Noční trest

A zase bobřík strachu. Tentokrát je jeho lovcem Indris Elvinor.

A zase bobřík strachu! Tentokrát uloven Indris Elivnor.

 

-*-

Klára opatrně procházela chodbou a snažila se neupadnout. V rukou třímala obrovský podnos plný špinavého nádobí od večeře. Měla hrozný strach, aby jí neupadl některý ze skleněných pohárů. Předevčírem jedna ze služebných upustila podnos se šunkou, a přestože se nic nerozbilo ani nepoškodilo, dostala tak velký výprask před celým osazenstvem kuchyně, že se ještě dnes nemohla posadit. Kláře přeběhl mráz po zádech z představy, co by s ní udělali, kdyby rozbila tak drahocennou věc, jakou byl skleněný pohár.

Pomalu, ještě pár kroků a bude na konci chodby. Pak už jen projít schodištěm dolů a bude v kuchyni. Jenže právě když procházela kolem otevřených dveří, zaslechla hádku. Hlubší hlas poznala ihned, patřil hradnímu pánovi. Ale ten vyšší, ženský, pro ni byl záhadou. Jako ve snách, opatrně přistoupila k pootevřeným dveřím, aby lépe slyšela.

„Říkám vám, že nedovolím, abyste takto nakládal s pozemky za řekou. Byly součástí věna mé sestry a já,…“

„Mlč, ty jedna čarodějnice. Po smrti mé ženy patří ty pozemky mě a já si s nimi mohu dělat, co uznám za vhodné“, pronesl hradní pán.

Žena se ale nehodlala tak snadno vzdát. „Já že jsem čarodějnice? Co jste potom vy? Odporné monstrum. Jste vinen tím, co se mojí sestře stalo. Nebýt vás….“

„Tak už dost. Tohle nemíním poslouchat. Okamžitě opustíte můj hrad. Pokud vás zde ráno ještě uvidím, potrestám vás.“

Jen tak tak stihla Klára odstoupit, než se dveře rozrazily a rozzuřená paní vyběhla ven. Kláře nevěnovala nejmenší pozornost. Bohužel, totéž se nedalo říci o hradním pánovi.

Ještě než stihla Klára odejít chodbou, popadla jí silná ruka za ramena a vtáhla do místnosti. Když se Klára otočila, hleděla přímo do očí hradního pána. Výraz jeho tváře byl nečitelný.

„Takže ty jsi poslouchala za dveřmi. Mám já to ale nevychované služebnictvo. „

„Já,“ Klára se snažila něco říci, ale jakoby ji jazyk zdřevěněl.

„Mlč, nesnaž se vymlouvat. Porušila jsi pravidla a teď za to budeš pykat. Otázkou je, co s tebou udělám. „

Byla to jen vteřina, bylo těžké říci co se vlastně stalo. Najednou byla Klára lapená v pánově sevření jako ve svěráku. Stál k ní zády, ale mohla cítit na krku jeho horký dech.

„Možná, že bych ti měl uříznout ta tvoje roztomilá ouška. Aby tě nenapadlo poslouchat příště cizí rozhovory.“
Klára se vyděsila, když ucítila na krku chlad kovu. Neměla hlavu v takovém úhlu, aby mohla nůž vidět, ale nešlo pochybovat o tom, že tam je.

Náhle se však předmět odtáhl.

„To ne, to by se těžko vysvětlovalo. Co kdybys následovala osud hradní paní? Trochu se proletět jako pták, tam až do oblak,“ zanotoval melodii známé písně.

„Prosím to ne“, ozvala se zoufale Klára. Znala osud rytířovy ženy, která zemřela po pádu z okna hradu. Oficiálně byla tato smutná záležitost uzavřena jako nehoda, ale po celém kraji se šeptalo, že ji z okna někdo shodil. A protože rytíř byl znám pro svou krutou povahu, nebylo lidem zatěžko tomu uvěřit.

Klára pohlédla směrem k oknu. Skoro jakoby už cítila vzduch proudící kolem ní a hrůzu strašlivého pádu, který musí následovat. Roztřásla se a hrůzou pomalu přestávala dýchat. Pak náhle objetí povolilo. Zhluboka se nadechla, až se prudce rozkašlala. Opatrně si dovolila na pána pohlédnout. Tvářil se pobaveně.

„Už jsem se rozhodl. Dám ti šanci. Zavřu tě do místnosti Přízraků.. Když se ti povede najít cestu ven, nijak jinak tě nepotrestám. A pokud ne, aspoň od tebe bude pokoj. V každém případě, bude to zajímavé.“

Jen co domluvil, popadl Kláru prudce za ruku a už ji vláčel po schodech dolů do podzemí. Tak hluboko Klára nikdy nebyla, protože ze složitého systému sklepů využívala kuchyně jen ty nejvýše uložené. Pod nimi byly ještě sklepy na víno, ale tam směli jen číšníci a stolníci. Nejhlouběji měly být uložené vězeňské kobky.

Již celá léta v nich však nikdo nepobýval.
Úplně nejhlouběji pak byla místnost přízraků. Nikdo přesně netušil, k čemu měla původně sloužit, ani kde přesně se nachází. Mladší sloužící se domnívali, že je to je pověst, sloužící ke strašení. Údajně se v ní ztráceli lidé. Jen několika šťastlivcům se prý podařilo uniknout, na svět se však vrátili bledí a zbavení rozumu. Připomínali přízraky a podle nich pak dostala místnost jméno.

Všechny ty pověsti letěly Kláře hlavou, když sestupovala schodištěm stále hlouběji. Nakonec schody skončily před silnými dubovými dveřmi. Než se nadála, rytířova ruka ji strčila za dveře a přibouchla je.
Ocitla se v naprosté tmě. Zpět nemohla, dveře se nedaly otevřít a byly velmi těžké. Musela jít dál. Klopýtala tmou až najednou spadla do vody. Vyděsila se. Rukama vířila vodu a bála se, že se utopí. Voda se valila kolem ní a mokré šaty ji stahovaly dolů, jako těžký kov.

„Musím zachovat klid, letělo ji hlavou. Někde musí být nějaký okraj. Když nevidím, musím si pomoci rukama.“ Snažila se zvolna dýchat a pomalu se posouvala a natahovala ruce před sebe. Nahmatala okraj a vytáhla se z vody ven.

Najednou tma zmizela a Kláru oslepil velký jas. Po vodě nebylo ani památky. Ocitla se v místnosti plné světla a zrcadel. Šla dál a dál, ale pořád nemohla dosáhnout konce místnosti. Zrcadla stále jen zrcadlila její obraz. Pořád dál a dál, Klára umdlévala únavou. Copak to nikdy neskončí? Najednou měla pocit, že se v zrcadlech zobrazuje vše, čeho se tak bojí. Nebezpečná zvířata, tma, samota, zbraně, které jí ublíží, až to nebude čekat, ruce které jí v noci zardousí.

Už se nemohla dále dívat. Nemohla snést jas světel ani krásu zrcadel, která odrážela jen strach a bezmoc. Její mysl si s ní hrála krutou hru. Musela to nějak zastavit.  Aniž by věděla jak ji to napadlo, rozpřáhla se a udeřila rukou do jednoho ze zrcadel. To se rozbilo na stovky střepů, které jí pořezaly a zapíchly se do jemné kůže jako ostré trny. Z rukou jí začala pomalu téci krev, která barvila spodní rám zrcadla.

Jen co první kapka krve dopadla na zem, místnost se opět změnila. Nyní měla podobu obyčejného sklepa. Na stěně svítily bílé dveře. Byly však zamčené.

V rohu místnosti byla truhlice plná klíčů. Pokud chtěla Klára najít ten správný klíč, musela ponořit ruce do truhly a jeden po druhém vytahovat a zkoušet. Jen co však ruce poprvé ponořila, ucítila, jak se o ně otřelo něco slizkého. Byl to had, nebo jen červ? Neměla jak to zjistit. S hrozným strachem vylovila první klíč, ten však do zámku nepasoval.
Musela pokračovat dál. Pokaždé, když ponořila ruku do truhlice, bála se, že tentokrát ji had určitě uštkne. Přestala počítat, kolik klíčů bylo nesprávných. Když už se pomalu vzdala naděje, zámek dveří se konečně otevřel.

Klára vyšla na Boží světlo. Každý, kdo jí však viděl, se jí polekal. Šaty měla černé, jak plavala ve špinavé vodě. Ruce měla od krve z rozbitého zrcadla a byla tak bledá, jako by nikdy nespatřila Slunce. Ale byla naživu. Hrad zrodil další přízrak.

Z posledních sil poklekla na trávě před hradem a vzdala modlitbou díky za ochranu. Pak odešla a už ji nikdo více v kraji neviděl.

Redakční úpravy provedla: Darkness deStination