Učedník Smrti – 4. kapitola

Poslední část příběhu do Spisovatelského klání…

*

Ještě kousek! Ještě chvíli musel vydržet!
Jak jen mohl být tak hloupý, honilo se mu hlavou. Myšlenky běžely jen o málo rychleji než on. Měl pocit, že pokud bude jen trochu pomalejší, stane se mu to osudným!
Cítil, co ho pronásledovalo? Nebo to snad bylo jen v jeho hlavě?
Ještě jeden krok! A ještě jeden! Nutit se do nich ani nemusel, utíkal jako o život.
Jak jen to mohl dopustit, pomyslel si. A vtom ho to udeřilo. Jako rána do hlavy, pokud nebyla opravdová. Nezáleželo na tom.
Bylo pozdě, rezignoval, a bylo to to poslední, co si kdy nejspíš pomyslel.

Probral se v parku. Zmateně zíral do koruny košatého stromu, hlava mu třeštila, jakoby ho někdo praštil kladivem a jediné, na co si vzpomínal, bylo, že už toho měl dost. Chtěl utéct. Jak hloupý nápad to byl, mu ale došlo až teď.

Byl přece už mrtvý, tak před čím to chtěl utéct? Před povinností, kterou mu uložil Smrťák? A byl to právě on, kdo ho poslal sem? Jedna otázka za druhou, ho pálily v hlavě skoro nesnesitelně. Postavil se. Udělalo se mu zle a bolest hlavy zesílila.
Sotva byl ale schopen otevřít oči a rozhlédnout se, úžasem oněměl. Před ním stáli… jeho rodiče.
„Mami, tati.“ Řekl tak tiše, že ho nikdo jiný, než on sám, slyšet nemohl. Ale skutečně, stáli tam, oba dva, dívali se na něj a usmívali se. Rozeběhl se k nim a oba je objal. Do očí mu vhrkly slzy a nebyl schopen jediného slova.
„Cos to udělal?“ zeptal se ho táta. Ale neznělo to vyčítavě. Byla to prostá otázka s náznakem starostí. Nechtěl je pustit. Bál se, že když to udělá, oba mu zmizí. „Jamesi, tohle přece není tvá cesta.“ Pověděla mu láskyplně mamka, když ji konečně pustil. Pohladila ho po tváři a setřela mu stékající slzy. „My, s tátou, přece nechceme, abys zahodil svůj život. Musíš žít dál.“ Promlouvala konejšivě a klidně. „Ale jak? Jak bez vás? Každý den, když jsem vstal, jsem na vás myslel. Chtěl jsem být s vámi. Nevím, co si bez vás mám počít.“ „Jamesi,“ promluvil otec. „Už jsi to slyšel mnohokrát. Byl zkrátka náš čas. S tím jsi nemohl nic udělat. Bylo to brzy, ale mělo to tak být. A ty jsi dost silný na to, abys to zvládl. Kvůli sobě. Kvůli Mandy.“ James neodpověděl, nevěděl, co by na to řekl. Jen si přál, aby tahle chvíle nikdy neskončila.
„My budeme přece navždy s tebou.“ Ujistila ho mamka a znovu ho objala. „Nikdy nás neztratíš. Nikdy na tebe nepřestaneme dávat pozor.“ „To není totéž.“ Hlesl James. V tu chvíli měl tisíc věcí, které jim chtěl říct, ale mamka ho zastavila. „Je čas jít, Jamesi.“ „Ne! Nesmíte odejít!“ znovu pevně mamku objal, ale ta ho po krátké chvilce jemně odstrčila. „Ty už musíš jít.“ Usmála se na něj. „Všechno bude v pořádku, neboj. Milujeme tě.“ Políbila ho na čelo a James ztratil vědomí.

Později se probral s hlasitým výkřikem „Mami!“ a posadil se. Byl znovu v té Smrťákově jeskyni. Znovu ležel na kamenném oltáři a všude bylo to palčivé ticho, jako posledně. Chytil se za hlavu a skoro by propadl do stavu naprostého zoufalství. Vůbec nebyl připravený na to, že rodiče uvidí. Přál si to celou dobu, ale když to pak přišlo… „Už jsi to pochopil?“ to vedle něj stál Smrťák. Jeho hlas tentokrát ale nezněl výsměšně, pobaveně ani tak ledově. Byl vlastně docela příjemný.
„Proč jsem zase tady?“ odpověděl také otázkou. Smrťák si hlasitě povzdechl. „Vy lidé jste někdy naprosto nepoučitelní.“ zavrtěl hlavou. „Řekni mi, co ti tahle zkušenost dala?“ James se zamyslel. Až do téhle chvíle nad tím nepřemýšlel, ale nebylo to tak těžké. „Zjistil jsem, že smrt je nevyhnutelná. Nedá se jí nijak utéct.“ „Výborně, co dál?“ „Přijde si pro každého, ať ji vítáme nebo ne.“ „A ještě?“ „Smrt není zlo.“ Hlesl tiše. „Přesně tak.“ Přikývl Smrťák. „Já nejsem zlo. A nebyl jsi jím ani ty sám. Když sis musel vzít tu holčičku, došlo ti to, že?“ James přikývl. „Nechtěl sis ji vzít, protože byla malá. Vyčítal sis to. Měl jsi dojem, že to tys mohl za to, že zemřela. Ale tak to není. Ty, ani já, nerozhodujeme o tom, kdo zemře a kdo bude žít. My jsme pouze průvodci. Pomáháme lidem nejen jít dál, ale také smířit se. Smrt musí být, aby měl život nějaký smysl. Nechtěl jsem si tvé rodiče vzít. Nikdy jsem si nechtěl vzít žádnou duši. Ale stejně jako ty, jsem neměl na výběr.“ James pohlédl na Smrťáka. „Jak se to stalo vám?“ Smrťák vydal podivný štěkavý zvuk. Velice zvláštní druh smíchu. „To už je tak dávno, že ani já si nevzpomínám. Ale o mě tu nejde. Jde tu o tebe,“ odmlčel se. „Musel sis touhle lekcí projít, abys přestal vinit ze smrti rodičů mě. Ale také sebe. Možná, že sis to nepřiznal, ale dokud jsi mi nemusel pomáhat, vinil jsi i sebe. To tys chtěl jet, to tvůj nápad to byl. A nemohl jsi za to. Nemohl jsi to nijak ovlivnit.“ „Zahodil jsem svůj život.“ hlesl. „Ano, to zahodil.“ Přikývl Smrťák. „Ale na rozdíl od tebe, já nejsem hlupák a věděl jsem, že přijde čas, kdy ti to dojde. A teď je čas, aby ses vrátil zpátky.“ „Já už nechci brát další duše.“ Smrťák se znovu štěkavě rozesmál. „Jediná duše v ohrožení, je ta tvá. Dobře mě teď poslouchej. Tvá cesta zdaleka neskočila. Už nikdy se nebudeš pokoušet mě najít. Protože až se uvidíme příště, už to bude naposledy.“ A než stačil James cokoliv říct, Smrťák do něj strčil a on padal, padal, padal. Temným tunelem, který se zdál bez konce.

A pak otevřel oči. Vidění měl tak rozmazané, že nic neviděl. Neměl sílu ani na to, aby zvedl ruku. Zaslechl však přidušený výkřik a pak už jen ucítil, jak ho někdo křečovitě objímá. Byla to Mandy a on byl v nemocnici.

Byl z toho strašně zmatený. Chtěl něco říct, ale v ústech měl tak sucho, že nedokázal vydat ani hlásku. „Probral ses! Probral!“ plakala Mandy a její studivé slzy mu dopadaly na nemocniční košili. „Měla jsem o tebe takový strach! Říkali, že už se možná neprobereš. Že zůstaneš v kómatu navždycky.“ James zmateně mrkal na vše, kolem sebe. Její slova jakoby pořádně nevnímal. Byl naprosto vyčerpaný.

Během následujících několika dní se však z toho nejhoršího dostal. Alespoň částečně. Ruka, kterou se snažil podřezat, bolela přímo strašně. Naštěstí však ztratil vědomí dřív, než se stihl přeřezat přes šlachy a podle doktorů by neměl mít žádné trvalé poškození ruky. Nikdo mu však nedokázal vysvětlit, proč byl v kómatu. Podle doktorů totiž neexistoval žádný důvod, který by ho do něj poslal, přesto tak strávil několik dní.

Neustále se u něj střídal zástup lékařů, ale i přátel. A zejména Mandy. Ta vypadala, že kdyby se mu něco skutečně stalo, nikdy by si to neodpustila. Měla dojem, že to byla její vina, že se pokusil znovu vzít život.
„Mandy…“ začal jednoho pozdního odpoledne, protože už to nemohl vydržet. „Musím ti něco říct. Ale slib mi, že mě nebudeš považovat za šílence. Že mi budeš věřit.“ Dívala se na něj, jakoby začínala mít pocit, že není psychicky zdravý. „Slib mi to, prosím.“ „Slibuju.“ Odpověděla, ale v hlase íi zněl náznak nervozity.

„Potkal jsem Smrt.“ Na chvilku se pozapomněl. „Smrt?“ nechápala Mandy. „Jo, Smrt. Myslel jsem, že jsem mrtvý. Řekl mi, že jsem mrtvý.“ „Ta Smrti ti to řekla?“ civěla na něj. „Ano, řekla. A nepřerušuj mě, prosím. Chtěl jsem se zabít, abych mohl být znovu s rodiči. Celou dobu jsem měl asi dojem, že to je moje vina. Nevěděl jsem, co si bez nich počít. Nevěděl jsem, co dál. Ano, byla jsi tu ty a dělala jsi pro mě první poslední… a já ti to oplatil tím, že jsem se o to pokoušel znovu. Ale musel jsem. Kromě sebe jsem také vinil samotnou Smrt. Že mi vzala rodiče. Mohla si přeci vzít kohokoliv jiného, ale musela si vzít zrovna mou rodinu. Nedokázal jsem se s tím smířit. Myslel jsem si, že když ji najdu, že když budu mrtvý, budu mít konečně klid.“ Mandy na něj zírala jako na člověka, o kterého se pokouší šílenství. „Nevymýšlím si to. A on… mi pak řekl, že jsem mrtvý. A protože jsem ho prý…“ „Ho? Jakože to byl chlap?“ skočila mu do řeči Mandy. „Já vlastně nevím, ale nejspíš asi ano.“ Přikývl. „To je jedno. Řekl mi, že se mnou už ztratil spoustu času a že mu musím pomoct odvádět duše. Nechtěl jsem to, ale neměl jsem na vybranou. Udělal ze mě něco jako svého pomocníka. Slyšel jsem v hlavě hlas každého umírajícího člověka. A každého jsem musel odvést pryč. Nejdřív mi to nedocházelo, ale pak… pak jsem musel odvést jednu malou holčičku. Mohlo jí být tak osm nebo devět. A Tehdy jsem si uvědomil, že smrt si opravdu nevybírá. Nechtěl jsem ji odvést, cítil jsem se zodpovědný za to, že jsem jí připravil o život. Že už nikdy nevyroste, nenajde si kluka… ale nemohl jsem s tím nic dělat. Já nezpůsobil tu nehodu, já tam jenom byl, abych ji odvedl dál. A když jsem pak tohle pochopil, věděl jsem, že to už dál nemůžu dělat. Chtěl jsem před tím utéct.“ Ušklíbl se. „A pak jsem znovu, naposledy, spatřil své rodiče. Mluvil jsem s nimi. Jen krátce, ale ta chvilka mi dala to, co jsem měl pochopit ze všeho nejvíc. Že jsem o ně nepřišel a že nemá smysl zahazovat svůj život, protože už tu nejsou. Jsou.“ Na chvíli se odmlčel a pak dodal. „Když ti někdo odejde, nikdy ne úplně. Vždycky tu s tebou zůstane, i když ne fyzicky. A když jsem tohle pochopil a přestal jsem Smrt vinit z toho, že mi odvedla rodiče, byl jsem připravený vrátit se zpět. Alespoň tak to říkal. Pochopil jsem to, Mandy. I když je to pořád hrozně těžké, vím, že tu se mnou pořád jsou. A daleko víc si teď vážím těch, co tu skutečně mám. Tebe. I ostatních.“ Když skončil, Mandy tekly proudy slz.

Myslel si, že ho bude považovat za blázna, ale ne. Neřekla na to nic, jen ho pevně objala. „Já tu pro tebe taky budu navždycky. Ale ty mi slib, že už se nepokusíš o nic dalšího.“ „Slibuju. Zjistil jsem, že život si musíš užívat a ne plýtvat.“ Pak od Mandy dostal pořádný polibek.

Uzdravování trvalo delší dobu a zejména to psychické. Už nikomu nevyčítal smrt svých rodičů, a i přesto, co mu řekli, pořád v sobě cítil prázdné místo, které hlodavě bolelo. Naučil se však koukat na svět jiným pohledem. Užíval si každé minutky s těmi, které měl opravdu rád. Užíval si každé minutky, kterou věnoval něčemu, co ho skutečně bavilo. Změnil se. Změnil se on sám, ale změnil se také jeho pohled na svět. Před tím pro něj byla důležitá jeho rodina. Tak důležitá, že si vůbec nebyl schopen uvědomit, že jsou kolem něj i další lidé, kterým na něm opravdu záleží a mají ho rádi. A teď to konečně věděl.

Někdy je zkrátka potřeba, aby zkušenost byla pořádně tvrdá. Jen ta nejtvrdší lekce dokáže člověka něčemu naučit. James si skutečně užíval života. Věděl totiž, že až Smrťáka uvidí příště, už to bude skutečně naposledy.


Vydáno v původním znění bez úprav.
Autor bude zveřejněn po ukončení Spisovatelského klání.

Odeslat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *