli si tam pak povídáme. Trvá to celkem dost dlouho, než jde na řadu druhá skupinka. Jsme tak napjatí, že konverzace trochu vázne, takže raději mlčíme. Díváme se na dveře, za kterými zmizela druhá skupinka. Ozve se další série výkřiků. Začnu nervózně poklepávat do stolu a koušu si ret. Než konečně vyzvou i nás, jsme ještě vystresovanější než ti před námi, protože jsme dlouho čekali a jenom slyšeli ten křik. Vejdeme dovnitř. Je strašná tma, vidím sotva na krok. Zaklapnou za námi dveře a rozhostí se absolutní ticho.

Odeslat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *