Zlomené křídlo
Pád z té výšky se ani nedal popsat slovy. Celé tělo jako by se mi rozbilo na buňky, na atomy, a při kontaktu se zemí zase složilo; ale ne správně. Všechno bylo špatně, každá kost byla o kousek posunutá, každý sval o kousek kratší, každý orgán o kousek vedle. Ta bolest se nedala vyrovnat ničemu, co jsem kdy cítila, ničemu, co kdo kdy cítil. Ani teď, po několika letech, to nebyla vzdálená vzpomínka. Procházela jsem ztmavlou chodbou a poslouchala uspávající monotónní zvuk padající vody. Kap, kap, kap. Spolu s mými kroky a šustěním, co se za mnou ozývalo, vytvářely zvláštní kakofonii zvuků, která mě ovšem prapodivně uklidňovala. Nepříjemný chlad se mi snažil dostat pod holou kůži rukou. Mysl jsem měla čistou a soustředěnou jako málokdy. Neustále jsem se...
Podvod
Z pera Princess Star. -*- Eduard odešel. Po nějaké době se vrátil, ale nikdo jiný s ním nešel a dokonce ani nenesl nic v ruce. Ani jedna nechápala, kdo by měl být ten Gaster a ani kde je. Eduard kolem děvčat prošel, aniž by dal jakkoliv najevo, že je zná a šel přímo k podvodníkovi. Postavil se k němu a spustil: „To jistě mluvíte o té mrše Rosmertě!” Rosmertin manžel byl štěstím bez sebe, že našel spojence. Chvíli na madam Rosmertu společně nadávali, až Eduard řekl: „No a to počkejte, co Vám k tomu řekne můj nejlepší přítel Gaster!” a zapískal. Zpoza rohu se vyřítil obrovský hafoň a na Eduardův další pokyn se pustil za podvodníkem, který byl právě sám podveden. Sama nevím, jak to s ním dopadlo, ale jisté je, že šířené pomluvy o madam Rosmertě utichly. Betty, Abiha...
V hlavě
Pojďte vstoupit do cizích světů s bobříkem a slečnou Mayou Prinz. -*- Nabodla jsem kus slaniny na vidličku a vložila ji do úst. Žvýkala jsem pomalu a pečlivě, snažila jsem se přitom zpracovat události posledních několika dnů. Pořád jsem nemohla uvěřit tomu, že se tohle všechno skutečně stalo. Odjezd na Akademii byl to nejmenší. S tím jsem počítala. O tom jsem věděla. Předpokládala jsem to dlouho předtím, než se o tom tetička vůbec zmínila – bylo zřejmé, že netuší, co si se mnou počíst; ostatně jsem to nevěděla ani já sama. Obě jsme doufaly, že na Akademii ovládnu, co umím, ačkoli jsme každá doufala v trochu jiný výsledek. Ale ten zbytek… Očima jsem krátce zalétla k zachmuřenému muži o několik stolů dál. Ví o tom on vůbec? Přišlo mi, že ani neuznává mou existenci…...
O vílách
A máme tu další polední pohádku, tentokráte z pera slečny Mayi Prinz. Žila byla jedna holčička, která byla tuze nešťastná. Rodiče ji neměli rádi a nikdy neměli daleko k bití. A tak se, kdykoli jen mohla, snažila utíkat pryč, do lesů. Tam někdy zůstávala i celé hodiny, dokud nenastala noc a ona se, promrzlá až na kost, nevrátila domů, kde ji čekalo zase jen bití. A tak není divu, že jakmile přišlo léto, ztratila se někdy v lese i na celé dny. Věděla, kde jsou potůčky s průzračně čistou vodou, jaké bobule může bez obav jíst a v jaké noře nebo vykotlaném pařezu si může v noci lehnout. Les se stal jejím skutečným domovem, znala každý strom a každý kořen, co ho tvořily. Nebo si to alespoň myslela. Jednou jím...
Hrnek čokolády
Slečna Maya Prinz a bobřík sta chvil vám přinášejí příběh, díky kterému zjistíte, že samota může být někdy i docela příjemná. -*- Chlad se jí zakusoval do morku kostí, ale snažila se ho odehnat neustálým přecházením. Zimu moc ráda neměla; málokdy se jí podařilo cítit zahřátá v létě, natož v zimě. A tak není divu, že kromě tlusté péřové bundy na sobě měla i šálu, která jí zakrývala většinu obličeje, a pletenou čepici zaraženou hluboko do čela. Bohužel to zřejmě nestačilo. Našla si místo na chodníku, kde nebyl led, a začala trochu poskakovat. Doufala, že ji to zahřeje o něco víc než jen přecházení, ale jak se jí studený vzduch nahnal pod bundu, celá se otřásla. A dost! pomyslela si hněvivě, naštvaná jak na ostatní, tak na tohle příšerné roční období. Skupina...
Denní věštec
Chcete vědět, co se děje za hradními zdmi?
Čtěte Denního věštce!
Ocenění
2022 – Projekt roku
2021 – Projekt roku
2021 – Šéfredaktor roku
2020 – Projekt roku
2019 – Projekt roku
2018
2015 – Projekt roku
