O lásce a dračím vejci

O lásce a dračím vejci

V třetím kole lovu uspěla slečna Beteramis Athenodoros s krásnou pohádkou. Bobřík spánku po ni usnul raz dva. A snad se bude líbit i vám.


-*-

Bylo, nebylo, v horách za mořem daleko odsud stála vesnička, která byla jako každá jiná. V té vesničce se všichni lidi měli rádi a navzájem si pomáhali. Kouzelníci pomáhali lidem bez daru magie s léčením všemožných nemocí, se sklízením obilí, s opravami domů. Nekouzlící lidé jim na oplátku pomáhali s hlídáním nezbedných dětí, s pasením dobytka, pečením dobrého jídla. Nikdo se v té vesničce nikdy nehádal a nezáviděl a všichni se měli dobře.

Až se jednoho dne do vesnice přitoulala podivná babice. Šaty měla odrané, tvář špinavou, pohled temný a nevyzpytatelný. Nejhorší ale bylo její srdce – skrz na skrz prolezlé zlou záští a schválností.

Lidé ve vesnici ale nebyli zvyklí nemít druhé kolem sebe rádi, a tak ji uvítali jako vzácného hosta, poctili ji svým jídlem i laskavým slovem, nekouzelnická rodina mlynáře, která měla dům ze všech největší, jí dokonce nabídla místo k noclehu. Babice všechny dary přijala s křivým úsměvem na tváři a hned spřádala plány, jak všem okolo co nejvíce uškodit. Nastěhovala se k laskavým lidem pod střechu a začala hledět kolem sebe, aby zjistila, kdo je z nich nejzranitelnější…

Do oka jí hned padla krásná dcera mlynářova, která v domě bydlela. Měla ve vsi nápadníka, kterého tuze milovala. Doufala, že její rodiče dovolí, aby se s ní oženil, ač si její otec zatím myslel, že je na vdávání příliš brzy.

„Děvenko,“ povídá jí babice přesladce jednou večer, když slunce akorát zapadalo. „Jak se tak dívám, ten tvůj milý se tvému otci moc nezamlouvá. Otec si pro tebe přeje určitě nějakého lepšího ženicha, udatného, odvážného, který vašemu domu velkou slávu přinese. Ale já vaší lásce rozumím. Vše, co potřebujete udělat, je dokázat otci, že je tvůj nápadník hoden vašeho domu. Pošli ho někam, kde vykoná hrdinský skutek, aby mohl na tvého otce dojem udělat. Uvidíš, že potom bude tatínek se sňatkem souhlasit.“

Mladá dívka o těch slovech celý večer přemýšlela, a protože netušila, že by ji babice mohla chtít obelstít, uvěřila, že má pravdu. Druhý den si promluvila se svým milým a shodli se, že za pokus ten nápad určitě stojí.

„Jaký hrdinský skutek ale mám vykonat?“ přemítal mladík, syn prostého ševce. „Umím akorát boty látat, nic jiného mě doma neučili…“ Domluvili se tedy, že se dívka ještě jednou hodné babičky na radu optá.

Druhého večera, hned jak vyšly hvězdy, babice znovu své rady rozdávala: „Nu, to je prosté. Ať jde tvůj milý do lesa za jezerem, ať jde tím směrem, kde je les nejhustší. Najde tam velikou skálu, na které kdysi hnízdili draci. Na té skále roste starý pokroucený strom a pod ním, mezi jeho kořeny, je jedno nevylíhnuté dračí vejce. Ať ho najde a přinese zpět do vesnice. Tvému otci ať řekne, že přemohl draka a ukradl mu z hnízda vejce, které mu nese na důkaz pravdivosti svých slov. Nikdo o jeho slovech nebude pochybovat, protože každý starší člověk tu přece ví, že v tom lese stojí Dračí skála. Vaše láska potom jen pokvete a tvůj milý přitom nebude nic riskovat.“

Dívka měla z dobré rady radost, přinést dračí vejce, to byl čin hodný kouzelníka, natož prostého syna ševcova. Na otce to musí udělat dojem stůj co stůj!

Druhý den ráno svému milému vše pověděla a dohodli se, že ještě ten den chlapec do lesa za jezerem vyrazí.

Mladík se trmácel cestou necestou, poháněn svou láskou a odhodláním. Když došel do lesa za jezerem, vypravil se tím směrem, kde byl les nejhustší. A jak babice předpověděla, po dlouhém trmácení opravdu dorazil k veliké skále, na jejímž vrcholu rostl starý, rozložitý strom. Začal se po skále škrábat nahoru, kámen po kameni stoupal výš a výš. Skála se mu pod nohama drolila, ale on se nebál, protože věděl, že i takto dokazuje svou oddanost a lásku ke své milé. Nakonec šťastně stanul nahoře. Ke stromu došel a poklekl k jeho kořenům, aby se podíval do skulin, zda tam neuvidí, co hledá.

Vtom se však zvedl vítr, větve stromu se prudce rozkymácely a z hlubin stromu se ozval mocný řev. Mladíkovi ztuhla krev v žilách, ale dříve, než se vzpamatoval, než stihl zpět na nohy vyskočit, mohutné kořeny se před ním rozestoupily, kůra stromu se vychýlila do strany, jedna z větví ho silně šťouchla do zad, až přepadl dopředu a spadl rovnou do právě vzniklé pukliny ve stromě. Sotva se však dotkl vnitřní strany stromu, aby se vyškrábal zpátky na zem, puklina se před ním uzavřela a mladík zůstal uvězněný v dřevěné cele. Marně kopal a bušil do mohutných kornatých zdí, marně volal o pomoc. Zůstal ve stromě uvězněn.

Dívka mezitím doma milého vyhlížela. Den se chýlil ke konci, vyšly první hvězdy, ale mladík nikde. Sama sebe utěšovala, že mladý švec jen přenocoval u jezera, protože cesta byla příliš daleká, přesto však celou noc strachem oči nezamhouřila. Hned ráno, sotva kohout zakokrhal, běžela zpět k babičce, aby se poradila

„Babičko, můj milý se od Dračí skály nevrátil! Pověz mi, co mám dělat?“ plakala u ní usedavě. Babice se naoko strachovala s ní, avšak kdyby byla dívka méně bezelstná, viděla by spokojený úsměv v její tváři.

„Děvenko milá, hlavně o ničem nepovídej tatínkovi, tuze by se na milého zlobil. Raději se sama seber a utíkej chlapci na pomoc, do lesa za jezerem jistě cestu znáš. Tam pak Dračí skálu hravě najdeš, běž v ten směr, kde je les nejhustší. Určitě se setkáte, třeba jen zabloudil. Sama bych šla ráda s tebou, ale mám již staré nohy, kolena mi neslouží.“

Dívka si kurážně otřela slzy a usoudila, že opravdu musí sama na cestu vyrazit. Držela se babiččiny rady a rodičům nic neříkala. Přesto se ale nakonec rozhodla požádat o pomoc svou nejlepší přítelkyni, mladou čarodějku ze sousedství. Ta pomoc neodmítla, naopak, poděkovala mladé dívce, že ji o doprovod požádala, vzala si s sebou kouzelnickou hůlku a obě odhodlaně vyrazily.

Netrvalo dlouho a již obě dívky kráčely lesem za jezerem, směrem, kde stromy rostly nejhustěji. Mladá čarodějka seslala na cestu kouzlo, které je vedlo bezpečně v mladíkových stopách, a tak nakonec dorazily až ke stromu na Dračí skále. Tam stopy končily. Mladá dívka zkusila zavolat chlapcovo jméno – a jaké bylo její překvapení, když uslyšela vzdálenou, přesto však slyšitelnou odpověď.

„Nepřibližuj se ke stromu, jinak tu budeme uvěznění oba,“ varoval ji mladík. Popsal, jak se on do svého nynějšího žaláře dostal, a mladá čarodějka pochopila, že se musí jednat o žravý strom.

„Tyhle stromy jsou vzácné, jsou velmi odolné a rostou nejen z vody a z hlíny jako ostatní stromy, ale i z lidského masa. Nemusejí ho mít mnoho, ale čas od času si vždy někoho uloví. Dokáží si potravu schovávat celé týdny, ale nakonec to s každým, kdo je ukrytý v útrobách stromu, špatně dopadne…“ vysvětlovala vyděšené přítelkyni.

„Musíme mladého ševce co nejrychleji dostat ven, ale na takto mocná kouzla mé vědění nestačí. Budeme se muset vydat pro radu ke starému druidovi, který žije za lesem,“ rozhodla čarodějka nakonec.

A tak se dívky vydaly dál za Dračí skálu, po srnčích cestičkách a jeleních potočních brodech. Kráčely dlouho, neboť les byl opravdu hluboký, ale pomocí kouzel šly bezpečně vpřed, nejkratší cestou přímo k druidovi. Když se slunce klonilo k západu, dorazily do jeho chýše.

Druid byl velmi starý, bílé vousy mu sahaly až do pasu, zatímco hlavu měl již téměř celou holou. Se zájmem vyslechl, co dívky potkalo, a s překvapením vyzvídal, proč mladík k Dračí skále chodil. Když se dozvěděl pravdu o babici, tuze se rozhněval a vysvětlil jim, že jde o starou ježibabu, kterou vyhnali dobří lidé ze sousedního lesa.

„Střežte se slepé důvěry v ty, jejichž srdce jste dosud neprohlédli,“ poučoval.

Nato vytáhl ze staré truhlice tlustou knihu v kůži vázanou, s magickými runami po obvodu. Dlouho v ní listoval, až nakonec nalezl řádky vysvětlující způsob přemožení kouzelné moci žravých stromů:

Kdož stromu chceš oběť vzít,
musíš světlo draka mít.
Šťávou jeho označ kůru,
nech ji vzlínat zdola vzhůru.
Hned jak kůra začne téct,
může vězeň ven utéct.

Když dočetl, laskavě se na dívky podíval, aby viděl, zda svůj úkol pochopily. Mladá dcera mlynářova měla slzy na krajíčku, ale čarodějka se usmívala. Věděla přesně, kde dračí světlo roste. Byla to kouzelná bylina, jejíž šťáva se přidávala do řady kouzelných lektvarů, sama ji již několikrát se svými rodiči v lesích trhala. Starý druid se na ni usmál též, a jelikož noc se již snesla na celý les, nabídl dívkám skromný nocleh.

Nazítří ráno se dívky měly k odchodu. Uctivě druidovi poděkovaly za jeho rady, za nocleh i laskavé přijetí, a vydaly se na cestu zpět k Dračí skále. Mladá čarodějka zatím své přítelkyni vysvětlila, jak přesně dračí světlo vypadá. Nenápadná rostlinka, která se pne po pařezech, občas i po kmenech stromů, má kořeny silné jako palec. Z nich potom teče lepkavá, čarovně vonící míza. Vše, na čem ulpí, se však začne leptat a samo požírat – proto bylo nanejvýš důležité, aby se samy mízy dračího světla ani nedotkly.

Čarodějka nalezla několik silně vypadajících rostlinek poměrně rychle. A díky kouzlům, která znala, dokázala získat ze země tlustý kořen a bezpečně ho přenést až k Dračí skále.

U skály obě dívky pečlivě potřely kůru stromu žírnou mízou. Podle rad kouzelné knihy dbaly toho, aby začaly potírat strom od kořenů a postupovaly nahoru, stále výš, kam až dostaly. Čarodějka je ochrannými kouzly dobře střežila, aby ani kapka mízy neulpěla na jejich rukou.

Strom se zatím kroutil a švihal je větvemi, dívky se ale nenechaly odradit, v práci se střídaly a větve dobře hlídaly, snažily se je udržet stranou. Přesto ve chvíli, kdy již měly kůru konečně dostatečně potřenou, měla na sobě každá z nich několik rudých dlouhých ran jako od rány bičem.

Obě dívky nakonec odstoupily od stromu a sledovaly své dílo. Kůra se nejprve začala lehce chvět, až nakonec v místě, kde se jí dotkla žíravá šťáva dračího světla, začala vřít. Nakonec se propadla do nitra stromu a v kmenu tak vznikla puklina. Celý strom se otřásl v němém výkřiku.

Tu se z nitra ozval i radostný výkřik mladého ševce. S radostí volal, že vidí světlo, a začal se skrz puklou kůru rvát ven na svobodu. Byl samý šrám a ruce měl do krve odřené, jak se snažil z vězení celé dva dny vyprostit, ale jakmile se dostal z kmenu ven, radostně objal svou milovanou. Čarodějce uctivě poděkoval za její pomoc a potom oběma dívkám ukázal, co v nitru stromu, hluboko u jeho kořenů, nalezl: zkamenělé dračí vejce, které se třpytilo jako broušený safír. Větší krásu nikdo z nich ještě neviděl.

I vydali se společně zpět k domovu, myslíce na to, že je jejich rodiče budou již hledat. Když dorazili do vesnice, bylo v ní hotové pozdvižení. Matky plakaly a švec, čaroděj i mlynář svorně pátrali po svých dětech v širokém okolí. Zlá babice seděla na zápraží mlýna a spokojeně se usmívala. Když však spatřila trojici přicházející od jezera, ještě s třpytivým safírovým vejcem v náručí, tvář jí zbrunátněla. Vyskočila z lavičky a chystala se je na místě proklít, dokud byli beze svědků. Čarodějka však byla již nachystána, a tak jakmile zachytila ježibabin pohled, již měla svou hůlku připravenou v ruce. Seslala na ni omračovací kouzlo a potom už jen všichni sledovali, jak se babice skácela k zemi.

Vtom si jich všimly uplakané matky, děti ze sousedství i ustaraní sousedé, všichni se k trojici navrátilců vrhli s radostí. Objímali je, nabízeli ošetření utržených ran a obdivovali safírové dračí vejce. Když se i otcové vrátili zpět do vesnice, všichni se radovali z opětovného shledání.

Kouzelníci se ujali vytrestání babice, zlé ježibaby, a vyhnali ji z vesnice pryč, aby jim již nemohla škodit. A mlynář se ševcem? Ti se nakonec nad svými dětmi ustrnuli, a když viděli, že je jejich láska skutečně silná a věrná, s jejich sňatkem souhlasili. Mlynář jim vystrojil veselku a celá vesnice na ní jedla, zpívala a tančila po tři dny a po tři noci.

A pak zazvonil zvonec a pohádky byl konec…

Odeslat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *