Měla jsem strach

Den, kdy jsem měla snad největší strach, nastal v únoru tohoto roku.

V pondělí, dva týdny poté, co jsem byla nemocná a dobrala antibiotika, jsem měla jít na odběr krve. I moči, ale to není podstatné. Vždycky jsem se bála jehel a už se mi jednou při braní krve udělalo nevolno, ale to, co se stalo ten den, předčilo všechna má hrůzu nahánějící očekávání.

Ráno těsně před sedmou hodinou pro mě přijela mamka. Vzala jsem si s sebou i nachystanou aktovku, neboť jsem předpokládala, že potom půjdu do školy. Díky mamčině ne zrovna pomalé jízdě jsme brzy zastavily na parkovišti u parku. Už když jsem zahlédla novou fasádu nemocnice, přepadl mě špatný pocit, ale usilovně jsem se jej snažila potlačit. Když jsme v první budově odevzdaly nějaké papíry, přešly jsme do druhé, kde se dělaly odběry. Prošly jsme na konec chodby a tam se posadily před široké bílé dveře s nápisem Odběry. Snažila jsem se dívat kamkoli jinam, ale ty dveře byly jako magnet. Neustále jsem k nim zalétala pohledem a sledovala kliku, modlíc se, aby zůstala nehybná.

Po pár minutách si mamka všimla, že se chovám nějak divně. Potily se mi ruce a málem jsem se začala klepat. Začala mi pokládat otázky typu „Je ti dobře?“ a „To se vážně tak moc bojíš?“ Předtím jsem ji totiž mockrát přemlouvala, abychom tam nechodily, a dokonce jsem jí v pátek, což byl původní termín, kdy jsem měla jít na krev, jakože náhodou „zapomněla“ připomenout, že tam máme jít. Když jsem ze sebe vysoukala odpovědi na její otázky, začala mě uklidňovat a přesvědčovat, že se nemám čeho bát. V tu chvíli už mne přestaly přitahovat bílé dveře připomínající vstup do pekla. Místo toho jsem začala dopodrobna studovat obraz napravo ode dveří, na opačné straně, než seděla mamka. Snažila jsem se před mamkou všemožně skrýt slzy, které se mi nahrnuly do očí. A potom se otevřely ony hrůzostrašné dveře…

Ze dveří vyšel postarší pán a za ním vykoukla sestřička se slovy: „Vy jdete na odběr?“ Žaludek mi udělal tři salta vzad, a kdybych nebyla pevně rozhodnutá ze sebe neudělat zbabělce, tak by to se mnou seklo už na té chodbě. Mamka přikývla a už šla za sestřičkou do útrob v dané chvíli mé osobní mučírny. Zhluboka jsem se nadechla a šla za nimi. Starší dáma v modrém oblečku mi pokynula ke stoličce, která stála vedle stolku zaskládaného zkumavkami. Sedla jsem si a začala vyhrnovat rukáv na levé ruce. Mezitím si sestřička začala připravovat stříkačku s jehlou, dezinfekci a škrtidlo, jež mi přivázala kousek nad loketní jamkou odhalené ruky. Poté jsem rukou párkrát zapumpovala a ona mi ubrouskem s dezinfekcí potřela předem zvolené místo. Nakonec vzala do ruky stříkačku s jehlou, jejíž ostrý hrot se začal nebezpečně přibližovat k mé téměř neviditelné žíle.

Já jsem se zatím horečnatě snažila soustředit na plakát s lidským tělem. Maličkou bolest z píchnutí jsem téměř nezaznamenala. Trochu se mi ulevilo a strach mírně opadl, tak jsem stočila zrak na svou levou ruku a ještě jsem zahlédla svou vlastní krev, než ji začala sestřička zády ke mně přelévat do zkumavky. Přidržovala jsem si tampón na mírně krvácející tečce a už už jsem chtěla začít skákat radostí, jenže na to bylo moc brzy.

„Je ti dobře?“ ozvala se mamka hlasitějším šeptem.

Otočila jsem se k ní a chtěla přikývnout na souhlas, ale v tu chvíli se mi zatmělo před očima a ovládl mě divný pocit. Jako by mi od „místa vpichu“ až po nejmenší částečku mozku začala vyprchávat energie z těla.

Potom, co se mi zatmělo před očima, jsem měla „sen“. Čím víc se na něj snažím rozvzpomenout, tím méně si z něj vybavuji. Jediné, co si z něj pamatuji naprosto jistě, je, že jsem jela k babičce. Myslím, že na kole. Bylo to tak neuvěřitelně živé, že když jsem se probudila, nevěděla jsem, co je sen a co skutečnost. Byla jsem dezorientovaná.

Chvíli předtím, než jsem se probudila, jsem začala sjíždět ze židličky, a tak mě celou zmatenou mamka se sestřičkou odvedly k lehátku, kde jsem si na chvíli lehla. Když mi po pár minutách došlo, co se vlastně stalo, zase se mi do očí nahrnuly slzy. Prožitý šok mně ani nedovolil setřít je, jakmile přetekly přes okraj a začaly mi kanout po tvářích. Nejsem si jistá, proč přesně jsem brečela, ale z ponížení to bylo určitě. A taky z toho neskutečného strachu.