Alice: Kult zla – 3. část

Upozornění: Obsahuje podrobný popis vraždy a místa činu. Nevhodné pro čtenáře mladší 15 let.

*

A zlo se střetlo s dobrem

Nadpozemská záře jediného nelidského oka postavy před ní Alici hypnotizovala a uváděla do stavu podobného transu. Celým jejím tělem prostupoval ledový chlad a začal ji svírat neúprosný děs. Hrůzná bytost zatím bez hnutí setrvávala na místě a vypadala jako by byla zamrzlá v čase a prostoru. Doteď se nepohnula ani o píď a nevydala ani hlásku. Je to člověk, stín, výplod Aliciny bujné fantazie? Najednou se, jakoby z okolní naprosté tmy, zhmotnil obrys postavy a naklonil se blíž ke k smrti vyděšené Alici, jež uslyšela sípavé oddechování a posléze hlas. Nebyl to však hlas člověka, zněl jako z jiného světa.

„Narrúgbánath… Alice Schillerová…“

Alici přišlo, že hlas mluví zastřeně a odněkud z dálky, pak jí to ale došlo. Hlas jí rezonoval ve vlastní hlavě a nemilosrdně se rozléhal do všech koutů její duše.

„Proroctví předpovědělo…. Narrugova zhouba…“

Hlas byl ve všech ohledech strašidelný, ale Alice si beztak povšimla jistého detailu. Bytost nebyla schopná vyslovovat celé věty a i ona slovní spojení zněla, jako kdyby jí činila velký problém. Nebylo pochyb, že, ať už je cokoliv, dotyčný není člověk. Ale co teda; co teda je?! Alici se honily hlavou myšlenky jako o závod, ale přerušil je znovu nelidský hlas.

„Ty… Lidská nicotnost…. A zničit.. Všemocného…?! Nikdy….“

Až teď si zčásti stále omámená Alice všimla, že se záře oka s každým slovem blíží. Nyní ji propalovalo do hloubi duše ani ne z pár centimetrů. Cítila ledový dech, páchnoucí ozonem; zdálo se jí, jako kdyby pramínky jejích vlasů obalila vrstvička ledu.

„Zan thokh ghan Narrúg Sah!“ Postava najednou promluvila v plné síle a neznámým jazykem, jehož slova Alici vháněla hrůzu do žil. A pak bytost z jiného světa prudce vyrazila vpřed. Alici obklopila oslepující záře a sevřela ji krutá bolest; poté vykoupení bezvědomí.

*

Oči Alice se najednou otevřely. Pekelně ji bolelo čelo, na kterém nejspíš měla ránu po úderu. První myšlenka jí bleskla hlavou. Byla mrtvá, či živá? V tu ránu se s ní začal celý svět hroutit, měla pocit, že letí do výšky nahoru, a pak zase, že padá prudce dolů. Rozsah se pomalu zmenšoval a najednou Alici došlo, že se s ní netočí svět, ale že leží schoulená na studené zemi a třese s ní čísi ruka.
„Pojď! Musíme pryč, není času nazbyt.“ Slyšela rozhodný, hluboký mužský hlas, zněl ale trochu mechanicky. Jako z interkomu nebo přes rekordér hlasu. „Pojď! Jde o každou sekundu!“ hlas důrazněji zopakoval výzvu k Alici, která však byla příliš konsternována setkáním s nadpozemskou bytostí, než aby byla schopná odpovědi, natož vstát a uposlechnout onen hlas. Když Alice nereagovala, neznámý si poradil po svém. Alice ucítila, jak ji bez větší námahy zvedla jeho ruka a hodil si ji na rameno. Pak rychlostí blesku vyrazil kamsi pryč, co krok to hromové zarachocení kovu o kov. Kdo to u všech všudy může být, další nezemšťan?! Alice se ztrácela ve svých myšlenkách, neboť jí třeštila hlava a hučelo jí v uších.

Najednou však i přes něj uslyšela kakofonii táhlých skřeků a vytí; do očí ji uhodila fialová záře, jež ji znovu oslepila.

„Darebák, odhodlanej teda je; jen co je pravda. To se mu musí nechat,“ prohodil muž nesoucí Alici sám pro sebe. „Čas na plán B.“ Položil Alici na zem a ta uslyšela ostrý kovový zvuk, doprovázející tasení meče. Nejdřív mohla usuzovat o dění kolem sebe pouze po zvuku, neboť byla stále oslepena, naštěstí se jí ale po chvíli zrak navrátil. Již se nenacházela ve ztemnělé chodbě muzejních technických prostor, ale v chodbě o něco širší, osvětlené starými žárovkami, které poskytovaly dostatek světla na to, aby bylo možno vidět scénu jak z akčního filmu, jež se před Alicí odehrávala.

Přelud, s nímž již měla tu čest, nyní viděla v celé jeho kráse. Tvořily ho chuchvalce černočerné tmy, jež se vlnily prostorem kolem sama sebe jako oscilující miasma. Vzdáleně tvarem připomínal lidské tělo, tedy od „pasu“ nahoru, neboť spodní část se rozplývala do prostoru jako cáry mlhy. Nahoře měl z temnoty vybíhající náznaky rukou, více než lidské ruce však výběžky připomínaly něco mezi chapadly chobotnice a pařáty dravce. Na vrchu těla temná hmota tvořila jakýsi háv, připomínající kápi, pod níž kolem dokola kroužila temnota. Byla vtahována do svého středu, jež tvořilo veliké fialové oko kruhového tvaru, jakýsi mozaikovitý útvar, připomínající nejvíce ze všeho složené oko hmyzu. Alici jímala hrůza.

V dalším okamžiku si však všimla druhé postavy, totiž muže, jenž se ji, jak jí už došlo, pokusil odnést pryč od onoho nehmotného monstra. Tyčil se nad ní jako ochranný val proti temné síle. Na sobě měl černý kabát, prokládaný na ramenou a rukou pláty stříbrného kovu, do nichž byly vyryty Alici neznámé znaky. Pod svrchní částí oděvu měl něco, co Alice rozklíčovala až po pár sekundách. Byla to kompletní zbroj od hrudního kyrysu přes nárameníky, jejichž obrysy se rýsovaly pod kabátem, až po ochranu nohou a pancéřovaných bot, jež vydávaly kovový rachot při chůzi. Zbroj měla temně šedou barvu. Na rukou měl kovem plátované rukavice a na jeho hlavě se skvěl černý klobouk, zdobený stříbrným plátováním stejně jako kabát. Jeho obličej a krk pak zakrývala podivná maska, tvořená lomenou kovovou plochou bez jakýchkoli otvorů pro oči, ústa či nos, jak to u helem obvykle bývá. Zrak mu nejspíš zprostředkovává čidlo, uvědomila si Alice. Oděv dodával neznámému prazvláštní auru síly a rozhodnosti, ale také dávku děsivosti, způsobenou maskou „bez obličeje“. Přestože zbroj působila spíše futuristicky, Alici připomínal rytíře z dávných dob.

„Jestli si pro ni jdeš, budeš muset projít přese mě.“ V mužově ruce se zaskvěl dlouhý meč a jasně zazářil. „Ad mortem defanatus!“ Hrdina vykřikl slova a vrhl se vstříc zrůdě, jež, nečekajíc vzdor, zůstala překvapena a nezmohla se k odporu. Muž ve zbroji provedl výpad zezdola vzhůru se svou zbraní a ozval se zvuk podobný trhání papíru, když čepel proťala chuchvalec temnoty. Stvůra, již vzpamatovaná, odpověděla vlastním úderem, kterému se však muž umně vyhnul do strany a prudkým trhnutím dolů rozpůlil běs vejpůl. Ozvalo se pronikavé puknutí a stvůra v poslední agónii zavyla strašlivým hlasem. Na zem dopadlo několik chomáčů temné hmoty, jež se rozplynuly, a jako pěst veliký, fluoreskující drahokam temně fialové barvy.
Muž zastrčil meč do pouzdra na zádech a sehnul se pro zvláštní kámen, který posléze uschoval do útrob kabátu. „A je po ptákách, představení skončilo,“ otočil se k Alici a mírně naznačil poklonu.

Alice byla jako opařená a stále ji neopustil děs a hrůza z předešlých událostí. „Kdo k čertu jste a CO byla ta… věc?!“ Alice ze sebe po chvíli vykoktala jakous takous větu. Ocelová tvář bez obličeje neznámého zachránce ji zneklidňovala možná stejně, jako předtím pronikavá záře fialového oka.

„Říká se jim Všenocní. Démoni střední třídy.“ Muž to řekl, jako by se nechumelilo a jako by démony jeden potkával denně na každém rohu.

Alice se zděšením přemítala, jak asi vypadají démoni třídy vyšší, ale její myšlenky přerušil mechanicky znějící hlas mužův. „A na mé jméno se neptej, neboť kdybys ho znala, neuvěřila bys. A když ho neznáš, jsi v bezpečí. Říkají mi Ten, který přináší noc. Víc vědět nechceš.“

Zpod své masky viděl naprostý zmatek v Alicině tváři, kterou nespatřil od dob, kdy byla malou holčičkou. Trhalo mu to srdce, ukryté pod vrstvami oceli a tvrzené kůže, ale víc neřekl. Pro její bezpečí. „Ještě se setkáme. To mi věř. A teď spi…“ Jak řekl, vskutku se stalo, a Alice jako okouzlena usnula klidným spánkem.

*

Probudila se ve své posteli, přikrytá dekou, čistá, odpočatá a v dobré náladě. Že by se jí události minulých dní pouze zdály?! Že by prostě začínal den jako každý jiný, klidný a pohodový? Nejspíš jo. Zdaj se mi děsný zhovadilosti, pomyslela si Alice a odhodila si z hlavy vlasy – při tom však nahmátla místo, které na dotek pálilo. Když pohlédla do zrcadla, uviděla jizvu. Nebyl to sen. Hlavou se jí prohnalo tornádo myšlenek, nejvíce však jediná – kdo byl její zachránce a proč byl tak tajemný?

Alice si uvařila kafe a když se podívala na mobil, s hrůzou zjistila, že je o tři dny později, než by mělo být. Copak to všechno zabralo celé tři dny? Znepokojeně dopila kafe, oblékla se a vyrazila na policejní stanici. Co se asi mohlo během její nepřítomnosti stát? Dopadli už někoho z pachatelů vraždy v muzeu? Je ona sama pohřešovanou osobou?

Na stanici dorazila po chvíli a v hlavě již měla hotový guláš. Proběhla rychlostí blesku vrátnicí, nekoukala nalevo ani napravo, pádila rovnou do kanceláře velitele. Zaklepala na dveře a čekala. Během čekání ji praštil do nosu nepěkný puch. Co to asi… jako zkažené maso. To je divný, kde by se vzalo zkažený maso u ředitele šéfa stanice. Alicinu pozornost upoutal pozůstatek jakési skvrny u jedněch ze dveří naproti kanceláře ředitele. Protože se nic nedělo, Alice se neubránila zvědavosti a došla ke dveřím, které pomalu otevřela. Naskytl se jí šílený pohled na hromadu mrtvol, v jejichž propadlých obličejích poznala svoje kolegy policisty. Kdo proboha jsou ti lidé na stanici?! Alici se chtělo při pohledu na rozkládající se mrtvoly zvracet.

Uslyšela však kroky a tak se přemohla a dveře zaklapla. Chodbou přicházel velitel, nebo spíše někdo jemu hodně podobný. Měřil si Alici pohledem a pomalu šel k ní. „Alice… Rád tě vidím. Jsi nějaká přešlá, snad se ti nic nestalo?“ Vzal ji za ruku a vedl ji do kanceláře. „Pojď, naleju ti víno, vypadáš nezdravě. Popovídáme si a řekneš mi, co máš na srdci,“ usmál se a pevnou rukou usadil Alici ke stolu. „Bude ti to chutnat, uvidíš!“ Mrknul na ni a odešel do vedlejší místnosti pro víno. Alice viděla dvě nachystané skleničky – na té blíže k ní však najednou postřehla jakýsi nažloutlý povlak. Skoro nebyl vidět a jen díky svému neobyčejnému citu pro detail si ho všimla. Musela rychle něco udělat.

Bleskově, než se velitel vrátil, vyměnila skleničky a čekala, co se bude dít. Velitel přinesl láhev bez označení, v níž byla karmínová tekutina ze všeho nejvíce připomínající krev. Nalil do obou skleniček. „Dejte si, pijte! Je to pravá delikatesa: víno barvy krve. Kdo jednou ochutná, již žádné jiné pít nebude.“ Aby dodal důrazu svým slovům, přisunul původně svoji skleničku k Alici a párkrát na ni zaťukal. Sám pozdvihl druhou sklenici a čekal, než se napije Alice. Ta nervózně ochutnala a málem se ji zvedl žaludek. To víno opravdu chutnalo jako krev.

Velitel vypil plný doušek a uchechtnul se ve vítězoslavném šklebu. „A teď si užijeme divadlo, jak mi pěkně budeš chcípat u nohou!“ Sotva to však dořekl, byl to on sám, kdo se svalil na zem a s chroptěním začal máchat kolem sebe rukama. Jeho kůže se postupně scvrkávala a hnila zaživa, dělaly se na ní trhliny a po chvíli začala bobtnat a leptat se, jako by ji někdo polil silnou kyselinou. Po chvíli ho jed úplně stáhl z kůže a on se svíjel na zemi, odhaluje obnažené svaly a šlachy, které však hned na to začaly také praskat a syčet, jak se pomalu rozkládaly. Naposledy se obrátil na Alici, napřáhl k ní zbytky rukou, z nichž odpadávaly kusy uhnilé svaloviny, a upřel na ni prázdný pohled dvou očních důlků na ohnilém zbytku toho, co bývalo obličejem.

Jeho nelidský vřískot trval už jen chvíli, avšak odporný pohled na jeho zaživa hnijící seškvařené tělo bude Alici děsit ve snech ještě dlouhou dobu. Zvlášťě když si uvědomí, že to ona měla zemřít takovouto hrůzostrašnou smrtí…


Redakční úpravy provedla Helenia Kukková.

Odeslat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.