V hlavě

V hlavě

Pojďte vstoupit do cizích světů s bobříkem a slečnou Mayou Prinz.

-*-

Nabodla jsem kus slaniny na vidličku a vložila ji do úst. Žvýkala jsem pomalu a pečlivě, snažila jsem se přitom zpracovat události posledních několika dnů. Pořád jsem nemohla uvěřit tomu, že se tohle všechno skutečně stalo.

Odjezd na Akademii byl to nejmenší. S tím jsem počítala. O tom jsem věděla. Předpokládala jsem to dlouho předtím, než se o tom tetička vůbec zmínila – bylo zřejmé, že netuší, co si se mnou počíst; ostatně jsem to nevěděla ani já sama. Obě jsme doufaly, že na Akademii ovládnu, co umím, ačkoli jsme každá doufala v trochu jiný výsledek. Ale ten zbytek…

Očima jsem krátce zalétla k zachmuřenému muži o několik stolů dál. Ví o tom on vůbec? Přišlo mi, že ani neuznává mou existenci… Ale to je koneckonců asi dobře. Obzvlášť vzhledem k minulosti jeho rodiny.

S tichounkým povzdechem jsem se natáhla po číši a upila vody. Za chvíli mě čekala nejobávanější hodina, magie mysli. Zatím se mi dařilo na sebe nepřitahovat pozornost, ale kdo ví, co se stane, až se mi někdo pokusí vlézt do hlavy…

„Myslíš, že zvládneš neztropit scénu?“ ozval se bratránkův hlas, až jsem sebou trhla. Myšlenky mi nečte, tím jsem si byla jistá, ale stejně jsem se do sebe stáhla ještě víc. Odpověděla jsem mu ale jen mlčením a sklopeným pohledem. Sama jsem netušila, co se bude dít.

Odložila jsem příbor, způsobně si otřela rty ubrouskem a pokynula Danielovi hlavou. Všechna tahle gesta jsem měla naučená dokonale, všechny pohyby do sebe perfektně zapadaly. Musely.

„Bratranče,“ rozloučila jsem se s ním. Pokud se nemýlím, po zbytek dne se uvidíme nejvýš na obědě, ale doufala jsem, že i tomu se vyhnu. Protočil oči a mávl mým směrem rukou na znamení, že můžu od stolu odejít.

Pomalu jsem se vydala k učebně – skutečně pomalu, neboť jsem se na hodinu vůbec netěšila. Netěšila jsem se vlastně na téměř žádnou zdejší hodinu. Prvotní nadšení z toho, že se konečně naučím své síly ovládat a přestanu být loutkou tetičky, zmizelo, jakmile jsem si uvědomila, že pokud půjde všechno až moc dobře, dlouho tu nezůstanu. Nepochybovala jsem o tom, že Daniel dostal za úkol můj vývoj na Akademii sledovat.

Po několika zatáčkách v chodbách spletitého zámečku jsem se zastavila a opřela zády o zeď. Děsilo mě, co by se za pouhých několik desítek minut mohlo stát. Jestli se mi někdo dostane do hlavy…

„Isabelle,“ ozval se hlas, který byl stejně tak zachmuřený jako jeho majitel. Už podruhé jsem sebou trhla, ale tentokrát jsem byla vyděšená doopravdy.

„Sebastiane,“ odpověděla jsem tiše po chvíli. Muž, nejspíš o pár let starší než já, si mě prohlížel, jako bych byla kus dobytka. Není divu, svým způsobem jsem pro něj byla právě tím.

„Myslím, že je na čase, abych poznal svou… nastávající,“ vyřkl to poslední slovo, jako by to byla nadávka. To nejspíš znamenalo, že mu zásnuby byly taktéž jen oznámeny a neměl v nich slovo.

„Těší mě,“ udělala jsem krátké pukrle a snažila se zachovat klidný obličej. Nesmí vědět, jak moc se bojím, nesmí!

Dál si mě prohlížel a já měla pocit, že to vidí. Že ví, jak moc ho nenávidím, jak moc se ho bojím, jak mě znechucuje pomyšlení, že bych s ním měla strávit zbytek života – a nač vůbec, kvůli mocenským hrám mé tetičky?

Udělal několik kroků blíž a vzal mezi prsty pramínek mých vlasů. Celé moje tělo křičelo, ať uteču, ale nepohnula jsem se ani o píď. Nesměla jsem. Sledovala jsem podlahu a snažila se všechno udržet pod kontrolou. Hlavou mi běžela slova tetičky: „Víš, co se stane, jestli zase dojde k některému z těch tvých incidentů.“ Prozatím jsem se držela, pokud pominu to, co se stalo při příjezdu do města (což stejně nebyla má vina), ale pokud se něco stane teď, tetička se o tom jistě dozví.

Prsty mi přejel po tváři a zvedl mi bradu: „Na mě se dívej.“

Nevolky jsem zvedla oči k jeho obličeji a cítila, jak se mi sevřely rty. Vzdouvalo se ve mně tolik emocí, že jsem pořádně nevěděla, jak zareagovat – utéct, plivnout mu do tváře nebo ho od sebe odstrčit?

Ale neudělala jsem ani jedno. Jen jsem poslušně stála na místě a zírala do těch tmavých zlých očí a na ten povýšenecký úšklebek. Bylo mi z něj fyzicky zle.

„Hm, budiž, s tím se dá pracovat. I když bych si sám vybral někoho lepšího,“ pustil mi bradu a já se rychle zadívala zase na zem, aby neviděl hněv, který mnou projel.

„Mohu odejít?“ pípla jsem jen.

„Co máš teď za hodinu?“

„Magii mysli,“ odvětila jsem.

„Výborně, to můžeme jít spolu.“

Zprudka jsem se nadechla, abych něco namítla… ale věděla jsem, co by se dělo pak, a tak jsem zase jen vydechla. Přikývla jsem jako řádné poslušné děvčátko a čekala, až mě předejde, abych mohla jít kousek za ním, jak se sluší a patří.

Ve třídě obsadil stolek hned vedle mě. Snažila jsem se mu věnovat co nejméně pozornosti a snažila se uklidnit splašené myšlenky. Zrovna teď jsem potřebovala co nejméně rozptylování, co nejméně příčin k incidentu.

„Zdravím,“ pozdravila nás postarší profesorka, přelétla všechny pohledem a viditelně zakoulela očima. „Tomu ale říkám výbušný ročník. Magie mysli je spletitá a nelehká magie, proto vás předem žádám, abyste si rodinné spory nechali mimo učebnu a netahali mi je sem. Jinak to může být ošklivé.“ Pohledem se zastavila na potomcích významných rodů, nejdéle ale sledovala muže vedle mě, Sebastiana. Nikdo pořádně nevěděl, co od jediného dědice nejmocnějšího temného rodu čekat, zřejmě ani vyučující na Akademii ne.

„Magie mysli je trochu jiná disciplína než elementální magie, ale to už jste nejspíš pochopili. Živly ovládne i malé dítě, základy se s trochou cviku naučí i obyčejní lidé, když na to přijde. Magie mysli je složitější. Nikdy ji zcela nepochopíme, stejně jako nechápeme mysl. Někdo pro ni má vrozené vlohy, ale takových jedinců je málo, většina z vás bude nejspíš ráda, když se na konci tohoto roku naučí si mysl chránit, natož abyste se snad jen otřeli o mysl ostatních.“

Odmlčela se. Popravdě se mi trochu ulevilo. Jestliže se budeme učit jen chránit mysl…

„Ale samozřejmě mě zajímají spíše ti lepší z vás, takže se dnes pokusíte vniknout do mysli toho druhého. Než začnete někdo něco namítat, znovu připomínám, že tady si na rodinné sváry nehrajeme. Ačkoli stejně pochybuju, že by se někdo z vás nedochůčat dostal ke vzpomínkám,“ odfrkla si, ale já ztuhla. Ne. Prosím. Tohle ne, ať se tohle neděje.

„Rozdělte se tak, jak sedíte, a můžeme pomalu začít. Dohodněte se, který začne. Ten se bude soustředit na svého partnera, budete se dívat jeden druhému do očí – ne nadarmo se říká, že oči jsou okna do duše. Je to taková berlička pro začátečníky, pokročilí mágové mysli samozřejmě svým… cílům… do očí nezírají. Snažte se napnout svou mysl a aspoň se dotknout mysli toho, kdo sedí naproti vám. Ten se zase pokusí svou mysl otevřít, uvolnit. Po chvilce se vyměníte. Můžete začít,“ pobídla nás.

Sebastian se bez váhání otočil ke mně. Nejspíš se rozhodl, že mě dnes bude mučit.

„Začnu, nevadí, snoubenko?“ zeptal se polohlasem. Na odpověď ale ani nečekal, rovnou mi chytil bradu a zvedl ji stejně jako předtím na chodbě, aby mě přinutil se mu podívat do očí.

Srdce mi bilo jako splašené – a ne kvůli tomu, že se mě dotýkal muž, který mi byl tetičkou určen. Zoufale jsem se snažila navršit další a další vrstvy obrany kolem své mysli, nemohla jsem dovolit, aby se jí dotkl. Ne. Mysl je to jediné, co mi zbývá, to jediné, kam nikdo nemůže, kam nikdo nesmí. Znovu už ne. Ne.

Sebastian se mračil, jak se snažil ze všech sil soustředit. Zvládnutí magie mysli bylo nejspíš stěžejní jeho plánu na ovládnutí světa, nebo co jistě spřádá. Neměla jsem v úmyslu mu pomáhat.

„Je to těžší, než jsem čekal,“ zavrčel po chvíli. Trochu se mi ulevilo.

„Je to jako… bych narážel do zdi,“ uvažoval nahlas. Úleva hned zmizela – nechtěla jsem, aby někdo poznal, co umím. Což zjistí, jestli pochopí, že se bráním záměrně.

Znovu se mi zadíval do očí, zamračil se teď ještě víc… a jak jsem se teď napůl děsila toho, co by se stalo, kdyby na mé schopnosti někdo přišel, našel skulinu.

Tohle bylo jiné než hlasy. Cítila jsem, jak je v mojí hlavě, jak naopak on zachytil pár hlasů. Bezděky se mi vybavila bolest, kterou jsem s tímhle pocitem měla spojenou – vybavilo se mi, jak byla v mé hlavě tetička. Byla to už pěkná řádka let, ale ta bolest byla tak ostrá, jako kdyby se děla teď.

Ta vzpomínka musela vyplout úplně na povrch, ne, musela zabolet i jeho, protože vytřeštil oči a tiše zaúpěl bolestí. Náhle se mě zmocnil vztek – do mé mysli nikdo nesměl, už ne. Znovu to nedovolím, zahřměl můj vlastní hlas a veškerý hněv se proměnil v hrozivou sílu, která ten letmý dotek cizí mysli vystrčila, která ho zahnala. Vnímala jsem, jak se Sebastianův výraz znovu změnil, tahle bolest musela být silnější než ta z vyvolané vzpomínky. Ale ačkoli jsem ten výraz vnímala, šel úplně mimo mě. Teď jsem byla já v jeho hlavě. Vztek, který jsem nedokázala ovládat, který jsem snad ani nechtěla ovládat, útočil na zákoutí jeho mysli, hledal, co by se dalo použít proti němu. Před očima mi běžely vzpomínky, které nebyly mé. V tu chvíli jsem pořádně nerozeznala jednu od druhé, ani jsem se o to nesnažila. Prostě jsem jen způsobovala bolest, abych zapomněla na svou vlastní.

„Dost,“ zašeptal hlasem plným bolesti. Znělo to jako prosba, jako když malé dítě prosí o to, aby trest rodiče přestal. Kolikrát jsem to slovo takhle pronesla já…

To mě přimělo přestat – moje mysl se okamžitě stáhla zpátky, ale ty obrazy, cizí vzpomínky, mi hlavou probíhaly dál, jak jsem se je snažila zpracovat.

Sebastian těžce vydechoval a já koutkem oka zahlédla, jak nás profesorka upřeně sleduje. Na okamžik mi přišlo, že se o mě znovu otřela něčí mysl, ale jak ucítila hradbu, kterou jsem zase spěšně vracela na místo, stáhla se.

„Už nikdy mi nelez do hlavy. Nikdy,“ zavrčela jsem pro změnu já, stále plná emocí, plná vzteku a bolesti. Sebastian neodpověděl, jak úsečně přikývl a zmateně mě sledoval.

Profesorka tleskla: „No, to by stačilo. Zdá se, že tu pro magii mysli nikdo nemá vlohy…,“ krátce se odmlčela zalétla pohledem ke mně – nebo se mi to jen zdálo? – a pak zase pokračovala: „ale to nevadí. I magie mysli se dá naučit alespoň tak, abyste vytušili, co mají druzí v úmyslu. Než se ale dostaneme tak daleko, povíme si něco o tom, jak mysl vlastně funguje – mějte však na paměti, že tyto poznatky jsou neúplné…“

Po zbytek hodiny pak vysvětlovala, jak zhruba funguje myšlenkový pochod. Když se minutová ručička na hodinách na věži viditelné z okna přiblížila celé, hodinu zakončila.

„Tak tedy na shledanou za dva týdny. A slečno Isabelle a pane Sebastiane, zůstaňte tu prosím ještě chvíli.“

Počkala, až ostatní odejdou. Několik studentů se na mě podívalo, jako by mě snad viděli poprvé.

„Nevím, co přesně se během cvičení na začátku hodiny stalo,“ začala, když se třída vylidnila. „Je jisté, že máte vlohy, slečno Isabelle… A tipla bych si, že nejen pro magii mysli,“ odtušila. Já zarytě mlčela a dívala se na stěnu za ni.

„Z toho, co jsem během té vaší výměny cítila, byste s trochou cviku mohla učit vy mě. Ale vězte, že jestli se něco podobného bude opakovat, jestli bude v mých hodinách – a i mimo ně – útočit na jiné studenty, budu to řešit. Chápu, že máte nelehkou minulost, ale to vás nikterak neomlouvá.

A pane Sebastiane, vy zkuste příště neprovokovat někoho, o kom zřejmě mnoho nevíte. Viděla jsem, co se dělo před hodinou na chodbě, a nelíbilo se mi to o nic víc než útok slečny Isabelle na vaši mysl. Slečna Isabelle – stejně jako mnoho dalších studentů – možná nepatří k nejsilnějším magickým rodům, ale to neznamená, že nemá větší potenciál než vy.“

Oba si nás přeměřila pohledem a pak kývla hlavou ke dveřím: „A teď už běžte.“

Udělala jsem další krátké pukrle a rychle ze třídy vyšla. Po pár krocích jsem se rukou opřela o zeď, aby se mi přestala točit hlava. Na rozdíl od většiny studentů jsem svou magii používala minimálně, takže mě tyhle výbuchy vždy hrozně vyčerpaly.

Sebastian se zastavil přede mnou a odkašlal si: „Nevím, co se vlastně stalo, ale… omlouvám se. Očividně jsem tě podcenil.“ Bylo znát, že zvažuje každé slovo, snad se bál, že jsem zase v jeho hlavě. Ale já měla dost práce s tím, abych hlídala tu vlastní.

„Ocenil bych, kdybys nikde nezmiňovala, cos v mojí hlavě viděla,“ dodal ještě, to už byl zády ke mně a odcházel.

Počkala jsem, až zajde za roh, teprve pak jsem celému svému já dovolila se maličko uvolnit… což jsem zřejmě neměla dělat. Před očima se mi udělalo černo a já ucítila jen lehký záchvěv vánku a ránu, jak jsem spadla na zem. Pak už nic.

Když jsem oči zase otevřela, ležela jsem ve studentském pokoji – ale podle výhledu z okna nebyl můj. Tenhle směřoval k jezeru, zatímco můj pokoj byl do dvora.

„Konečně,“ ozval se otrávený hlas a já se podívala na druhou stranu, kde seděl Sebastian. Vypadal, že je trochu v rozpacích, pro jednou se na mě nedíval tím upřeným pohledem.

„Omdlela jsi. Tak jsem tě odnesl sem, protože jsem nevěděl, co jiného dělat,“ vysvětlil krátce. „Nemůžu přece dovolit, aby moje snoubenka ležela někde na chodbě,“ dodal ještě rychle, jako by se potřeboval obhájit.

„Dobře. Děkuju,“ chtěla jsem přikývnout, ale jak jsem se posadila, znovu se mi zatočila hlava a já se musela rychle naklonit ke straně. Přitiskla jsem si dlaň na čelo. Pálilo jako oheň, ostatně jako vždy.

„Já půjdu na další hodinu, už takhle jsem jednu zmeškal. Ty tu můžeš zůstat, jestli se necítíš dobře,“ nabídl mi a pak se vydal ke dveřím.

„Akorát pak zkus odejít tak, aby tě nikdo neviděl. O tom zasnoubení zatím skoro nikdo neví a já bych byl rád, kdyby to tak zůstalo, nechce se mi vysvětlovat, cos dělala v mém pokoji,“ upozornil mě. Dveře za ním zaklaply a já zůstala sama.

Pomalu jsem se na pohovce posadila. Pokoj byl podobně neosobní jako ten můj, ostatně ani nebyl čas, abychom se na Akademii zabydleli, od příjezdu uběhl teprve týden.

Věděla jsem, že ještě chvíli potrvá, než budu schopná odsud odejít, a tak jsem začala zpracovávat to, co jsem během hodiny magie mysli viděla. Během výuky jsem si to nedovolila, ale tady jsem byla sama, nebyl tu nikdo, kdo by mi v nestřežené chvíli vstoupil do mysli.

Vzpomínky, které jsem u něj viděla, byly jiné, než jsem čekala. Většina z toho byly jen obrazy a emoce, ne souvislé příběhy, jak se lidé často domnívají. Bylo tam tolik osamění, tolik beznaděje, tolik bolesti. To jsem nečekala.

O Sebastianovi jsem toho moc nevěděla – jen to, že jeho rodina byla v podstatě příčinou velké války, která se před patnácti lety odehrála a ve které zemřeli mí rodiče. A nejen, že zemřeli během ní, podle tetičky to byla jeho rodina, kdo je zabil. Vypálili sídlo našeho rodu. Mně tehdy bylo pět let, ale pamatovala jsem si jen plameny a tělo maminky, které pohlcovaly plameny…

Zatřásla jsem hlavou, abych se toho obrazu zbavila – stejně jej zase uvidím v noci, ostatně jako téměř každý den. Netřeba se jím zabývat ještě i za světla.

Všechna ta nenávist, kterou jsem k Sebastianově rodině cítila, byla zcela oprávněná, tím jsem si byla jistá. Ale v těch jeho vzpomínkách bylo něco, co jsem nedokázala zcela pojmenovat… ale věděla jsem, že byl v mnoha ohledech jako já. Ta myšlenka se mi příčila, ale zároveň jsem cítila radost nebo možná zadostiučinění.

Když jsem o něco později Sebastianův pokoj opouštěla, už jsem muže, kterého mi tetička určila za snoubence, nenáviděla o něco méně než ráno při snídani. Pořád jsem si byla jistá, že je plánovaný sňatek chyba a děsila se dne, kdy k němu dojde, ale už jsem svět neviděla tak černobíle.

Během následujících týdnů jsem měla zjistit, že černý a bílý není vůbec. Že světlá a temná magie jsou jen slova, která nic neznamenají; že se má vše, čemu jsem celý život věřila, úplně jinak. Že se z muže, kterého jsem tak nenáviděla, měl stát můj největší spojenec a z mé rodiny největší nepřátelé.

Odeslat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *