Noční výprava

Noční výprava

Slečna Beteramis svým příběhem dokázala ulovit bobříka strachu. Máte odvahu vyrazit s nimi na Noční výpravu?

-*-

1.

Je vlahý večer, čtvrtého července. Parta spolužáků sedí u ohně a oslavuje začátek prázdnin. Dneska nikdo neplánuje, že by šel spát před rozedněním…

Heleďte, mám nápad. Co podniknout něco víc než jen klábosit a cpát se?“ navrhne Mike, největší hezoun ze třídy, slavný průšvihář a vůdce party v jednom.

A co jako?“ zachichotá se Pitr. Ten, co dnes už očividně vypil až příliš mnoho piv. Ostatně jako vždy.

Dámská část publika visí na Mikovi očima, ostatní kluci taky napínají uši. Mike nestojí v čele party pro nic za nic, jeho nápady obvykle „mají šťávu“.

Je jasno, měsíc je v úplňku. Co toho využít a udělat si v lese nějakou strašidelnou vycházku?“

Jak jako strašidelnou?“ vyzvídá Martin. „Kluci straší holky? Nebo naopak?“

Kluci se rozchechtají a Mike vše přezíravě odmávne. „Naopak by to asi šlo těžko.“

Bože, jak malý děcka…“ zasměje se Lea.

Všichni kluci jsou ale očividně pro. Souhlas s tím, kdo bude ten-kdo-straší a kdo bude stát v pozici strašených, je očividně všeobecný.

Tak fajn a kam se půjde? Na hřbitov?“ směje se Pitr.

Ježiš ne, na hřbitov ne,“ děsí se Diana.

Ne?“ zazubí se Mike. „Tak fajn, na hřbitov ne. Tak třeba k Umrlčímu stromu. Přece se nebudete bát, dámy.“

Umrlčí strom je snad tisíciletý dub stojící poměrně hluboko v lese. Z místních ho zná každý, je to největší strom v širokém okolí. Cesta k němu je ale obtížná i ve dne, natož v noci. Hlavně se k němu ale váže několik děsivých pověstí, které nahánějí hrůzu všem slabším povahám. Každý tu zná příběhy O oběšených dětech černého vikáře, O obětovaných služebných, které jejich krutý pán „daroval“ zlu. O čarodějnicích a o jejich prokletých duších, které stále bloudí kolem a loví živé pro záhrobí…

Ne, k Umrlčímu stromu ne,“ protestuje Katy. Ani Lea se netváří potěšeně, ostatní holky se ale nechtějí nechat zahanbit, a tak raději mlčí.

Kluky naopak Mikova myšlenka nadchla, a tak ve výsledku každý, kdo nechce trhat partu, musí s nápadem souhlasit.

Nakonec je tedy rozhodnuto, kluci se vydají do lesa, aby „zajistili cestu“, zatímco holky se choulí u ohně, nervózně se chichotají a dodávají si odvahu. Jediný Pitr zůstal u ohně s nimi, jednak proto, že není ve stavu, aby se potloukal po lese, jednak proto, že ostatní kluci potřebují mít u ohně spojku, která holky opravdu donutí vyrazit po patnácti minutách do lesa. Po jedné, samozřejmě.

Čas letí nepříjemně rychle a najednou je to tady – první z dívek, Lea, musí vyrazit.

2.

Lea se snaží tvářit povzneseně, vždyť o nic nejde, no ne? Vesele ostatním zamává, vyplázne na Pitra jazyk a směle vyrazí do lesa. Bez ohledu na její bezstarostné chování ale cítí, že jí srdce tluče o něco rychleji. Přeci jen, už jen ta představa, že půjde temným lesem a za každým černým křovím bude moct očekávat nějaké kvílející „strašidlo“ v podobě jednoho z kamarádů, jí nepřidává. Natož když vezme v úvahu, že musí dorazit až k Umrlčímu stromu, který je odsud vzdálený dobré dva kilometry. Bude to pořádná noční vycházka, na kterou se necítí ani dost bdělá, ani dost odvážná…

Už po pár desítkách metrů mezi stromy jí je jasné, že se kluci očividně nenamáhali s umisťováním nějakých světelných bodů, které by ji alespoň navedly správným směrem. Což ji trochu štve, protože orientovat se v lese po tmě není snadné. Měsíc sice svítí jasně, to ano – ale tam nahoře, nad stromy. Tady pod nimi je tma jako v pytli.

Lea se snaží jít rychle, našlapuje opatrně, aby nezakopla o kořeny, jde v mírném předklonu, aby ji nepřekvapila žádná větev, která by ji mohla chtít švihnout do tváře. I tak se ale občas zachytí o větvičky svými dlouhými vlasy, nakonec je má plné jehličí a pravděpodobně jí trčí do všech stran jako dikobrazovi. Super.

Jde dlouho, pod nohama cítí vysokou vrstvu jehličí, která tlumí její kroky. Přemýšlí, kolik minut už asi uplynulo. Mohla by Katy být už v lese též, někde za ní? Co kdyby se zastavila a zkusila na ni počkat? Lea se nerozhodně otočí. Les za ní je úplně černý, i když napíná oči, jak jen může, nevidí nikde nic, žádný pohyb. Co když si Katy taky není jistá, kudy přesně jít? Bez jasně vytyčené cesty by vlastně klidně mohla jít trochu bokem, a nakonec už být dávno před ní, když se to tak vezme… Tohle byl vážně naprosto geniální nápad. Gratuluju, Miku, díky za bezva večer!

Po chvíli se Lea s povzdechem otočí a prodírá se lesem dál. Ke své smůle to tu ani moc nezná, není si jistá, jestli teď má jít nahoru do kopce, nebo jestli bude rozumnější držet směr a pokračovat kamsi do míst, kde tušila Umrlčí strom. Ten určitě na kopci není, tím si je jistá, bohužel ale neví, jestli se k němu přes ten kopec nejde. Hrobové ticho všude kolem jí pomalu začíná nahánět strach. Sakra, neměl by tu už někde některý z kluků být? Jasně že by na ně nečekali hned při kraji lesa, ale musí se tudy prodírat už snad půl hodiny, to není možné. Že by je vážně minula a šla úplně špatně? Ale proč teda aspoň neslyší nějaké vzdálené hlasy, které by jí napověděly, kterým směrem se stočit? Touhle dobou už lesem přece musí kráčet i Diana, která měla jít až po Katy. Jedna z nich přece musela na kluky natrefit…

Lea se znovu nerozhodně zastaví a naslouchá. V tichu je slyšet jen její zrychlený dech, tlukot srdce, šumění stromů. A ještě něco. Snad lístky padající ze stromu? Může v červenci padat listí ze stromu?

Jemné zvuky, jako kdyby odněkud shora něco padalo. Něco lehkého. Zvláštní. Ale neměla by se radši vrátit? Teď je už přece úplně jasné, že jde špatně.

Nakonec se rozhodne, že návrat bude to nejrozumnější řešení. Zhluboka se nadechne a vydá se zpět ve svých stopách. Nebo… aspoň v to doufá, vlastně je dost těžké určit, kudy přesně šla, když je tu taková tma.

Po pár krocích narazí na pařez, div se o něj nepřerazí. Tiše zakleje, sedne si na něj a mne si bolavou nohu.

Vtom to zaslechne zas. Zase to lehké ťukání něčeho, co odněkud padá. Nebo to není ťukání? Nejsou to spíš kroky?

Napíná uši, jak jen může, je toho najednou víc, přichází to zprava. Teď to zní spíš jako kdyby někdo házel do listí drobné kamínky. Lea se otočí tím směrem a pokusí se něco zahlédnout. Že by to byl některý z kluků? Nebo snad nějaké zvíře?

Podivné, jakmile se otočila, zvuk ustal. Jakoby ji ten někdo i v té tmě dobře viděl a věděl, že by na sebe mohl upozornit. Každopádně ona nevidí vůbec nic, jen černé obrysy stromů na temném pozadí. Zdroj toho zvuku může být kdekoliv.

Lea se raději rozhodne nad tím moc nedumat, hned vyskočí na nohy a kvapně pokračuje v cestě dál – ale co to? Zvuk je zpět. Jen tentokrát mnohem blíž. Znovu se zastaví a pozorně naslouchá, snaží se zadržet dech, aby sama to ticho příliš nerušila. Teď znovu… a znovu. Je to opravdu nějaké podivné pomalé ťukání, jako kdyby lesem pomalu kráčel slepec a oťukával si cestu holí. Tohle určitě nedělá žádné zvíře, musí to být některý z kluků. Prostě musí!

Když se podivný zvuk přiblíží ještě víc, Lea to už nevydrží a rychle se rozeběhne kupředu. Nedbá na kořeny pod nohama, nehledí na větve ani na ostružiní, které ji seká do nohou. Sakra, tudy předtím určitě nešla! Daleko před sebou ale vidí více měsíčního světla mezi stromy, les tam musí být řidší, tam aspoň bude schopná něco – cokoliv – kolem sebe vidět. Takže tohle pro tuto chvíli prostě musí být přijatelný směr.

Zcela bez dechu letí mezi stromy, sotva se dotýká nohama země. Jedna z větví ji švihne přes tvář, ale Lea to snad ani necítí. Ještě pár kroků a bude tam, v té světlejší části. Rychlé mrknutí přes rameno, úzkostný nádech – neuvidí za sebou běžící postavu? Všude za ní je ale jen tma, kývající se větve, kdo ví, zda by vůbec mohla něco vidět…

Vtom to nekonečné lesní ticho roztříští výkřik. Dívčí jekot. Klučičí smích. To musejí být ostatní, bleskne Lee hlavou. Děsivé na tom je jen to, z jaké dálky to znělo. Jako kdyby byla na úplně opačném konci lesa. Sakra! Snaží se rychle zorientovat. Znělo to zprava? …A neměl by vpravo být spíš konec lesa? Vždyť proto tím směrem uhání, aby se vrátila zpět k ohni. Co teď?

Vyděšeně se zastaví a snaží se poslouchat. Kudy? Má opravdu běžet doprava? Smích ale už utichl, už zase slyší jen šumění stromů. Naštěstí žádné ťukání. Opravdu jen naprosté ticho.

Od světlé části lesa ji dělí sotva pár kroků, ale cosi jí našeptává, aby raději zůstala ve stínu. Snad záchvěv rozumu? Nebo jen pud sebezáchovy? Plíží se tedy podél mlází, snaží se dýchat co nejtišeji a našlapovat měkce, zase má pod nohama vrstvu jehličí.

Pozorně hledí do světlejší části lesa. Je plná bříz, které od své světlé kůry odrážejí měsíční světlo. Navíc opravdu rostou ve velkých rozestupech, jako by potřebovaly více prostoru.

Moment. Tady to přece zná…

Lea hledí mezi stromy a snaží se zorientovat. No jistě. Vždyť už je tu, Umrlčí strom musí být jen kousek odsud!

Vzadu za břízami se opravdu rýsuje mohutný kmen rozložitého dubu, i odsud je vidět, jak je v porovnání s břízami majestátní. Přímo pod ním je tma, protože husté listoví nepropouští žádné měsíční světlo, ale ty rozměry jsou přesto jasně viditelné.

Lea se v tichosti zastaví, vmáčkne se blíže k temnému mlází, které je tak husté, že by se jím žádný člověk nemohl protlačit. Určitě ne bez pořádného praskání větví a nejspíš ani ne s oběma očima v hlavě.

Je-li na místě, proč slyšela hlasy ostatních z takové dálky? Ztratili se nakonec oni a ona našla správnou cestu? Jenže ona ji nenašla, že? Nemá ani tušení, jak se vrátit zpět k ohni…

Vtom koutkem oka zahlédne pohyb. Vzadu mezi břízami se kdosi pohybuje. Že by Mike?

Málem už na postavu zavolala, ale zarazí ji cosi ve způsobu, jakým se dotyčný pohybuje. Nebo to byla spíš jeho výška? Tahle osoba by Mikovi nesahala ani po prsa, to by mohla být tak maximálně Diana. Mohla by to být ona?

Lea vyděšeně zamrká. Ne, vždyť je to spíš dítě, holčička, teď v měsíčním světle jasně vidí dva spletené copy, sukni ke kolenům, dětský tvar nosu v bledé tvářičce. Cosi sbírá ze země a pohazuje si s tím. A teď to hodila před sebe na zem… a zase ten zvuk! V Lee by se krve nedořezal. Tohle je ono, ať už hází čímkoliv, je jasné, že právě tohle dítě ji pronásledovalo kusem lesa až sem a házelo přitom před sebe… co? Žaludy? Kamínky? Jenže proč? A co tu dělá takhle pozdě?

Holčička zajde do stínu dubu a Lea ji tak ztratí z očí. Srdce jí buší jako zběsilé, tohle už nesnese, musí odsud. Jenže kudy? Zpět do tmy, odkud přišla? Nebo dopředu podél hradby z jehličnanů? Za ní nikdo z party určitě není, ale vepředu by třeba někdo z kluků být mohl…

Náhle kousek od ní ťukne o zem malý kamínek. A druhý.

Lea se prudce otočí, srdce jí vynechá alespoň tři údery.

Les kolem je ale prázdný, měsíční paprsky prosvětlují ostružiní a trsy lesní trávy. Pár větví se kýve v lehkém vánku větru, ale jinak je všude klid a mír. Malou holčičku není nikde vidět.

Lea soustředěně pročesává pohledem okolí, když ale nezaznamená nic podezřelého, uklidní se dost na to, aby mohla vyrazit.

Opět se otočí směrem, kterým se chystala vydat – a z úst jí unikne hrůzyplný výkřik. Holčička stojí na dva kroky před ní a upřeně ji sleduje. Ve tváři má zvláštní, prohnaný výraz. Nejhorší jsou ale její oči. Bílé bulvy bez panenek, jen s rudými středy místo zornic. A v nich jasně plane hladové zlo.

3.

Smějící se Martin tlumeně plácá cosi o své dokonalé strašidelné póze, o dokonalém Dianině pištění a rozvíjí teorie o tom, jak to Lea očividně radši vzdala hned někde na kraji lesa. Katy se potěšeně tiskne k Mikovi, vybírá si svou „odměnu za statečnost“. Všichni se spokojeně vrací lesem zpět k ohni, už z dálky vidí jeho teplé světlo.

Vtom lesem prozní hrůzyplný výkřik. Všichni strnou v půli kroku a vyděšeně se otočí.

Co to bylo?“ vyjekne Diana.

Po pár vteřinách ticha se nelidský řev ozve znovu, tentokrát táhlý a plný bolesti, až z něj krev tuhne v žilách.

To je přece Lea!“ vykřikne Katy.

Náhlé ticho, do kterého se hlas plný utrpení zlomil, je děsivější než cokoliv jiného.

Leo!“ vykřikne Mike a rozeběhne se zpět. Ostatní kluci ho následují, děvčata naopak pádí ven z lesa k ohni, jako by jim za patami hořelo.

Žádný další výkřik se ale už neozve, kluci po chvíli ztratí směr a nemají tušení, kam se vydat. Bezradně se zastaví a roztřeseně se rozhlížejí.

Leo!!“ křičí Mike vyděšeně do všech stran.

Leo!“ volají i ostatní.

Odpověď už ale nikdy nepřijde.

Odeslat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *