Vzpomínka na mě XIV.

Když jsem se probrala, slunce se už dotýkalo západního horizontu. Den uběhl stejně rychle jako můj život. Posadila jsem se a třela jsem si hlavu. Ležela jsem na místě, kde jsem zemřela. Narozdíl od prvního jsem svůj druhý pád přežila.Byla jsem zmatená. Věděla jsem, že jsem nezavinila žádnou nehodu. Rozhodně se mi nevybavovaly žádné kritické momenty. Bohužel jsem si ale nedokázala uvědomit to, z perspektivy které osoby se dívám. Byla jsem určitá osoba, pouze jsem nebyla ta, o níž jsem si myslela, že jsem. Byla jsem někdo jiný, někdo, kdo mě stále sledoval. Ale kam jsem vlastně patřila? Po chodníku ke mně přicházel Petr. Na sobě měl své obvyklé vyboulené bílé šortky, červené tričko a sandále. Vyskočila jsem na nohy. „Petře! Přihodila se mi spousta zvláštních...