Jižní světy

Jižní světy

Máte chvilku času? Pojďte ve společnosti slečny Beteramis Athenodoros a bobříka cizích světů prozkoumat pro nás neznámé Jižní světy.

-*-

Byl krásný slunečný den, listí jemně šumělo a paprsky něžně hladily po tváři. Lailah si hověla vysoko na větvi v koruně rozložitého stromu a sledovala muže na cestě pod sebou. Hledal ji. Cítila jeho vyhledávací kouzla, která se míhala lesem. Naštěstí pro ni, nebylo moc těžké se jim vyhnout, s její magií ta jeho lidská asi moc nefungovala. Vlastně teď už spíš ona sledovala jeho.

Lailah se trochu ošila, přikrčila se blíž k hebké kůře větve. Věděla, že by tohle neměla dělat, že nejrozumnější by bylo otočit se a uletět mu, jak nejdál dokáže. Jenže byla zvědavá. Tohle byl první skutečný kouzelník, kterého v životě potkala. První člověk, který v sobě měl magii. A nebyl tohle ten důvod, proč opustila svůj chladný domov v ledových pláních a vydala se na jih?

Jako malá slyšela tolik příběhů o kouzelnících, o jejich nezamrzajícím světě plném slunce… Musela to vidět!

Další vyhledávací kouzlo se odrazilo od stromu kousek od ní, bez účinku se rozpadlo. Lailah mohla vidět třpytivý pel, který se po zániku kouzla chviličku jemně chvěl ve vzduchu, než nakonec definitivně zmizel. Nad krásou lidské magie se jí tajil dech.

Kouzelník se zastavil, sesedl ze svého čtyřnohého společníka a dal mu kus jablka. Sám se protáhl a začal se rozhlížet v korunách stromů.

„Kdepak jsi, maličká?“ zvolal. Tónem hlasu ji vábil k sobě. „Nemusíš se přede mnou schovávat, mám tu trochu chladné vody, nechceš?“

Lailah hleděla na slabý pramínek vody, který mu vytryskl z klacíku v ruce. Neměla žízeň, ale viděla, že voda byla tvořena a ochlazována dalším z lidských kouzel. Tentokrát vrhalo tyrkysové odlesky, sem tam se nějaký maličký výboj jako hádek propletl s pramínkem. Líbilo se jí to. Proč by k němu vlastně nemohla doletět? Vypadal docela přátelsky, nebo ne?

Dodala si odvahy, postavila se, odrazila se od hladké kůry a elegantně sletěla dolů. Přesto se od muže udržela v bezpečné vzdálenosti, aby na ni nedostal. Stála ve vzduchu a jen pravidelně mávala křidélky, aby udržela výšku. Všimla si jeho úsměvu, když ji zahlédl. Srdce jí vynechalo jeden úder. Spletla se. V jeho výrazu nic přátelského nebylo, naopak, byl to spokojený úsměv dravce, který zahlédl kořist. Jak mohla být tak hloupá?

Prudce mávla křídly a okamžitě se snažila uletět zpět do korun stromů. Muž však byl nečekaně rychlý a vyslal za ní kouzlo. Syčelo jako had a ona se mu jen na poslední chvíli dokázala vyhnout. V okamžiku však za ní syčelo další. I před ním prudce uhnula, kouzlo nakonec trefilo větev nad ní – až se z ní zakouřilo. Byla to ohnivá kouzla, až doteď si je nedokázala ani představit. Z toho, co věděla, by její magii mohla nějak zvláštně ochromit. Přitom se ale nezdála moc silná, snad by je dokázala odrazit… Snažila se rychle letět dál, ale třetí kouzlo za ní již svištělo. Mávla ručkou a vytvořila kolem sebe ledový štít, snažila se do něj vložit všechnu svou sílu.

Tohle přece byla její silná stránka, důvod její sebedůvěry a nadšení pro cesty za hranice známého světa. Jako víla zrozená na podzim byla magicky lépe obdařená než jiní jejího druhu. Tak už to s podzimčátky bývá – většina z nich během první zimy zemře, ale ti, co přežijí, jsou potom nejsilnější. Jejím štítem prostě nemůže žádné ohnivé kouzlo projít!

