Planeta Pegar

Vstupte na palubu vesmírné lodi plující k planetě Pegar ve společnosti pana George Winchestera a bobříka cizích světů. Společně vám dají nahlédnout do části vzpomínek jednoho z vědců.

-*-

Vesmír je nekonečný prostor, tato slova se mi navždy vryla do paměti.

Píše se rok 2458 a já a moje sestra se chystáme na cestu. Dnes večer z vesmírné stanice na oběžné dráze Země odlétáme do Soustavy Pegar, která je vzdálená od země 240 358 světelných let. Je to téměř na samém okraji naší galaxie, ale na druhou stranu… Na tamní planetě založíme novou kolonii Země, a to už dvě stě padesátou osmou.

Přestal jsem zapisovat do svého deníků a šel otevřít dveře, jelikož na ně moje sestra bušila jako zběsilá.

Vzal jsem si věci a šli jsme přímou cestou na palubu. Na naší lodi vezeme přes 2554 lidí a členů posádky. Naše cesta začíná zde. Nasedáme do transportérů a vydáváme se na cestu směrem k oběžné dráze uranu, kde na nás čeká dok s naší lodí. Už se moc těšíme. Jen nevíme, co budeme dělat. Cesta tam nám zabere asi dva a půl týdne a těžko se mi dva zabavíme.

Zapomněl jsme se zmínit, že jsme vědci a máme často spolu rozepře, jelikož každý máme na věc jiný názor. Já říkám, že když není záznam, neznamená že se to nestalo. Sestra tvrdí, že se stalo, jen to, o čem je hmatatelný důkaz. Náš nový domov je zcela hvězda soustavy Pegar a má posunuté spektrum barvy. Vegetace je tam prý fialová. To, co je pro nás žluté je tam modré a tak dál. Moc se těším na náš dům. Máme ho hned na kraji města u pobřeží, kde zapadá namodralé slunce do žlutého moře. Už se moc moc těšíme.

Je to už skoro dva týdny, co jsme vyrazily na cestu z naší rodné Země. A brzy dorazíme na Pegar. Za tu dobu jsme se zde seznámili s mnoha vědci, ale i mnoha jinými lidmi i jinými bytostmi.

A je tu ten den D. Já a sestra jsme se tlačili u okna na vyhlídkové palubě abychom spatřily náš nový domov. Bylo to něco nádherného. Planeta byla na sluneční straně barevná úplně jinak. Zatímco přechod ze dne na noc už začal mít víc barvy na jaké jsme zvyklí na Zemi – tudíž by se dalo říct, že vegetace bude velice podobná jako na zemi ale to jen v noci. Přes den jsou barvy jinak. Dle dostupných informací je den v podstatě jakýmsi negativem.

Loď začala zpomalovat a zastavila v přiměřené vzdálenosti od planety. Nasedli jsme do transportních člunů, které nás dopravili na planetu. Zde už bylo vybudované menší město, a já se těšil co zde v našem domově zažijeme.

Planeta byla skutečně barevná jinak. Moře bylo opravdu žluté, obloha ale byla spíš oranžová a slunce zářilo modrou barvou. Vegetace měla spoustu odstínu růžové, fialové a načervenalé barvy. Těšil jsme se, až začneme s prací. Já se věnuji studiu mimozemských živočichů a má sestra zase rostlinám.

Máme práci v místní Zoo. Kde máme k dispozici zdejší floru a faunu. Tedy alespoň zatím tu, co jsme dosud na této planetě objevili. Život zde plyne stejně jako kdekoli jinde. Jen počáteční aklimatizace na barvy je složitější. Další takovou menší nepříjemností je, že zde rok trvá 15 měsíců. Ale i tak je to ten nejúžasnější svět jaký jsme zde zatím viděli. Ale netušili jsme, že nejsme jediní obyvatelé této …

Trávili jsme své první týdny zkoumáním flory a fauny, a to i v přirozeném prostředí, což znamenalo vždy jeden týden v džungli a jeden týden zpracováváním poznatků s ostatními kolegy. Ale stalo se něco, s čím jsme nepočítali, jelikož jsme se sestrou narazili na skupinu plazích lidoopů, kteří se ukrývali v jeskyních v džungli. Zjištění to bylo šokující. Tito primitivní primáti se ukázali vysoce inteligentní, jelikož nás vetřelce začali velebit jako bohy. Což znamenalo veliký problém, jelikož naše směrnice stanovují že se naše kultura nesmí vměšovat do jiné kultury ať je, jakkoliv vyspělá nebo primitivní.

Znamenalo to zrušit naší kolonii a odstěhovat lidi zpět do jejich starých domovů. Jelikož směrnice také stanovuje, že pokud se na planetě vyvíjí život, či společnost s nižší kulturou a jistou inteligencí, nesmí být planeta kolonizována. Takže jsme toto zjištění museli ihned předat na ta nejvyšší místa a začít podnikat kroky, aby to nezašlo ještě dál.

Na radnici jsme se ale setkali s klasickým byrokratickým odporem.

„Jste se zbláznili teď když jsme to tady vybudovali, a kolik to bude stát zahladit stopy a všechny zase vystěhovat.“

Bylo nám jasné že musíme poslat zprávu přímo na Zemi. Prozatím jsme s vědci město uzavřeli a vybudovali kopuli s holografickou projekcí. Projekce z venku zobrazovala horu s vodopády. Tato forma úkrytu byla stanovena právě pro takovéto případy. Ale setkali jsme se s velkou nevolí, a ne ze strany obyvatel, ale opět ze strany byrokratů, kteří odmítali opustit takto výhodný byznys, jelikož kolonie dostávaly pravidelné dotace na údržbu a další budování.

A jako by to nestačilo naše přítomnost ovlivnila zdejší primáty tak, jak jsme si neuměli ani teď u nás představit…