Když jsem se probrala, slunce se už dotýkalo západního horizontu. Den uběhl stejně rychle jako můj život. Posadila jsem se a třela jsem si hlavu. Ležela jsem na místě, kde jsem zemřela. Narozdíl od prvního jsem svůj druhý pád přežila.
Zavzpomínejme a vraťme se do roku 1952. Lze bezezbytku dodat, vraťme se do minulého století.
„Já ale nechci takový život. Chci být malířkou, cestovat po světě a poznávat jeho krásy. Podívej, tohle jsem malovala pro vás. To jsi ty a…“
Dovolte mi pochlubit se s jednou svojí šuplíkovou záležitostí. Měla by to být parodie na Havrana od známého spisovatele E. A. Poa v prostředí našeho milého hradu. Jestli je zdařilá, či nikoli posuďte sami.
Naostřete své brky, doplňte inkoust v kalamáři, popadněte múzu a připravte se na DM - Drabble Maraton.
Nyní si mohli konečně vybrat zaslouženou dovolenou. První po těch více jak osmi letech! A že už ji potřebovali jako sůl! Kde jinde ji strávit, než v klidu a daleko od všech problémů a od lidí. Teď ať se pro změnu starají jiní.
Po dalších třech dnech čekání se průchod do lodi otevřel a stanuli v nich dva prazvláštní tvorové. Asi dva metry vysocí, malá hlava posetá osmi tykadly, z nichž každé měřilo asi půl metru a hýbaly se do všech stran. Široký trup, dvě úzké, ale dlouhé ruce a tři masivní nohy. Nebyli oblečeni, jen porostlí hnědou srstí. Když se lidé probrali z šoku při pohledu na ta odporná zjevení, potichu stáli a vyděšeně je pozorovali, krve by se v nikom nedořezal.
Nic netrvá věčně, a tak i chvíle pravdy měla nastat. Jednoho dne byly zachyceny signály, že se blíží kosmická loď, která nebyla nahlášena a neodpovídá naváděcím střediskům. Nemohlo být pochyb, ti, kteří ji viděli, poznali ihned, že není pozemské výroby. A podle popisu, jenž ihned poslali Mikovi s Petem v ní poznali loď Bytostí.