POSLEDNÍ ÚTOČIŠTĚ DRAČÍCH KRÁLŮ

Autor Lyanna Sullivan

Slečna Lyanna statečně a bez potíží ulovila Bobříka cizích světů. Zavedla nás do světa plného draků, létání, magie a zážitků. Ponořte se s námi do milé povídky se šťastným koncem. Příjemné čtení! 

Už jste někdy přemýšleli nad tím, jaké by bylo moct létat? Ne horkovzdušným balónem nebo v letadle, ale skutečně letět. Moci se vydat kamkoliv chcete rychlostí větru, nechat ho, aby vám rozcuchal vlasy a shlížet na pole, louky, města i oceán? Určitě ano, to snad každý, kdo je alespoň trochu snílek. Ale snílci jsou jedna věc, abyste o létání přemýšleli každý den, museli byste jím být opravdu posedlí. To nejspíš nejste a já taky ne, ale dnes si povíme o někom, kdo takový byl.
Silvestr měl příští jaro dokončit střední školu, sám ale nevěděl, jak to udělá. Hodiny ve školní lavici strávil spíš koukáním z okna a fantazírováním, než počítáním příkladů a čtením učebnic. Představoval si, jak vyjde ze školy, přeleze plot, který jej dělí od lesa a rozeběhne se mezi stromy. Poběží tak dlouho, dokud nedorazí na mýtinu. Na té se v teplém slunečním svitu si bude zlatavé šupiny vyhřívat drak. Bude majestátní. Jeho plazí kůže se bude třpytit a házet odlesky na všechny strany. Drak bude podřimovat se zavřenýma očima, ale když jeho bystré smysly vytuší Silvestrovu přítomnost, zvedne obě hlavy a poprvé se setkají očima. Budou nádherné jako diamanty a Silvestr se ho nebude vůbec bát. Spřátelí se. A pak se posadí mezi jeho křídla, pevně se přidrží hřbetu a poprvé vzlétne. Opustí tuhle malou vesničku uprostřed Walesu, kde je dvakrát tolik ovcí než lidí, a už se nikdy nevrátí. Procestují celý svět a žádné problémy nebudou existovat. 
A tady to máte, takovéto představy Silvestra pronásledovaly každý den, že si kolikrát ani nevšiml, že už zazvonil školní zvonek a vyučování skončilo. Dny mu tak ubíhaly rychleji, a i když se to podepisovalo na jeho známkách, jemu to nevadilo. Všechno tohle snění mělo ale jediný háček. Draka už nikdo léta neviděl. Dříve byli všude po světě běžní. Ve Skandinávii žili sněhově bílý s ostrým ocasem a ledovým dechem, okolo pouští zase píseční s hebkou kůží, kteří se dlouhé hodiny povalovali na sluníčku, ale praví vládci draků žili jen ve Walesu. Měli zlaté šupiny, dvě hlavy a jantarové oči. Jedna jejich šupina stála víc než celá Silvestrova vesnice. Když byl malý, viděl jich mnoho. Jeho dům stál na druhé straně lesa, kde trávili čas nejraději. 
Jenomže tomu už je mnoho let, ještě předtím, než na severoamerickém kontinentu začala dračí válka. Dračí šupiny byly nejpevnějším materiálem na světě a i přesto, že byli draci chránění, Američany to nezastavilo a začali je lovit ve velkém. Měli převahu, vyvíjeli zbraně, které měly jen jediný účel a pořádaly velké vojenské akce na dračí hnízda. Všechno to trvalo přesně měsíc. Za tu dobu zahynuly stovky draků. Jenže pak, prvního červencového dne před deseti lety, nastalo ticho. Tu chvíli zaznamenal celý svět. Draci zmizeli. A nejen ti ze západu, jejichž ocelová kůže se již zpracovávala v továrnách Spojených států, ale všichni. Dračí králové ze Silvestrovy vesnice, draci pouštní, pralesní i sněžní, draci ze všech světových stran i kontinentů. Jako by se propadli do země.
Od té doby draka neviděl ani Silvestr, ani nikdo jiný. Toto léto se ale mělo všechno změnit. Silvestr se v lednu konečně stal plnoletým a posledních šest měsíců se na poslední den školy poctivě připravoval. Ne snad proto, že by se ještě chtěl snažit zachránit svůj děsivý studijní průměr, ale proto, že se konečně chystal opustit domov. Neměl tam místo, a to už od okamžiku, kdy mu v osmi letech odešli oba rodiče a do jejich domku u lesa se nastěhovala jeho teta se svými dětmi. Starala se o něj jen z povinnosti, ale tu propast, kterou mezi nimi vytvořila smrt jejího bratra i nenávist, kterou měla k Silvestrově matce, vždy dávala jasně najevo. A tak Silvestr odpočítával dny do léta, protože byl přesvědčen, že to je ten správný čas začít hledat draky.
Jaké je to štěstí, že se s naším hlavním hrdinou setkáváme právě v tento den. V den, kdy naposled usedl do školní lavice a teď se z ní také zvedl. Na záda si hodil černý batoh nacpaný vším potřebným, s nikým ze spolužáků se ani nerozloučil a než si to stihl rozmyslet, přelezl plot na zadní části školního pozemku. 
Do nosu ho ihned udeřila vůně lesa. A on se vydal na cestu.
Většinou si stopoval auta, ale nakonec už šel sám, protože tam, kam chtěl, žádná silnice nevedla. Přespával v malém stanu zabalený do svého dětského spacáku, ze kterého mu čouhala půlka těla, s vodou i jídlem šetřil. Spoléhal se jen na papírovou mapu, orientační smysl a své vzpomínky.

Asi týden putoval k místu, které si pamatoval z dětství. Z doby, kdy ještě žili jeho rodiče, kteří snad jediní milovali draky víc než on. Když byli doma, nechávali jim potravu na kraji lesa a často se vydávali i do jeho hlubin. To ale zůstával Silvestr doma a hodiny si listoval v obrázkových knížkách. Krátce předtím, než začala dračí válka, ho vzali kempovat právě do této oblasti. Poslední den výletu ho vzali k vodopádům, které hučely mezi stromy a dopadaly na kameny velké jako jejich auto. Bylo to nejkouzelnější místo, které kdy viděl. Voda se na slunci třpytila, ale oproti dračí rodince, vypadala úplně obyčejně. Silvestr nevěděl, odkud přišli, ale viděl dva zlaté draky, kteří si hráli se svými mláďaty. Ta se zřejmě učila plavat. Z dálky je pozorovali, nepřibližovali se, nerušili je. Jen si vychutnávali ten moment a pozorovali draky, jak se chovají, když kolem nejsou lidé. Rodiče ho poté vzali zpátky domů a po cestě mu vysvětlovali, jak se má správně k drakům chovat. Jak je důležité je nevnímat jen jako nějaké zvířata nebo zdroj bohatství, ale jako naše rovnocenné společníky.
Teď se Silvestr přibližoval k těm stejným vodopádům pomalým krokem. Bál se okamžiku, kdy konečně dorazí na místo. Za těch deset let se mnoho věcí změnilo, a i on sám se změnil. Mnoho dobrých vzpomínek po válce už neměl, a tak si nechtěl zkazit i ty, které se odehrály před ní. Bál se, že místo nebude tak kouzelné, jak si ho pamatoval a obzvlášť toho, že tam žádné draky nenajde. Když se pro tuto cestu rozhodl, hned věděl, že jeho kroky budou směřovat právě sem. Kde jinde by se draci schovávali než na tomhle poklidném místě vzdáleném kilometry od nejbližšího lidského obydlí?
Když uslyšel zurčení vody mezi stromy, zastavil úplně. Bál se, že nic nenajde. Zhluboka se nadechl a sám pro sebe si pošeptal: „To zvládneš, teď už stejně není cesty zpět.“ Zhluboka se nadechl a vyrazil za zvukem. 
Zanedlouho se kolem něj rozprostřel nádherný výhled. Blankytná voda, obří hladké kameny a… žádní draci. Silvestrem projela vlna zklamání, seběhl až k vodopádu a rozhlížel se, ale nikde neviděl ty tak dobře známé zlatavé odlesky. Jen voda a voda. Posadil se na jeden z těch velkých balvanů a přemýšlel, co dál. Bohužel to byl snílek, a tak ani nepočítal s variantou, že by zde nic nemohlo být. Doopravdy tomu věřil. Svým snům i intuici.
Nejlepší bude se asi vrátit, rozhodl se, vymyslet, co dál. Popadl do hrsti pár drobných kamínků a začal je bezmyšlenkovitě házet do čiré vody. Sledoval, jak mizí pod hladinu a dopadají na dno. 
Když mu v ruce zbýval už jen poslední, usoudil, že je na čase se vydat na cestu zpět. Zvedl se z kamene, naposled se zahleděl na vodní masu, zahodil kamínek a sledoval, jak se pomalu potápí ke dnu.
V tom hladina ztmavla, jak slunci zakrylo něco temného. Silvestr překvapením zvedl hlavu a zastínil si oči před posledními paprsky. Nad ním se vznášel mohutný drak. Největší, jakého kdy viděl. Máchal křídly, až rozvířil teplý vzduch u vody. Silvestr se v tom šoku nemohl ani pohnout, jen pozoroval jeho čtyři oči, které mu pohled opětovaly. Drak přistál pár metrů od něj, postavil se mezi balvany a pak Silvestra jen nehnutě sledoval. Jako by na něco čekal. Silvestr chvíli váhal, pak ale začal vzdálenost mezi nimi postupně zmenšovat, až stál přímo pod dračími hlavami. 
Drak k němu hlavy sklonil a hravě do Silvestra drknul. Ten se trochu zalekl, ale jakmile si uvědomil důvěrnost toho gesta a skutečnost, že drak s ním chce vzlétnout, neváhal ani vteřinu. Rozběhl se k jeho hřbetu a po kamenech vyšplhal až ke křídlům. Pak přes drakova mohutná záda přehodil jednu nohu a posadil se.
Nestihl se ani pořádně chytit a drak prudce vystartoval. Silvestr málem spadl, ale hned jak nabral ztracenou rovnováhu, nadšeně zakřičel. On letí! On skutečně po tolika letech letí. 
Bylo to přesně takové, jak si představoval. Na kůži a ve vlasech cítil studené proudy větru, stromy pod ním se nezdály větší než pokojové rostliny jeho tety a zlatavá záře dračích šupin ho oslepovala. Letěli na východ a pořád stoupali, dokud nebyli na úrovni mraků. Silvestr tomu pořád nemohl uvěřit. Tohle byl jeho splněný sen.
Letěli asi hodinu, a právě v momentě, kdy se Silvestr začal obávat, kam ho drak vlastně nese, dorazili na místo. Na místo, které vypadalo, že snad ani není z tohoto světa. Takhle si vždycky představoval ráj. V údolí zurčel potůček, u kterého stálo pár jednoduchých domků se zahradami, zbytek tvořila divoká příroda, remízky a jezírka, travnaté pláně plné lučních květin. A to vše nepřístupné, schované za prudkými kopci. V trávě se povalovalo několik desítek dvouhlavých draků, všech s tou stejnou zlatavou kůži. Ti menší si hráli, zkoušeli létat, ti větší jen odpočívali a po očku je kontrolovali. Silvestr nemohl uvěřit vlastním očím.
Drak, na jehož zádech seděl, začal pomalu klesat. A teprve, když byli skoro u země, všiml si Silvestr, že na něj čeká několik lidí. Jako by to všechno ostatní nebylo samo o sobě dost neuvěřitelné. Hned po přistání z draka seskočil.
Než stihl promluvit, předběhl ho muž stojící nejblíž. Mohlo mu být tak padesát. „U všech draků, jestli tohle není Griffith? Ta podoba je neuvěřitelná. Vypadáš úplně jako tvůj otec!“ zasmál se.
Silvestra to zarazilo: „Ano, jsem Silvestr, jak znáte mého otce?“
„Toho tady zná každý. Tvoji rodiče jsou legendy mezi námi dračími jezdci. Kde jsou? Jak se jim daří? Neviděl jsem je od dračí války,“ zajímal se neznámý muž.
Silvestr se zamračil, nevěřil mu. „Moji rodiče jsou již deset let po smrti.“

Ta věta zřejmě všechny přítomné šokovala, někteří si zaskočeně vyjekli, nebo si dali ruce přes pusu, jen muž v čele zachoval klid. Úsměv na tváři mu sice poklesl, ale jinak nedal najevo žádné emoce. Přistoupil blíž k Silvestrovi a natáhl k němu ruku: „Jsem Jesper Bloom a toto je poslední útočiště draků v zemi. Staráme se tu o ně už od války. Chráníme je. Tvoji rodiče nám velmi pomáhali, zasazovali se o práva draků jako málo kdo. Mrzí mne, že se jim něco takového stalo.“
Silvestr mu stiskl ruku, ale nic neřekl. Jesper ho vzal kolem ramen a rukou mávl nad celým údolím. „Toto je útočiště i pro nás, můžeš tady zůstat, jestli chceš. Všechno ti ukážeme, život tu je prostý, ale krásný.“

Nakonec souhlasil, se zlatým drakem za zády a Jesperem po boku, prošel celé údolí. Seznámil se s každým, kdo zde žil, jak s lidmi, tak s draky. Dlouhé hodiny poslouchal zurčení potoka a procházel se lesíkem. Nejdříve souhlasil, že s nimi zůstane do rána, pak to prodloužil na týden a po prvním měsíci, kdy už se zlatavým drakem proletěl půlku země, se rozhodl definitivně. Tohle bylo to, co hledal, kouzelné místo, kde vládne rovnováha, kde nebude mít žádné starosti. Místo, kde bude moct být sám sebou. A tak zůstal. Položil základy vlastního domu, zamiloval se a oženil. Přivítal na svět tři syny a jejich syny. Zestárnul. O okolním světě toho věděl jen málo. Jen tolik, co potřeboval. A toho moc nebylo. Vždyť tady měl všechno. Lidi, kteří ho přijali mezi sebe, klid, mír a vítr ve vlasech.