Vtom jí ale došlo, že tentokrát neslyší žádné syčení. Zmateně se ohlédla a na poslední chvíli uviděla, že toto kouzlo je spíš étericky růžové, plné bleděmodrých linek. Prudce složila křídla a zkusila chvilinku volně padat, aby kouzlo podlétla, pro všechny případy, kdyby štít nefungoval. Bylo ale příliš rychlé, příliš… ostré? Zasáhlo ji – jemně se otřelo o okraj jednoho z jejích křídel. A bylo pryč.

Vyděšeně zamávala křídly, bolelo to, ale byla schopná letět dál. Vložila všechnu svou magii do pohybu a v mžiku se dostala vysoko nad stromy. Měla to udělat hned, na co čekala?!

Snažila se letět, jak nejdéle dokázala, ale křídlo ji bolelo. Byla vysoko, lidská cesta pod ní teď vedla mezi zelenými loukami plnými květin, úzká jako její ručka. Neviděla nikde ale žádné bezpečné místo, na kterém by mohla přistát a chvíli si odpočinout, ošetřit ránu. Slunce ji navíc příliš spalovalo, nebyla zvyklá, aby jí do křídel tolik žhnulo. Zatoužila po troše ledového stínu, po sněhu, do kterého by se zavrtala a ochladila se. Přesto ale letěla dál, rozhlížela se na všechny strany a snažila se v oparu na obzoru rozeznat nějaké místo, kde by se mohla ukrýt.

II.

Gaius na zem chvatně rozložil potřebné amulety, postavil se mezi ně, aktivoval magický pentagram a s jeho pomocí vyvolal trvalé vyhledávací kouzlo, zaměřené na značku vytvořenou jeho kontaktním kouzlem. Trochu se bál, že vílu nezasáhl, ale pevný proud magie, který vytryskl ze země a táhl se kamsi k nebi, proud, ze kterého se mu ježily chloupky na rukou, ho uklidnil. Značka existovala. A on věděl, že dokud kouzlo neukončí, bude ho proud magie vést bezpečně a neomylně jako plamen svíce v temné chodbě. Víla mu neunikne.

Přesto by neměl příliš otálet. Čím dříve ji získá, tím lépe. Mocná na něj čekala a on slíbil, že se s ní vrátí včas. Už teď měl zpoždění.

Chvatnými kouzly zamaskoval pentagram, zajistil, aby k němu nemohl vstoupit nikdo jiný, dokud bude aktivní. Potom se vyhoupnul do sedla svého koně a vyrazil. Času neměl nazbyt.

III.

Konečně zahlédla nějaké skalisko, které čnělo k nebi daleko na jihu. Pracně k němu doletěla a snesla se na nejvyšší místečko. Potěšilo ji, že za tímto skalnatým kopcem se otevírá celé moře dalších skalisek, roklí a kaňonů, kam až dohlédla. Bude to dobré, schová se a nikdo ji nenajde. Ta lidská vyhledávací kouzla přeci za mnoho nestojí. A kdo ví, možná tomu kouzelníkovi dokázala uletět už teď, uklidňovala se.

Opatrně si prohmatala zraněné křídlo. Nevypadalo nijak zle, vlastně na něm nebylo skoro nic vidět. Přitom ale měla pocit, jako kdyby do něj měla zaseknutý nějaký háček, zvláštní. Zkusila na sebe seslat pár léčivých kouzel, ručkou přejížděla po modrém okraji křídla a hleděla na bělostný proud magie, který jí proudil z dlaně. Pomohlo to jen trochu. Hodně zvláštní. Tohle se jí ještě nikdy nestalo. Víly jejího rodu nebývají nikdy nemocné nebo zraněné. Možná nemají nejsilnější magii na světě, ale pro jejich těla je zcela dostačující a zajistí jim plné zdraví až do stáří. To křídlo by prostě už mělo být v pořádku.

Lailah se schoulila do stínu pod kamenným převisem. Stále tu bylo horko, ale dalo se to vydržet. Nejraději by se stočila do klubíčka a chvíli spala, počkala na tmu, aby mohla pokračovat v cestě ve větším chladu, ale neodvažovala se. Místo toho si jen urovnala své třpytivé šatečky připomínající stříbrné vločky a přemýšlela, kde by se měla skrýt. Hleděla na krajinu před sebou a i přes nebezpečí se nedokázala ubránit úžasu. Nikde nebyl žádný sníh, ani v nejhlubších stínech. Sem tam mezi skalami viděla dlouhá stébla zelené trávy, křoviny, odolné květiny s půvabnými kvítky. A když se podívala ještě lépe, viděla i tenký proužek potůčku tekoucího dole na dně kaňonu.

Ne že by v jejím světě tekoucí voda nebyla, ale obvykle byla schovaná pod krustou ledu. Ven vytékala jen v místech vodopádů a i tak byla z velké části tvořena zamrzlými vodopádovitými rampouchy. Natož aby v jejím světě rostla tráva a kvetly květy. Ale i přesto byl krásný, třpytivý, plný kvítků mrazu…

Co to?

Prudce se napřímila, vyhlédla zpoza skály zpět směrem, ze kterého přiletěla. Jakoby slyšela ržání kouzelníkova společníka. To není možné, přeci nemohl vědět, kterým směrem letěla! Nebo mu bylo jasné, že zamíří do skal? Že si asi sotva bude hledat úkryt někde v lukách?

Musí letět dál, najít si nějaký dobrý úkryt. Třeba nějakou jeskyni, kterou si očaruje chladivou mlhou. Opatrně si protáhla křídlo, naposledy se otočila a v dáli opravdu zahlédla jezdce. Prudce seskočila dolů z útesu a rozletěla se kaňonem na západ. Nebyla si jistá, jestli by neměla zkusit vyslat nějaká kouzla, kterými by pronásledovatele zmátla. Nakonec tu myšlenku ale zavrhla. Jen by mu tak prozradila, že tu opravdu je. Musí zkusit zůstat co nejdéle nenápadná, třeba ho setřese.

IV.

Kůň v ostrém trysku zdolával jednu míli za druhou. Začínal být unavený, ale Gaius ho štval stále dál. Znervózňovalo ho, jak daleko mu víla dokázala uletět. Očividně celou dobu podceňoval její rychlost a vytrvalost. Sledoval ji již řadu týdnů, ale vždy se pohybovala spíše pomalu, často odpočívala, což se shodovalo s jeho představou o jejím druhu. Mrazivé víly tráví celý život na několika zamrzlých místech na světě, obvykle v nejvyšších horách, případně – podobně jako tato – daleko za polárním kruhem. Nijak nemigrují a žijí usedle, obvykle se vůbec nevzdalují od svých sídlišť. Pátral celé roky, než našel jednu jedinou, která se od svého území vzdálila. V zamrzlých krajinách se k nim nemohl nikdy přiblížit, jejich magie byla neuvěřitelně silná, posilovaná syrovou magií celého vílího labyrintu, posilovaná silou jednotlivých magicky vysoce obdařených jedinců. Nikdo z kouzelníků nechápal, proč někteří z nich mohou pouhým dotekem nechat zmrazit všechno kolem sebe v okruhu desítek mil – zatímco jiní jsou naopak rádi, když si vytvoří dost chladu pro sebe a pro své hnízdo. Asi to bude otázka genetiky. Každopádně víla, kterou pronásledoval, se zdála být neškodná, za celou dobu neviděl nic, co by dokazovalo nějaké větší magické schopnosti. V duchu se pomodlil, aby nakonec nebyla pro Mocnou příliš slabá. Jinou možnost ale neměl, potloukat se nazdařbůh v zamrzlých krajinách a čekat, než se některá další víla odhodlá vyrazit někam na jih, jednoduše nemohl. Na to už nebyl čas.

Soustředěně se svou magií držel magické pavučiny sledovacího kouzla, která se táhla přímo ke skalním útesům v dáli. Bylo mu jasné, že se víla poletí ukrýt na nějaké takové místo. S koněm se mu tam bude cestovat opravdu špatně. Povzdechl si. Měl cestovat nějak jinak, vydat se do pustin na hipogryfovi nebo na gigantickém orlovi. Co si vlastně myslel? Že docválá pár mil za polární kruh, odchytne jednu vílu, kterými se to tam bude jen hemžit, a pojede zpět domů? Nu, ano, přesně to si myslel. Když se s Mocnou loučil, předpokládal, že bude zpět během pár měsíců. Směšné. Dnes si nemohl být jistý ani tím, že Beauclair ještě stojí, natož aby věděl, zda svůj úkol opravdu dokáže splnit.

S koněm nakonec vklopýtal do kaňonu téměř se setměním. Postup dál se zpomalil ještě víc, protože kůň na kamenitém, neznámém terénu jednoduše odmítal cválat.

S houstnoucí tmou začal Gaius zvažovat, zda by neměl rozbít tábor a počkat se stíháním na ráno. Nebyl si jistý, jakou vzdálenost mezi skalami již urazil, neměl tušení, jak velký náskok víla vlastně může mít. Kůň byl ale unavený a on potřeboval pauzu též, a tak když vyšla první hvězda, zastavil a našel jim místo k odpočinku.

V.

Lailah se choulila ve škvíře nehluboké jeskyňky. Už od setmění slyšela klapot kopyt na kamenitém povrchu. Blížil se. Nechápala, jak kouzelník může vědět, kam přesně jít. Snažila se zdržet všech kouzel, ani si svůj úkryt nijak nevychladila, nevypustila si tu mrznoucí mlhu, nevystlala si svůj otvor sněhem. Seděla na tvrdém podkladu, s bolavým křídlem zplihle visícím k zemi. A on přesto věděl, kam jít.

Když do jejího výklenku dopadlo éterické světlo první hvězdy, cítila se hrozně slabá. Snad po sté se podívala na křídlo, pohladila ho po okraji. Vtom si něčeho všimla. Jako by v místě, kde cítila bolest, zahlédla nějaké narůžovělé nitky podivného kouzla. Podívala se pořádně proti hvězdnému svitu a opravdu, viděla je! Jako dlouhé éterické pavučinky vedly kamsi za skálu, směrem, odkud přiletěla.

Takže tak to je. Polilo ji nepříjemné horko. Celou dobu je lapená.

Otřeseně přemýšlela, co s tím. Venku bylo ticho a ona se začala bát, že může každým okamžikem spatřit kouzelníkovu tvář v otvoru před sebou. Co když už šplhá po skále za ní?

Má vlastně jen tři možnosti. Buď kouzlo zlomit, nebo se zbavit kousku křídla – a nebo zničit pronásledovatele.

Natáhla prstíky a dotkla se éterických nitek. Když se soustředila, mohla je opravdu nahmatat, dotknout se jich. Byly vlastně spíš jako strunky, když za jednu zatáhla, ozval se příjemný zvonivý zvuk. Cinkylink. Jejich vypnutí bylo dobrým znamením, došla k závěru, že kdyby použila dost ostré kouzlo, mohla by je přeříznout. Nejspíš by to bylo jednodušší než krájení měsíčních paprsků – a to přitom také uměla.

Jenže co pak? Bude prosté zničení kouzla stačit? Měla ho ukotvené do křídla, co když se obnoví?

Bezradně hleděla na své křidélko. Asi by ho dokázala utrhnout, ale jak pak bude létat? Byla by už navždy mrzák, jak by se vrátila domů?

Vyděšeně hleděla do hvězdného světla v otvoru své skalní jeskyňky. Naslouchala tichu a horečnatě přemýšlela. Zničí-li sesilatele kouzla, kouzlo se přeruší, tím si byla jistá. Nechtěla kouzelníkovi ublížit, ještě nikdy nikomu neublížila. Ale… asi bude muset. A má-li to udělat, bude lepší udělat to hned.

Opatrně vykoukla ze svého úkrytu. Chladný větřík prohánějící se mezi skalami byl osvěžující, dodával jí sílu. Jednou ručkou se stále jemně držela zvonivého vlákénka kouzla, mávla křídly a vydala se na cestu zpět, ve směru, odkud odpoledne přiletěla. Kouzlo bylo ve světle hvězd dobře vidět, následovala ho s očima na stopkách. Naslouchala všem zvukům a doufala, že dříve uvidí ona kouzelníka, než aby on zahlédl ji. Snažila se proto držet co nejvíce ve stínech, ale někdy to nešlo – kouzlo sledovalo její předchozí cestu, nemohla s ním pohnout. Přitom si ale nemohla dovolit ztratit ho z očí.

Netrvalo to dlouho a zaslechla jemný šelest oddychujících těl, mlaskání čtyřnožce. Vyletěla za ohyb cesty a zahlédla je. Muž spal na zemi, přikrytý látkou, kolem něho zářil bělostnou magií ochranný kruh. Čtyřnožec byl uvázaný o kousek dál k jednomu z keřů, také spal, ač vestoje. Lailah se neodvažovala přiblížit, musí vymyslet, jak to provést. Musí zabít kouzelníka, čtyřnožce může ušetřit. Ochranný kruh jí ale dělal starosti. Magické ochranné bariéry jsou velmi mocné, bude muset kouzelníka vylákat ven.

Natáhla ručku a chystala se seslat drobné mrazivé kouzlo na keř, u kterého stál čtyřnožec. To by ho mělo vylekat dost na to, aby muže probudil. A jakmile muž vstane a udělá krok ven z kruhu, sešle mrazivé kouzlo na něj. Nebude-li to stačit, obětuje i čtyřnožce a sešle mráz na celý kaňon…

Visela ve vzduchu a počítala do tří, srdce jí bušilo až v krku. Ještě naposledy se ohlédla po muži a… počkat. Ve svitu hvězd zahlédla vlákno kouzla, které ji poutalo. Vedlo přímo k muži, jak předpokládala – ale od něj pokračovalo ještě někam dál, mimo kruh, zpět cestou, odkud ve dne přiletěla. Kde tedy začíná? A přeruší se mužovou smrtí?

V mžiku se rozhodla. Musí najít zdroj. Obletěla ochranný kruh v uctivé vzdálenosti a pak se opět srovnala s éterickou pavučinkou, vydala se ve svých stopách zpět.

Letěla dlouho, ale šlo to rychleji než ve dne. Tohle velké žhavé slunce bylo krásné, ale jeho teplo jí bralo sílu. Noc však byla přítel, Lailah ji měla ráda. Nad hlavou sice neviděla tolik hvězd, kolik jich mohla vidět v mrazivých nocích ve své domovině, ale stále to byl krásný pohled. Když pod sebou zahlédla les, ve kterém ji ráno zasáhlo kouzelníkovo kouzlo, světlo hvězd již počínalo slábnout.

Neměla ponětí, co může v lese čekat. Vždyť kouzelník přeci cestoval sám, sledovala ho celé týdny!

Opatrně slétla mezi stromy, rozhlížela se, ač toho ve tmě lesa mnoho neviděla. Jestli tu ale jsou schovaní další kouzelníci, bude mít problém…

Vtom to zahlédla. Vlastně to svítilo, nádherně, jako sníh v ranním úsvitu. Krásná barevná magie proudila ze země a splétala se v tenká vlákna pavučinky vedoucí k jejímu křídlu… Kolem barevného proudu se rozprostírala řada dalších pavučinkovitých sítí kouzel. Zelenkavá barva převládala, sítě byly hustě tkané, mnohdy vypadaly tak pevně, že by se jich mohla dotknout. Ale nebyla obranná, spíš jen krycí, nebude mít problém je zlomit.

Potěšeně sletěla k zemi, namířila prstík na pavučinky vedoucí z jejího křídla, pak prudce pohnula rukou a přeřízla je jedním rázným švihem mrazivého kouzla. Nitky s cinkáním praskly. Jak předpokládala, začaly se k ní hned natahovat zpět, ale to se již otočila k barevnému proudu na zemi a natáhla ručku jeho směrem. Zmrzni! Přikázala světu. Zcela bezeslov. A magický proud znehybněl, zmodral, zachvěl se a pohasl. Nakonec se vsákl do země, odkud pocházel – a kolem místa, ze kterého vyvěral, se rychle jako lavina začal šířit mrazivý kruh. Byl mocný, živený syrovou magií místa. Zachvátil nejbližší stromy a v mžiku se rozprostřel všude, kam až Lailah dohlédla.

Ukápla jí slza, za všechny zmrzlé stromy, za jejich spálené lístky, za umrzlé ptáky v hnízdech, za zajíce a srnky, kteří neměli šanci uniknout včas.

Ale byla volná.

Otočila se, vyletěla nad koruny ledových stromů a vydala se zpět na sever. Domů, co nejdál od kouzelníků.

Odeslat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *