Na chvíli a navždy

Na chvíli a navždy

Dalším z řady příběhů sepsaných pro bobříka velkých citů je příběh z pera slečny Klotyldy. Připravte si kapesníčky. Věřte, budou potřeba.

-*-

Přednáška se pomalu chýlila ke konci, což přítomní studenti více než vítali — nebo alespoň ti z nich, kteří se ještě stále snažili výklad sledovat. Nešlo o to, že by vykládaná látka byla až tak těžká, ale přednášející se ukázal být klasickým uspávačem hadů. Poslouchat výklad tak pro studenty znamenalo aktivně se snažit neutéct myšlenkami jinam.

Někteří situaci vyřešili tak, že sledování výkladu sice jinou činností nenahradili, ale pokusili se ho s ní spojit. Tomáš si tak skoro celou hodinu a půl vyměňoval pobavené úsměvy a poťouchlé výrazy a drobná gesta se sympatickou holčinou sedící jen o pár míst dál.

Po vytouženém pokynu pana docenta, že studenti mohou jít, se celá aula proměnila v drobný chaos, ovšem Tomáš se dosti organizovaně sbalil a zamířil až ke dveřím z učebny, kde se zastavil a čekal.

„Díky za zpříjemnění hodiny,“ poděkoval pak s lehkým pobavením oné neznámé a hned pokračoval: „Ta přednáška byla jinak fakt hrozná…“

„Hele, dík i tobě. A souhlas, ten chlap se nedá poslouchat. Nejradši bych znova nechodila, ale nevím, jestli má nějaká dobrá skripta nebo prezentace…“

Tomáš přikývl: „Taky mě to napadlo. Nic jsem nenašel, ale chci se zeptat ve skupině, něco určitě existuje, aspoň zápisky od někoho staršího.“

Holčina si lehce povzdechla: „Já si snad ten Facebook taky založím… nebyl bys tak hodný, kdybys ty zápisky sehnal, neposlal bys mi je?“

„No jasně… když budu vědět, komu je mám poslat,“ zakřenil se na ni Tomáš.

Tomášovi se podařilo sehnat zápisky hned od několika lidí, a o všechny se skutečně podělil i s Renatou. Přesto o týden později oba seděli v o mnoho prázdnější aule zas.

Na výměny různých ksichtíků seděli snad až moc blízko, místo toho si občas dovolili šeptnout jeden ke druhému nějakou poznámku, a zejména popisovat papíry před sebou nejen zápisky k látce, ale také nejrůznějšími komentáři k dění celkově.

„Když jsi říkala, že sledovat psa spát je produktivnější, to nějakého psa máš?“ ptal se pak Tomáš, když společně odcházeli.

Renata pokrčila rameny a prohlásila: „Ve skutečnosti ne, ale několik mých kamarádů má, i z těch, s kterými jsem se vídala fakt hodně, tak nějaké zkušenosti mám.“

Nitka hovoru se postupně stočila k dalším a dalším tématům, mluvilo se jim spolu dobře, jen ten čas se, drzoun jeden, nechtěl zastavit.

Semestr nedošel ani do své poloviny, když už spolu seděli na všech předmětech, které měli společně. Nebylo jich až tolik, byli v různých kruzích, ale přednášky a dvě cvičení, to nebylo ani málo.

Postupně to nebyli zdaleka jen oni dva, byla to celá parta, která se na sebe postupně nabalila, sedala si v hloučku na přednáškách a veselila se u obědů v menze.

Ale přednášky lineární algebry a dlouhé večery po nich, ty dál patřili jim dvěma — a jejich dlouhým, dlouhým rozhovorům. Pořád si měli co říct, pořád se měli čemu společně přát.

Když ji pak po jedné přednášce místo obvyklého povídání na chodbě, dokud jim přítomnost uklízeče nepřipomene poskakující čas, pozval do kavárny, snad by se to dalo označit za první rande.

Jakási jiskra mezi nimi byla od první chvíle, jen… kdo ví, co vlastně. Bylo jim spolu dobře a nepřemýšleli o tom, jaký vztah to mezi sebou budují.

Prostředí kavárny jim nesebralo výřečnost ani témata k hovoru. Obsluha je musela jemně upozornit, že se blíží zavíračka, teprve pak si uvědomili, jak je pozdě.

Doprovodil ji na zastávku, odkud jí jezdil autobus na kolej, a když už se chystal odjet čtvrtý, doopravdy se rozloučili.

K jejich tradičním přednáškám se zcela přirozeně přidalo tradiční posezení v kavárně. S přicházející zimou přicházely i mrazíky, až jednou Renata odjela hned prvním autobusem, který po jejich příchodu na zastávku přijel, to ale večerům neubralo na kráse.

A pak se jednou políbili. Spíš letmo, jako by jim oběma v té chvíli došlo, co dělají, jako by v té chvíli zaváhali, jestli opravdu mají.

Snad každý by čekal, že tím získali jistotu a jednoduše svůj vztah posunuli ze –  jsme kamarádi na –  jsme partneři.

Jenže Renata jako by se další den vypařila.

Neodpovídala na zprávy, přestože dřív si jich vyměnili spoustu každý den. Nesnažila se s ním nijak spojit. Dalo by se říct, že se k němu nehlásila, ale nějaké nehlášení se vůbec nehrálo roli, vzhledem k tomu, že se prostě nepotkávali. Renata přestala chodit do školy a ani nikdo z party netušil, co se děje.

Vyučující jí stále psali absence, to dávalo šance, že je naživu a stále odhodlaná vystudovat, ale jistotu nebylo kde brát, a hlavně zůstávala ta strašná otázka, co se tedy děje.

Tomáše dokonce mnohokrát napadlo, jestli by za ní neměl zajet na kolej, ale pokaždé došel k tomu, že je to nesmysl. Nikdy neměl důvod zeptat se na konkrétnější informaci, než že Renata bydlí na Strahově, a tam by ji v těch deseti blocích a tisících studentů dost dobře nemohl ani hledat, natož najít.

Nakonec to vypaření se netrvalo dlouho. Když Tomášovi po nějakých deseti dnech přišla zpráva od Renaty, nechtěl nejdřív věřit svým očím.

Ne že by mu tehdy její zpráva opravdu pomohla něco pochopit. Jediné slovo, které do ní Renata napsala, bylo „promiň“.

Chvíli to vypadalo na marný souboj, Renata se nechtěla vidět, nechtěla mu nic vysvětlit, nechtěla začít zase chodit do školy, nechtěla nic.

Těžko říct, jestli ji tehdy spíš přesvědčil on, nebo spíš ona prohrála sama se sebou hru na schovávanou.

Tak či tak, nakonec ho pozvala k sobě.

Během doby mezi tím, kdy ho Renata k sobě pozvala a kdy k ní opravdu dorazil, měl problém se soustředit, jeho svět se dost omezil na očekávání vysvětlení, které ale samo znamenalo spousty otázek.

Když k Renatě dorazil, nezeptal se ani na jedinou z těch, kterými se jí chystal zasypat.

Holky snad mají větší právo brečet, dělají to mnohem častěji a vůbec, ale když viděl, jak moc zničená je Renatina tvář… ne, vlastně Renata celá jako člověk, nemohl nic víc, než ji obejmout a donekonečna hladit. Tak, jako nemívaly konce jejich rozhovory, jako nekonečně proudily slova, tak se bez snahy a vůle přestat pohybovaly jeho ruce po jejích zádech.

Vlastně mu tehdy neodpověděla na žádnou z jeho otázek. Lékařské zprávy, informační letáčky a další věci, které mu po té nekonečné době podala, to ale udělaly za ni.

Jejich zoufalství se vešlo do otázky, kterou on si v té chvíli netroufl položit, a kterou ona v té chvíli nechtěla zodpovědět. Jako by vyslovit odpověď znamenalo potvrdit ji.

Kolik času jim zbývá?

Protože Tomáš o ni nechtěl přijít dřív, než to bude nutné, nechtěl o ni přijít dřív, než… nebude.

A ona navzdory původnímu odhodlání nestahovat ostatní do svého boje a svého smutku ustoupila.

Snad jí bylo jasné, že na to, aby ostatní opravdu ochránila, už je pozdě, už nemohla do jejich života nevstoupit.

Toho času nakonec nebylo málo. Jednou mu to možná bude připadat jen jako chvíle, ale byl to rok a čtvrt zintenzivněný vědomím, jak snadno to v jejich případě může být láska až do konce života.

Byl to čas, kdy se nepřestali společně nořit do tajů matematiky, byl to čas něžných polibků a dlouhých obětí, stejně jako to byl čas občasné bolesti a hořkých slz. Některé chvíle byly jako vystřižené z romantických filmů a jiné zase příliš surové snad i na život samotný.

Měli štěstí, nekonečné štěstí. Jejich poslední polibek byl tak trochu polibkem na dobrou noc. Dobrou, dlouhou noc, která neskončí.

—–

Tomáš zavřel oči. Teď. Přímo teď by Renata byla na řadě, teď by si šla pro diplom. Tomáš nepochyboval o tom, že by zbytek studia zvládla. Znal svou úžasnou, chytrou přítelkyni.

Rozumem zcela chápal, proč se o ní na promoci nikdo z honorabilis nezmiňoval, však pro diplom si jich nešla ani polovina z těch, kteří nastoupili do prváku.

A stejně to byl těžký moment.

Věděl, že by pro něj bylo dobré jednoho dne otevřít srdce další dívce, nebyl na své cestě životem tak daleko, aby měl zanevřít na lásku.

Ale do tohohle dne ona ještě patřila.

Odeslat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *