Můj život

Autor: Natally Daley

Ahoj, jmenuji se Puňťa a povyprávím vám o svém životě. Začalo to tak, že jsem byl malé štěně. Nacházel jsem se s bratry a sestrami ve velké stodole plné sena. Vždy, když se žlutá koule vyhoupla nad modré mraky, tak nám lidská bytost s krásnýma modrýma očima nosila krmení.

Mě měla nejraději, vždy mě tajně přikrmovala. Jednoho dne už ale nepřišla. Nevěděl jsem, co se stalo. Přišel ale někdo jiný s ještě krásnějšíma modrýma očima. Bál jsem se. Schoval jsem se pod seno, ale ta bytost mě chytila do pracek. Viděl jsem, jak jí stéká voda z očí, nevěděl jsem, co to znamená. Ukázala na mě.

Vždy, když někdo takhle ukázal například na prase, už se nikdy neobjevilo. Mám takto skončit?! Ale lidská osoba mě vzala do velké krabice. Nevěděl jsem, proč mi není líto, že už nikdy neuvidím svoji rodinu a těšil jsem se na novou kapitolu ve svém životě. Ve velké krabici se mi vůbec nelíbilo. Házelo to se mnou, a proto jsem udělal loužičku. Když krabice zastavila, vyndala mě lidská bytost ven. A uviděl jsem ještě větší krabici, která měla tvar domečku, což bylo nejspíš pro mě, a vedle něj ležel malý pelíšek, přesně pro moje malé tělíčko. Vlezl jsem dovnitř a spatřil jsem deku s polštářem, bylo mi krásně.

Bytost si se mnou ráda hrála. S míčkem, klackem, dekou, hadrem. Neustále mi říkala nějaké příkazy. Jako například: „Sedni, lehni, aport, zůstaň,“ a další podobné. Pochopil jsem, že když je udělám dobře, dostanu pamlsek. Můj život byl nádherný. Až do té doby, než se v mé rodině objevil někdo další.

Bylo to malé štěně. A mě si už nevšímali. Ale proč? Co jsem provedl? Nic jsem nerozkousal, nedělal loužičky, byl jsem prostě hodný pes. Už žádné míčky, klacky, hadry. Jednoho dne se ke mně zase chovali jako předtím. Hráli si, mohl jsem si rozkousat, co se mi zachtělo.

Druhý den mě moje bytost vzala do krabice tak jako na začátku, když jsem byl ještě malé štěně. Když mě vytáhla ven, položila mě na cestu. Z očí jí zase tekla voda. Najednou moje paní odjela a já tam zůstal sám, úplně sám. Neměl jsem domov, jídlo, pití, hračky ani svojí bytost.

Po pár dnech plných utrpení mě někdo našel. Další bytost. Když mě našla, rozbrečela se. Musel jsem vypadat hrozně. Vzala mě do náruče a vzala k sobě domů. Měl jsem zase domov. Bylo to jako předtím. Byl jsem zase veselý a hrál jsem si. To bylo samé: „Puňťo, sem, Puňťo, tam.“ Ale po čase jsem slábl. Už jsem neměl náladu na hraní. Každý den jsem byl slabší a slabší. Bytost si pro mě přišla. Vzala mě do krabice a odvezla mě k další lidské bytosti. Ta zvláštní bytost vzala nějaký ostrý předmět. Poslední, co jsem zahlédl, byla voda, která tekla z očí mojí bytosti. Vím jen to, že už mě nikdy nic nebolelo.

Odeslat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *