Den blbec

Den blbec

Každého sem tam potká den blbec. Po čase se ale takovému dnu lze i zasmát. Tohoto bobříka smíchu ulovila Mia Whitebear.

-*-

 

Ulomil se mi kousek zubu. Ne, to není k smíchu. To je spíš k pláči. Dobrou čtvrt hodinu stojím před zrcadlem s vytřeštěnýma očima. Dalších deset minut si do dutiny ústní svítím baterkou a snažím se namluvit, že se mi to jenom zdálo. Nezdálo. Tohle se mi teď vůbec nehodí! Začíná školní rok, ve sborovně je nás poskrovnu a moje cesta k zubaři do jiného kraje zabere skoro celé dopoledne. To se ředitelce zamlouvat nebude…

V noci špatně spím. Děsí mě sny v podobě zubaře v podivném bílém munduru, který spíš připomíná strašidlo než člověka, který mě zbaví problému. Opřená o sklo doháním nějakou tu minutu spánku, zatímco se autobus dere ranním ucpaným městem. S desetiminutovým zpožděním mě vyplivne na mé zastávce a já s jazykem na vestě doběhnu do práce jen tak tak na čas.

„Dáš si kávu?“ zdraví mě kolegyně ve sborovně a já propocená jako myš a uřícená jako závodní kobyla vrtím hlavou. Místo šálku vařícího nápoje otevřu dveře ledničky a snažím se vměstnat hlavu do poličky mezi mléko, trvanlivý salám a polovinu rozjedeného dortu, který je tu snad od konce června a podivně zavání. To je vedro! Ještě že je teprve přípravný týden. V tomhle stavu jít do výuky, to bych taky mohla skončit na pohotovosti s infarktem. Zchlazená a načuchlá od prošlého zákusku se přesouvám ke svému pracovnímu stolu a odstrčím hory nových učebnic a pracovních sešitů, které ještě musím orazítkovat a pak roztřídit podle ročníků. To počká, teď musím zavolat zubaři. Snad mě vezme už zítra.

„Až v listopadu?“ opakuju do mluvítka telefonu. Asi jsem se přeslechla, to mě sestra objednává až za tři měsíce?! Bohužel sestra je nekompromisní. „Přijďte jedenáctého o půl desáté.“ Na moje „ale“ už pokládá telefon. V žilách mi začne pumpovat adrenalin. To se mi snad zdá, co si ti zubaři už nedovolí… Nalistuju kalendář v mobilu, abych se podívala, co je to za den. Středa. Skvělé, to mám nejvíce hodin, to neklapne. Vytáčím zubaře s prosbou o změnu termínu. „Prosím vás, jedině čtvrtek, to mám až odpolední vyučování, to bych se zvládla do práce vrátit, aniž by se za mě muselo suplovat.“ Sestřička mi změní datum na dvanáctého a já s ulehčením, že tuhle věc mám z krku, otevřu diář, abych si datum zapsala. Hrom jako by do mě uhodil – návštěva zubaře je ve stejném týdnu, kdy se s dětmi účastním celotýdenního pobytu v přírodě. Né! Hlava mi našeptává, ať to nechám plavat, stejně má účast na výletu ještě není stoprocentně potvrzená. A když se nechám uchlácholit touto myšlenkou, podsouvá se mi jiná. Že když přeci jen pojedu, k zubaři se dostanu až v březnu! Potřetí vytáčím zubní ordinaci a s pocitem naprostého idiota prosím o jiný den. Sláva, vyřízeno. A dokonce jsem se vlezla ještě do listopadu! To chce oslavit. Dort z ledničky si nedám, ale udělám si alespoň to kafe.

Kofein má na mě blahodárné účinky. Hned se cítím svěží. Tak jo, jdeme na ty učebnice. Začnu je třídit na hromádky podle ročníků a poté je rozpočítávám podle počtu žáků. U nejstaršího ročníku se zarazím. Ať počítám, jak počítám, nějak mi to nevychází. Těchto učebnic by přece mělo být víc. Už o prázdninách byly problémy s objednávkou. Ještě před pár dny jsme doobjednávali nějaké kousky a teď s hrůzou zjišťuju, že mi chybí knížky pro celou třídu. Pokouší se o mě mrákoty. Ředitelka mě rozcupuje na malé kousíčky, jestli za ní přijdu, že mi ještě něco chybí. Ale možná tu objednávku ještě neodeslala… Využívám toho, že paní řídící zrovna něco řeší s kolegou a sprintem upaluju na sekretariát, abych zjistila, jak to je. Prosím, prosím, ať to ještě neposlali!

„Jo, tak to jsme odesílali včera,“ vzhlédne na můj dotaz sekretářka od počítače, kde cosi zapisuje do tabulek. Ve mně by se krve nedořezal. Bílá jako křída se ve sborovně otáčím na svou nadřízenou.

„Mám malý problém,“ špitnu a vedu ji k napočítaným kupičkám knih. Jako mávnutím proutku si najednou uvědomím, že ta malá hromádka učebnic musí být přeci malá, když jsem se rozhodla zrovna tuto třídu učit ještě ze starých učebnic. Jsem já to ale truhlík. Snažím se svůj omyl nějak zamaskovat a vykoktám cosi nesrozumitelného. Naštěstí ředitelka si všímá spíš mého bledého obličeje než hromádek učebního materiálu a ptá se mě, jestli mi je dobře. Když ji ujistím, že mi nic nechybí, doporučí mi kafe, prý dneska blbne tlak.

Jo, kafe je lék na všechny problémy, to my učitelé coby velcí závisláci na tomto nápoji dobře víme. Hrnek kafe dokáže vyléčit rozcuchané nervy z neposlušných dětí i bolavou hlavu. Škoda, že neumí uzdravit i ulomený zub…

No nic, dám si teda ještě jedno kafíčko, teď si ho aspoň v klídku vychutnám. Kávovare, ty jsi můj nejlepší přítel ze sborovny, mumlám si v duchu, když přistupuju k oblíbené mašince. V šuplíku mám polomáčené sušenky, to bude bašta ke kávě, libuju si. S hrnkem plným až po okraj v jedné ruce a s novou třídní knihou v ruce druhé se vracím ke svému stolu. Než mi kafe vystydne, využiju čas a vyškrtám si ty kolonky, o kterých se zástupkyně zmiňovala na poradě, že musí být neprodleně hotové. Šálek s tmavým nápojem postavím na okraj stolu, otevřu třídnici a zrovna když se nakláním, abych si ze stojánku vzala pero, zavadím o hrnek a všechen jeho obsah se vylije na rozevřené stránky.

Vypustím z pusy nepěkné slovíčko. Ve sborovně náhle všechno utichne. Všech deset párů očí se stočí ke mně a ke katastrofě na mém stole. Do tváře mi začíná stoupat červeň. Aby toho nebylo málo, kofeinové mapy nemá jen důležitý úřední dokument, ale i moje nové kalhoty. Co zachraňovat dřív, sebe nebo lejstro? Rozhodnu se pro třídnici. Neobratně ji zvednu, čímž stoupne hladina v loužičkách na stole. Ale né, můj mobil. Bohužel ani on neušel katastrofě. Tentokrát neváhám. Drapnu ho do ruky a osušuju ho papírovými kapesníčky. Záhy mi dojde, že je mé snažení marné. Telefon je na odpis. Ach jo. Stejně tak moje džíny. O třídní knize ani nemluvím.

Podstupuju druhou cestu do kanceláře. Se srdcem až v krku klepu na dveře a chystám si, co budu říkat. Jako na potvoru mi místo sekretářky otevře sama ředitelka. Sjede očima na mé zašpiněné kalhoty, pak je zase zvedne. V tu chvíli se mi chce děsně smát. Ani ne tak z toho, jak je to legrační, spíše z toho, jak se o mě pokouší hysterický záchvat. Naštěstí mám v sobě tolik duchaplnosti, abych stiskla zuby a pořádně se kousla do jazyka. Za tu chvilku se natolik vzpamatuju, že jsem své nadřízené schopná vysvětlit, co se stalo. S komentářem, kolik taková třídní kniha stojí a že jich nemá na rozdávání, vytáhne ze skříňky novou. S ujištěním, že už se to nestane, se co nejrychleji vzdaluji do bezpečí sborovny.

Tak to bychom měli. Na další kafe mě už přešla chuť a popravdě řečeno nemám pomyšlení ani na jídlo. Navíc mě začne pobolívat břicho. To by mi ještě scházelo, abych chytla nějakou infekci. Naliju si sklenice vody, musím přeci doplňovat tekutiny. Ve střevech mi zaškrundlá a mě nezbývá než utíkat na toaletu, kde prosedím zbytek své pracovní doby s neúprosným průjmem.

Moc jsem toho dneska neudělala, pomyslím si, když se konečně vrátím na své místo, kde mně ještě čeká další hromada rozdělané práce. V mém stavu to raději nechám na zítra. Nebudu pokoušet štěstí. Netroufám si uvařit ani čaj. Jen sedím na krajíčku židle, co nejdál od stolu, ukusuju oschlý chleba od svačiny a ignoruju tepání v hlavě. Mozek mi asi co nejdříve vypadne z lebky, buší mi tam tisíce kovaříčků. Nezapojuju se do hovoru kolegů, poslouchám na půl ucha a hypnotizuji hodiny na stěně. Kéž bych už mohla sebrat tašku a jít domů.

Konečně padla. Popadnu svetřík a ovážu si ho kolem pasu, abych alespoň zčásti zamaskovala zaschlou skvrnu od vylité kávy. Snad mě to uchrání od zvědavých pohledů na ulici. Na zastávku autobusu se ploužím jako lemra. Ještě že to není zas až tak daleko. Nohy mám jako z olova, každý krok mi dělá neskutečný problém. Doufám, že na mě neleze chřipka. To ne, musím myslet pozitivně. Je vědecky prokázáno, že stačí, když člověk myslí na nějaký problém sedm sekund a daná potíž se přesune do reality. Stane se skutečnou. Tak to ne. Nemocná nechci být. Jen se potřebuji vyspat, jsem unavená, to je celé.

Jako mátoha nastoupím do autobusu a vyberu si místo, na které nepraží odpolední nemilosrdné letní slunce. Téměř okamžitě, co opřu hlavu o opěrku sedadla, upadám do blaženého polospánku. Hlava mi padá tu na jednu tu na druhou stranu. Je mi docela jedno, jestli se na mě někdo dívá nebo ne. Spánek je jediné, co moje zmožené tělo potřebuje.

Někdo do mě dloube. Z velké dálky ke mně přichází hlas. Nevrlý hlas…

„Haló, mladá paní!“

To určitě nepatří mně. Nebuďte mě, prosím.

„Haló, no tak vzbuďte se!“

S námahou otevírám oči. Hlavu mám položenou na cizím rameni. Bože, to je trapas! V tu ránu jsem vzhůru. To cizí rameno patří nějakému dědouškovi s plešatou hlavou, který si mě prohlíží s jiskřičkami v očích a pobaveným úsměvem. Nicméně on na mě nemluví. Ten hlas patří chlapíkovi s tlustými brýlemi na očích a legrační bradkou. Před očima mi šermuje nějakým odznakem. Nechápavě hledím na něj a pak na odznak. Co chce?

„No sláva, slečinka se probudila. Vaši jízdenku, prosím.“

Z chlapa se vyklube revizor.

Konečně mi dojde, co po mě chce. Jízdenka. No jasně, jízdenka. Chce vidět jízdenku! Začnu hledat požadovaný lístek. V kapse není. V zadní kapse kalhot taky není. V kapsičce kabelky také ne. A v peněžence také není. Polije mě horko. Hlava mi šrotuje na plné obrátky, jak se snažím vzpomenout, jestli jsem si u řidiče jízdenku z automatu vůbec vzala. Vypadá to, že ne.

Revizor začíná ztrácet trpělivost. Celý autobus na mě visí očima. Jsem pro ně příjemným zpestřením nudné jízdy.

„Já ji asi nemám,“ pípnu téměř neslyšně, ale mužík má uši až příliš cvičené. Slyší mě velice dobře.

„Tak to bude drahé,“ vykřikne, zřejmě proto, aby ho slyšeli všichni okolo. „Pět set korun.“

Otevřu peněženku a horko mě polije podruhé. Kromě desetikoruny tam není ani vindra. Dědulka na sedadle vedle mě se zájmem sleduje moje počínání.

„Nebojte, mladá paní, já vás založím. Byl jsem si zrovna pro důchod,“ zahlaholí vesele a mrkne na mě očkem.

Naštěstí se z dědečka vyklubal dědeček hodný. Žádné postranní úmysly se mnou neměl, i když jsem se zprvu trošku obávala, co z toho vyleze.

Úplně cizí člověk mě vytáhl z maléru, toho dne konečně posledního. I den blbec musí jednou skončit a skončil právě v tomto okamžiku.

Redakční úpravy provedla: Darkness deStination

Odeslat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *