Ta bolest byla skoro k nevydržení

Ta bolest byla skoro k nevydržení

Pořádně nechápal, co se děje. Na pokraji zhroucení sledoval Isabellu, jak se její pečlivě vytvořená maska pomalu hroutí. Do jinak klidné tváře s bojácným a stydlivým výrazem pronikl chlad a vypočítavost. Drobné rty se jí zkroutily a ty jindy vykulené modré oči se přimhouřily. Bylo to, jako by se mu do mozku zabodlo tisíc drobných jehliček. Bolelo to všude, tak moc, že skoro nevydržel stát. Všechen ten oheň, kterým Isabellu obklopil, beze stopy zmizel, ale ta bolest pokračovala. Musela to nějak dělat ona. Někde v dálce se ozvaly hlasy. Isabella na chvíli vzhlédla a bolest náhle přestala. Sebastian přerývaně dýchal a snažil se přijít na to, co se stalo. Magie mysli? Bylo to snad jediné možné vysvětlení, ale nedávalo to žádný smysl. Byl to tak vzácný druh magie, že...

Zlomené křídlo

Zlomené křídlo

Pád z té výšky se ani nedal popsat slovy. Celé tělo jako by se mi rozbilo na buňky, na atomy, a při kontaktu se zemí zase složilo; ale ne správně. Všechno bylo špatně, každá kost byla o kousek posunutá, každý sval o kousek kratší, každý orgán o kousek vedle. Ta bolest se nedala vyrovnat ničemu, co jsem kdy cítila, ničemu, co kdo kdy cítil. Ani teď, po několika letech, to nebyla vzdálená vzpomínka.   Procházela jsem ztmavlou chodbou a poslouchala uspávající monotónní zvuk padající vody. Kap, kap, kap. Spolu s mými kroky a šustěním, co se za mnou ozývalo, vytvářely zvláštní kakofonii zvuků, která mě ovšem prapodivně uklidňovala. Nepříjemný chlad se mi snažil dostat pod holou kůži rukou. Mysl jsem měla čistou a soustředěnou jako málokdy. Neustále jsem se...

Podvod

Z pera Princess Star. -*- Eduard odešel. Po nějaké době se vrátil, ale nikdo jiný s ním nešel a dokonce ani nenesl nic v ruce. Ani jedna nechápala, kdo by měl být ten Gaster a ani kde je. Eduard kolem děvčat prošel, aniž by dal jakkoliv najevo, že je zná a šel přímo k podvodníkovi. Postavil se k němu a spustil: „To jistě mluvíte o té mrše Rosmertě!” Rosmertin manžel byl štěstím bez sebe, že našel spojence. Chvíli na madam Rosmertu společně nadávali, až Eduard řekl: „No a to počkejte, co Vám k tomu řekne můj nejlepší přítel Gaster!” a zapískal. Zpoza rohu se vyřítil obrovský hafoň a na Eduardův další pokyn se pustil za podvodníkem, který byl právě sám podveden. Sama nevím, jak to s ním dopadlo, ale jisté je, že šířené pomluvy o madam Rosmertě utichly. Betty, Abiha...

V hlavě

Pojďte vstoupit do cizích světů s bobříkem a slečnou Mayou Prinz. -*- Nabodla jsem kus slaniny na vidličku a vložila ji do úst. Žvýkala jsem pomalu a pečlivě, snažila jsem se přitom zpracovat události posledních několika dnů. Pořád jsem nemohla uvěřit tomu, že se tohle všechno skutečně stalo. Odjezd na Akademii byl to nejmenší. S tím jsem počítala. O tom jsem věděla. Předpokládala jsem to dlouho předtím, než se o tom tetička vůbec zmínila – bylo zřejmé, že netuší, co si se mnou počíst; ostatně jsem to nevěděla ani já sama. Obě jsme doufaly, že na Akademii ovládnu, co umím, ačkoli jsme každá doufala v trochu jiný výsledek. Ale ten zbytek… Očima jsem krátce zalétla k zachmuřenému muži o několik stolů dál. Ví o tom on vůbec? Přišlo mi, že ani neuznává mou existenci…...

O vílách

A máme tu další polední pohádku, tentokráte z pera slečny Mayi Prinz. Žila byla jedna holčička, která byla tuze nešťastná. Rodiče ji neměli rádi a nikdy neměli daleko k bití. A tak se, kdykoli jen mohla, snažila utíkat pryč, do lesů. Tam někdy zůstávala i celé hodiny, dokud nenastala noc a ona se, promrzlá až na kost, nevrátila domů, kde ji čekalo zase jen bití. A tak není divu, že jakmile přišlo léto, ztratila se někdy v lese i na celé dny. Věděla, kde jsou potůčky s průzračně čistou vodou, jaké bobule může bez obav jíst a v jaké noře nebo vykotlaném pařezu si může v noci lehnout. Les se stal jejím skutečným domovem, znala každý strom a každý kořen, co ho tvořily. Nebo si to alespoň myslela. Jednou jím...