Déšť pod hvězdami

Déšť pod hvězdami

Nazujte si pohodlné boty a následujte slečnu Klotyldu Malíkovou. Bobřík toulavých bot je již připraven strávit noc pod hvězdami.

-*-

Nádraží bylo obvyklou směsicí zvuků, tou podivnou kakofonickou harmonií. Občasné hlášení nádražního rozhlasu se mísilo se skřípotem brzd, duněním pražců, nadšenými výkřiky při shledání, spoustou rozhovorů malých i větších skupinek, občasnými prosbami o radu i dotazy obsluhy prodejních okének. A také se znělkou, samozřejmě, a s občasným syčením automatu na horké nápoje.

Riki šťastně vplula do toho mikrosvěta a záhy k jeho hlasitosti přispěla, když na ni začali volat a mávat její kamarádi. Vesele jim pozdravy oplácela, ač u toho stihla hodit lehce teskný pohled právě po nápojovém automatu. Obvykle si u něj mezi koupením jízdenky a ulovením svého vlaku kupovala horkou čokoládu, kterou pak vychutnávala s pohledem upřeným na koleje a na všechny ty vlaky, kterých se tu často potkalo několik — však se tu křížilo několik tratí.

Dnes by ale stejně neměla svůj obvyklý klid, ne pokud by se cíleně neodtrhla od skupinky, a to zase nechtěla. Omezila se tak na ten jeden hozený pohled a vzápětí už byla ve víru hovoru o uplynulých dnech, vzdálenějších plánek, nadcházející cestě i docela obyčejných věcech.

Jistě, zvlášť s některými svými kamarády se Riki viděla naposledy dnes dopoledne, ale to rozhodně neznamenalo, že zásoby témat k rozhovoru byly vyčerpané. Navíc k cestám to nekonečné kefrání o všem a klidně posté tak nějak patřilo.

Čas i hovor brzy poskočily a rázem tu byla chvíle, kdy známý lidsky nelidský hlas oznámil právě jejich rychlík. Celá skupinka velmi organicky, neuspořádaně zamířila k nástupišti.

Jejich vlak přijížděl a spolu s ním získával i sám příslib dobrodružství tohoto víkendu mnohem hmotnější podobu. Brzy byli všichni naskládaní v několika oddílcích a nedlouho poté už naopak naskládaní nebyli, protože začali mezi oddílky pobíhat. Někteří také vytáhli hudební nástroje, na které brzy začali hrát, doprovázení nadšeným zpěvem ostatních — k velikému potěšení několika dalších tuláckých duší ve voze a o něco menší radosti ostatních cestujících.

Čas běžel a vlak polykal dálku za občasného nabírání dechu v nejrůznějších stanicích. Na malou chvilku se Riki odtrhla od své skupinky a od milovaných písniček, na malou chvilku ukořistila sama pro sebe celé okénko, lehce z něj vystrčila obličej a nechala vítr, ať týrá její oči a vlasy, zatímco ona nechávala své myšlenky volně běžet spolu s krajinou za oknem. Milovala tyhle momenty.

A pak byli najednou skoro v cíli. Celá skupinka začala honem sbírat věci a kontrolovat, že nikde nic nenechávají, protože přestože oni se svého vlakového cíle už skoro dočkali, vlak, který je ochotně vezl, před sebou měl ještě kus další cesty.

Najednou stáli na mnohem menším nádraží, v mnohem méně intenzivní směsi zvuků, a někteří ještě — snad trochu pošetile — mávali mizícímu vlaku. Přišel čas, kdy pořádně protáhnou své nohy.

Přesto musel pochod ještě chvilku počkat, nejdříve se museli najít, zorientovat, zjistit, kam to vlastně chtějí kráčet, aby se neztratili dřív, než se vůbec vydají na cestu. Riki tohle s úsměvem nechala jiným, sama se sice s mapou vcelku kamarádila, ale mluvila spíše o svém smyslu dezorientačním než orientačním a o ztrácení se ve zcela jasných situacích by mohla pár historek vyprávět.

Když pak byl zavelený směr, nikdo neprotestoval a celá skupinka vyrazila. Riki si užívala společnost a nepřestávala potvrzovat to, že na cestách je vždy o čem mluvit, přesto se občas její duše a myšlenky zatoulaly, tak nějak ze zvyku, z tréninku na všech těch kilometrech našlapaných jen v doprovodu vlastních myšlenek a pocitů.

Chvilku je vedla asfaltová cesta, ale tu brzy nahradila polňačka a svět okolo nich jako by ohromujícím způsobem ožil. Ve skutečnosti se spíš proměnil, jedny zvuky vystřídaly jiné, jeden druh zeleně vystřídal druhý, občasné psy vystřídali občasní ptáci a hlodavci. Přesto, zcela nepochybně, byl tenhle svět trochu jiný.

Pak se svět proměnil podruhé, to když vstoupili do lesa. Tehdy se trochu proměnila i jejich skupinka. Z velikého houfu se stal dlouhý had a všudypřítomný hovor sice nezmizel, ale výrazně se ztišil, a věci, které by se snad daly sdílet kdekoliv, se začaly střídat s nejrůznějšími upozorněními a slovy údivu. Pozor na ten výmol, bacha, ten kámen se hýbe, držím ti větev, koukni tamhle na tu kytku, bacha kopřivy, co to tak může být za brouka, tady je to prudké, vidíte ten strom s tím zvláštním kmenem, …

To vše teď míjeli, tím vším teď procházeli, a to vše teď nějak prožívali. Sama cesta byla cílem. Cílem byly všechny ty vyviklané kameny, na které opatrně našlapovali, když se snažili vystoupat strmý kluzký úsek. Cílem byly všechny ty cestu lemující stromy, jejichž větve museli opatrně odstrkovat z cesty a občas přidržet, aby rázem neublížili dalšímu toulavci. Cílem byly všechny ty rostliny okolo cesty, cílem byli všichni ti zvláštní živočichové, které ne vždy dokázali ignorovat.

Ale cílem byl i cíl sám, neboť jejich cesta je vedla až pod drobné skály, na místo se zvláštní atmosférou — a také s ohništěm. Na místo vhodné ke strávení noci, na místo vhodné k tolika různým příběhům, na místo přívětivé k myšlenkám dlouhých cest.

Tam se poprvé zastavili na víc než malé občerstvení a trochu hlasitějšího smíchu. Tohle místo tak dobře vysvětlovalo jejich karimatky a spacáky, těch pár celt v některých batozích.

Přípravy na noc byly rychlé, ne nadarmo byla jejich mise širák. A přesto nějaké byly, vybrat si vhodná místa — někteří strategicky pod různými převisy, jiní pod stromovými stříškami a další prostě pod oblohou — a roztáhnout si na nich karimatky, které si stejně mnozí z nich za chvíli odtáhnou k ohništi, připravit si spacáky, aby se daly roztáhnout nanejvýš na pár pohybů.

To přípravy na zbytek večera je zaměstnaly víc, rozbíhali se posbírat vhodné dříví. Protože když zařídili vše, co si přáli, stáhli se okolo ohniště, velice úhledně a učeně poskládali do ohniště hromádku dříví a pak bezmála půl hodiny zápasili s tím, opravdu ji proměnit v laskavý táborák.

Riki se pro sebe musela trochu smát. Ne, nebyli v tomhle směru žádní zdatní zálesáci, ani ostatní, ani ona sama, ale nakonec vyhráli — a všem trampotám navzdory to úsilí stálo za to.

Seděli tam, všichni poskládaní okolo ohniště, oheň mezi nimi spokojeně plápolal a jejich oči se občas nechávaly unést drobnými dešti jiskřiček, těch světelných záblesků, té nepřehlédnutelné pomíjivosti.

Ruce, které to uměly, opět sáhly po nástrojích, různorodé hlasy zpívaly o kráse i o lásce, o touhách, o smutku, o životě, zpívaly písničky laskavé i děsivě smutné. Všichni ti, kteří seděli okolo ohně a skrz jeho plameny pozorovali své společníky, tu zpívali, s podivnou směsí pokory i touhy, tak přítomní v tom okamžiku.

Také Riki byla v celém tom několikahodinovém okamžiku zcela ponořená. Naplno prožívala tu chvíli, která se nedá úplně popsat, zpívala s ostatními a byla, skutečně byla s ostatními snad mnohem víc než jindy, když s nimi třeba sdílela různé historky nebo probírala všelijaké plány.

Ale ani to zpívání, ta doba, která by v jejich pocitech mohla trvat klidně celou věčnost, která by nemusela mít konec ani začátek, ani to nebylo doopravdy věčné. Měsíc vysoko na obloze mohl sledovat, jak přeci jen přestali krmit nenasytný oheň, jak se místo skrze veselé plameny sledovali přes skomírající záblesky, jak oheň, který je předtím magicky spojil, s obrovským citem a vnitřním klidem docela zabili.

Riki se i s karimatkou přesunula na své vyhlédnuté místo, rozhodila si spacák a po pár vteřinách sbírání odhodlání se rychle zula a svlékla. Ještě naskládala své věci do igelitového sáčku, aby na ně nemohla vlhkost ani hmyz, a honem se naskládala do svého spacáku. Chvilku se v něm skoro třásla, ale brzy jí začalo být lépe. Nad její hlavou, nad jejíma očima navíc nebesa kreslila úžasnou podívanou. Vlastně by hvězdy mohly být vidět mnohem lépe, ale aspoň bude ráno tepleji.

Brzy se Riki nechala nočním krajem ukolébat do spánku.

Probudila se předčasně, vzbudilo ji tiché šumění deště. Nepršelo až tak silně, zvlášť ne na její místo. Na obloze pořád svítily hvězdy — občas zaslechla, že déšť padá z mraků a dešťové mraky že hvězdy skryjí, ale nad takovými poznámkami si jen pomyslela něco o duze.

Kapky dál padaly a Riki bylo jasné, že déšť jejich výlet předčasně ukončí, že až se ráno všichni probudí a poradí, vrátí se na to tiché nádražíčko a domů.

Ale ten kouzelný večer v nich zůstane. A padající déšť jako by jen stvrzoval onu výjimečnost, jako by byl pečetí za tím spojením.

Odeslat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *