Vzpomínka na mě XIV.

Když jsem se probrala, slunce se už dotýkalo západního horizontu. Den uběhl stejně rychle jako můj život. Posadila jsem se a třela jsem si hlavu. Ležela jsem na místě, kde jsem zemřela. Narozdíl od prvního jsem svůj druhý pád přežila.Byla jsem zmatená. Věděla jsem, že jsem nezavinila žádnou nehodu. Rozhodně se mi nevybavovaly žádné kritické momenty. Bohužel jsem si ale nedokázala uvědomit to, z perspektivy které osoby se dívám. Byla jsem určitá osoba, pouze jsem nebyla ta, o níž jsem si myslela, že jsem. Byla jsem někdo jiný, někdo, kdo mě stále sledoval. Ale kam jsem vlastně patřila? Po chodníku ke mně přicházel Petr. Na sobě měl své obvyklé vyboulené bílé šortky, červené tričko a sandále. Vyskočila jsem na nohy. „Petře! Přihodila se mi spousta zvláštních...

Neskutečná povídka

Zavzpomínejme a vraťme se do roku 1952. Lze bezezbytku dodat, vraťme se do minulého století.Vláda komunistů nabývá moci a tehdejší „Vítězný únor“ pěkně šlape Čechům na kuří oka. Ale dost politiky. To není předmětem mého vyprávění. Vyprávění o tom, jak si tchán naběhl. Doba byla vcelku zlá. Od války kousek, lístkový systém a všeho bylo málo. I masa. A tak se shánělo, jak se dalo. Dnešní čtenář se možná na tyto řádky bude tvářit nedůvěřivě, ale přísahám, že jsou do posledního slova pravdivé. Můj otec pracoval v Komunálu, a protože v takovém podniku byla zaměstnána spousta bývalých znárodněných živnostníků, tak si všichni dost navzájem pomáhali. Nemusím vysvětlovat proč. Jednoho dne z kraje roku, v nastávající plesové sezóně, přišel za mým otcem Jarda....

Vzdor osudu

„Já ale nechci takový život. Chci být malířkou, cestovat po světě a poznávat jeho krásy. Podívej, tohle jsem malovala pro vás. To jsi ty a…“„Zbláznila ses!“ vykřikne zlostně otec a vytrhne mi z ruky kresbu, rozezleně ji zmačká a odhodí ji do kouta. „Ty si nebudeš diktovat, co chceš! Vezmeš si Jerryho, je to dobrá partie a co víc si můžeš přát. Po boku takového muže. Jsi moje dcera a musíš mě poslechnout!“ „Ne, tati. Já chci svůj život,“ bránila jsem se dál i přesto, že jsem se strachy celá klepala. „Zřeknu se tě!“ křikl otec. Matka propukla v pláč a snažila se ho uklidnit. „Ne, Johne, ne. Je to naše dcera. Naše malá…“ „Běž do pokoje!“ řekl mi otec rozzuřeně a já jsem...

Vrána

Dovolte mi pochlubit se s jednou svojí šuplíkovou záležitostí. Měla by to být parodie na Havrana od známého spisovatele E. A. Poa v prostředí našeho milého hradu. Jestli je zdařilá, či nikoli posuďte sami. Oného dne, sám a s nožem, ruce smrdící tchořem, Do těžkého lektvaru byl jsem zrovna vnořen. O poledni slunečném, teplém, náhle ťukot probere mne, Zaklepání velmi hlasité – na rozpadlé dveře příliš poctivé. Řekl jsem si: „ Kdo to ruší v práci mojí! Návštěva? Nestojím o ni.“ Ztuhlý stojím nad dryákem v dosud nepoznaném běsu, Jež to zhušťovadlo způsobilo nestálost tomu hnusu. Srdce tluče, času málo, z úkolu zbylo pramálo. „Někdo přišel- profesor je u dveří. Toť návštěva brzká, Je to tak- nic nemám!“ Dlouho sedím jako kámen, strašné...

Jarní potěšení

Jaro je tady…Ach, jaro je nádherné, ptáčci cvrlikají, ale ty včely příšerné pořád mě kousat chtějí. Tuto skutečnost přecházím s úsměvem, radši si všímám vůně jara, oblékám se jarním oděvem, nežli včela bude stará. Tam je kopretina, támhle fialka, pampelišky rozkvétají, u jezera tančí rusalka, cítíme se jako na Havaji. Bude to už lepší jen, teplo, láska, květiny, každý další krásný den, jaro podepsalo listiny. Zamilovaný čas nastal, ptáčci přejí lásce, mladík pod třešeň chvátal, aby se věnoval své krásce. Už i vůně lahodné venku linou se z kvítí, kterou včela nabodne, když sluníčko svítí? Jaro je tady, co víc chtít můžeme, snad jen dobré rady, jaro si nakresleme! Redakční úpravy provedla Janel...