Jak se tomu říká? Dobrodružství!

Jak se tomu říká? Dobrodružství!

Bobřík toulavých bot to ví, ale teď se i Vy dozvíte, jak se stát dobrodruhem, díky Nině Yozhinski.

-*-

V Horním Jablonově žiji už dvanáct let. Je to místo klidné a malebné, vesnička čítá asi devadesát obyvatel a na nic moc vzrušujícího zde nenarazíte. Jak příhodné – já a dobrodruh? Ani za čerstvě upečené povidlové buchty. Mám rád svůj klid, přeci jen už mi bude skoro šest desetiletí. Navíc já klid potřebuji, jak byste asi chtěli sepisovat Pojednání o podstatě a původu bohatství národů, kdyby vám pod okny neustále štěbetala neposedná mládež?

Beztak ze svého útulného domku nevycházím víc než na procházku blízkým lesem a nutné zařizování. Potřeba mezilidského kontaktu mne opustila před patnácti lety, když jsem… no, ale to by byl jiný příběh. Ony procházky lesem, na ty si však potrpím. Rozumějte, jsem osoba do značné míry upjatá a kontroverzní, vždy tedy stejně skončím na téže cestě a kochám se týmiž stromy.

To ráno se nijak nelišilo od ostatních. Jemné mrholení, lezavá zima plížící se po rozvrzané podlaze pod peřinu, dohasínající kamna a zamlžené paprsky snažící se prodrat skrze těžké závěsy mé ložnice. Neochotně jsem vylezl z postele a kvapem na sebe hodil župan. Ještě ani není říjen a už to tu zase vypadá jako na britských ostrovech. K mému rozkyselení mě navíc pobolívala hlava. Včera jsem pracoval dlouho po půlnoci. Ani na čaj a kus chleba jsem neměl pomyšlení. Půjdu na vycházku, rozhodl jsem se a nedbal nepřízně počasí. Člověku přeci trocha toho deště neuškodí.

Oblékl jsem se do nepromokavého kabátu a vysokých bot a vyrazil obvyklým směrem. Deště jsem si po chvíli přestal všímat a nevadily mi ani blátivé kaluže. V hlavě mi tepalo a mé tělo bylo bez snídaně malátnější, než jsem předpokládal. Neměl jsem se však k návratu, a tak jsem pokračoval dál.

Přede mnou se otevíral les, byl stejný jako vždycky. Jen o poznání blátivější. Pod větvemi stromů byl déšť téměř neznatelný, sundal jsem si tedy kapuci a rozhlédl se okolo sebe. Mou pozornost upoutala úzká pěšinka, které jsem si na svých četných procházkách nikdy nevšiml. Kam asi vede? Les jsem znal pouze hrubě z map, ale takové drobné pěšinky v nich jistě nebyly vyznačeny. Chvíli jsem tam stál a přijímal myšlenku, že bych se po pěšince mohl vydat. Nepodobalo se mi to, ale den jsem započal bez snídaně, což se mi podobalo ještě méně. Vykročil jsem a pod nohami mi čvachtalo čerstvé bláto neznámé lesní cestičky.

Horní Jabloňov jsem měl kdesi za zády na východě, mapoval jsem si v hlavě, a stoupal jsem do mírného kopce. Cesta byla víc a víc zarostlá, ale neznepokojovalo mne to. K mému čirému překvapení mě to naopak naplňovalo jakýmsi pocitem… nemohl jsem přijít na jeho podstatu. Cosi mě hnalo dál, ač jsem nevěděl, kam jdu. Pošetilost? Ne, to není tak docela ono. Inu, kráčel jsem dlouhými kroky a bolest hlavy mě opouštěla. Míjel jsem vysoké stromy, které jsem na své běžné stezce nikdy neviděl. Přál jsem si být biologem, abych dokázal pojmenovat tu majestátnou krásu kolem sebe. Poznal jsem javor a smrk, dál však byly mé znalosti zešedlé věkem.

Po chvíli chůze jsem se octl na rozcestí a uvědomil si, že nemám nejmenší tušení, kde se právě nacházím. Jistě, mohl jsem se otočit a vrátit se stejnou cestou, ale to bych nemohl udělat. Zklamal bych sám sebe, to by bylo slabošství. Rodil se ve mne zcela nový postoj, který jsem si matně pamatoval ze svého mládí. Kde se to ve mně vzalo? Čert ví, ale pokračoval jsem stezkou doprava. Srdce mi bušilo, když jsem klouzal po mokrých kamenech, přidržoval se větví a kořenů a naslouchal rannímu zpěvu ptáků. Jak obyčejně přirozené, ale přesto tak zvláštní to bylo.

Následovalo další rozcestí a rozvodněný potůček, který jsem přeskočil. Ještě včera večer bych si nedovedl představit sám sebe, jak jdu na procházku v dešti, a dnes už tu skáču kdesi hluboko v lese přes potok. Pěšinka vyústila v mýtinku a já na ní na chvíli spočinul. Déšť ustal, ale slunce bylo skryto mraky. Nepociťoval jsem zimu nebo potřebu teplého čaje. Pořád jsem hledal to slovo, které by popsalo mé pocity. Takové potměšilé tetelení a vzpružení. Čerstvý vlhký vzduch mi plnil plíce a skoro fyzicky jsem cítil, jak se mi pročišťuje hlava.

Dobrodružství! To je ono! To je ten pocit. Nemohl jsem se tomu ubránit – začal jsem se nahlas smát. Jediné štěstí bylo, že v okruhu dvou kilometrů snad nebylo jediné živé duše, jinak by mě už jistě vezli do Bohnic. Dobrodružství. Jak málo stačí k tomu, aby byl člověk dobrodruh. Dobrá, to jsem asi přehnal – tak řekněme, jak málo stačí k tomu, aby se člověk cítil jako dobrodruh! Mnozí si jistě dobrodruha představí jako mužíka s ruksakem v dálných končinách jihovýchodní Asie či ve výšinách Skalistých hor. Ale ten den jsem byl dobrodruhem i já na paloučku vzdáleném asi dvacet minut od svého domova.

Odeslat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *