Tisíciletí čtyř – 4. část

Čtvrtá část povídky právě vychází.

Kdybych někdy snad uvěřil tomu, že existuje peklo, které si lidé tak často vykrašlují, tak by to bylo právě teď.

Čekal bych, že cesta k dalšímu úkolu bude prostě jen další žebrík a pohodlná cesta. Opak jest pravdou.

Celou jeskyni, jako by obsadil sám ďábel. Celá se otřásala v základech a nebýt toho, že hobit vytáhl Temari z rohu, nejspíš by na ní dávno spadl jeden z kamenů, uvolněných ze stropu.

„Co se to děje?!“

Než jsem stihl něco namítnou, odpoveď se nám všem dostala od samotné přírody. Přímo před námi se kus skály propadl do země a s neuvěřitelným rachotem se řítily i další kusy.

Za chvíli nastalo ticho. Neuvěřitelně ohlušující.

Když se usadil prach a zklidnil se náš strach, všimli jsme si, že před námi se objevila obrovská sklaní puklina, která ovšem neměla nijak neuvěřitelnou hloubku, odhadem tak dva metry.

„Myslíte, že máme jít…tam dolů?“

„Vidíš jinou cestu?“

„Temari zpátky nechce…“

Přistoupil jsem blíže. Na dně propasti svítilo tlumené světlo, ale nebylo ani stopy po nějakém žebříku, nebo jiné cestě dolů.

„Nevypadá to nějak nebezpečně.“

„Říkáš to po tom všem?“

„Temari, mohla by jsi sletět dolů?“

„Nesní tam Temari něco?“

Chtěl jsem jí vysvětlit, že je to vcelku malá pravděpodovnost, ale evidetně to byla spíše řečnická otázka. Temari už dávno letěla, i navzdory poničení křídel.

„Temari je tuuuuu…“ její hlas se odrážel od stěn a vytvářel naprosto příšerný tón, trhající ušní bubínky.

Krásné, ta víla vážně přežije všechno…

Celá skupina zamířila k puklině. První jsem seskočil já, přeci jenom jsem nejvyšší a pak se s mou pomocí dostali dolů i ostatní. A… Nic nás nesežralo.

Jaké obrovské štěstí. Naše okolí osvětlovalo mihotavé světlo pochodně a díky tomu jsem si všiml, že puklina se svažuje dolů a klikatí se dále do hloubek hory.

„Řekl bych, že nemá cenu tady stát a čekat…“

„Elfe… pro jednou s tebou souhlasím. Možná, že konečně se dočkám svého úkolu…“ začal spíše pro sebe mumlat člověk.

Cesta vpřed se ukázala jako vcelku schůdná. Nakonec se z pukliny stala pouze cestička, z jejíž okrajů se při každém neopatrném kroku odrolily další malé kamínky a padaly do bezedné propasti, připomínající místo kam padají ztracené sny.

Možná proto nad námi víla raději letěla a člověk se bál podívat dolů. Jen hobit se zdržel jakýkoli komentářů a spolu se mnou se sunul vpřed.

„Uuuuii! Temari vidí! Cestička se rozšiřuje, podívejte hlupáčci! Temari přistála na kamínku, co je jako kolečko!“

Než jsem tento fakt stihl říci já, vyžvanila ho ta otravná víla. A snad o to mizernější bylo, že měla pravdu a jen několik kroků od nás už čekal vcelku bezpečně vyhlížející ostrůvek nad onou propastí.

Jakoby i hora vycítila natvrdlost lidského rodu a zachovala se dle toho, protože těsně u „ostrůvku“ byla do cesty zaražená cedule s nápisem, či varováním?

„ÚKOL PRO LIDSKÝ ROD“

„Kdo by tušil, že to mají i se značením, že človíčku?“

Přenechal jsem tu možnost, vstoupit na uzemí, za cedulí, jako první člověku a trochu vzráceně jsem sledoval, zda tam na něj čeká nejaká past, nebo ne.

Jen co se nohou dotkl kamene za cedulí, celý kulatý masiv za začal rozpadat. Pro lidské oko to nebylo viditelné, ale já jsem si všiml jak se jednotlivé kameny odlamují a prasklinky rozrůstají po celém povrchu a rozlámané kusy padají obrovskou rychlostí do propasti, ale ani já jsem neslyšel zvuk jejich pádu.

Nebylo ani moc překvapivé, že člověk, neschopen udržet rovnováhu, nepřestál rozpadnutí půdy pod nohama a nyní visel za články prstů na masivu, který byl pro nás cestičkou.

„Johne!“

„Človíčku,“ víla se k němu hned rozlétla, ale se svým malinkým a drobounkým tělem nedokázala nic, natož ho vyzvednout. Hobit určitě má větší sílu, ale tak jako tak se zdálo, že člověka něco táhne ke dnu propasti.

„Nesplnil úkol…Nechť jeho život propadne hoře…“

Podivný hlas, snad podobný tomu od potoka mi toto zašeptal do ucha, ale zdálo se, že stejné sdělení slyšeli i ostatní, jelikož hobit okamžitě vykřikl:“ Žádný úkol ani nedostal!“

Nebyl jsem si moc ji moc jistý, jestli můj postoj – nic se neděle a nic neudělám, je zrovna nejlepší, ale nezdá se, že by jakýkoli můj zásah změnil situaci.

Prsty povolily sevření,

Jako v nějaké hrozivé křeči.

A padá…

Padá…

„Nemohl jsem to změnit,“ hlesl jsem a nevím jak moc se mi povedlo do té věty přidat dostatečný smutek.

Nevím, co má ta hora za hrozný zvyk, vyhrožovat nám ve verších.

Čekal jsem, že se objeví nový skalní masiv, který by nás vyvedl z této propasti. A…Nic takového se nestalo.

„Jak se tedy dostaneme pryč?“

„Te-Tema-Temari neví…On…Pryč…“

Zdá se, že víla není zvyklá na úmrtí ve své blízkosti a zřejmě ztrátu člověka nesla dosti těžce, ačkoli jej neznala nijak dlouho. Hobit se jí snažil uklidnit, ale nemělo to velkou úspěšnost. Dětská dušinka víly byla zřejmě za dnešní den dosti vyčerpaná.

A proto mi nezbývalo nic jiného než se posadit na tu mizrně úzkou cestičku a sledovat okolí. Černá skála všude kolem nás a temnota pod námi. Poetické nemyslíte? Celou oblast osvětlovalo jen pár loučí zasazených do výstupků.

Nerad nechávám ostatní čekat a to samé očekávám i od nich.

Ale pokud se nechci zapojit do diskuze, jak se dostat z tohoto místa, musím být notnou chvíli čekatelem.

Sám pro sebe to nazval osudem. A tomu se přece nedá bránit.

Zatímco jsem jistou části sebe samého vnímal poněkud rozhořčený rozhovor, tak zhasla jedna pochodeň. Ovšem bylo to jako nenápadné bliknutí na noční obloze.

Pak druhá.

A další, další…

Přišla tma, nebo mě přemohl spánek?