Alice: Kult zla – 2. část

Upozornění: Obsahuje podrobný popis místa činu. Nevhodné pro čtenáře mladší 15 let.

A městem kráčela Smrt

Ve starém krbu praskal oheň a vrhal na protější stěnu pitoreskní stíny. Pět postav v hábitech, kukly na hlavě. Proti nim – šestá. Místností se rozezněl nakřáplý hlas.
„Bratři. Nastal čas. Musíme dopomoci velkému dílu, za které bojujeme. Dnes. Teď. Každý z nás.“ Odmlčel se a chvíli se ozývalo pouze praskání ohně. „Ta, jež by mohla narušit naše plány, dnes zemře. A s ní šest pochodní a jeden nesvatý znak. Znáte místo. Znáte čas. Přineste mi relikvii krve a náš záměr bude spět ke zdárnému konci. Zan thokh ghan Narrug Sah!“

*

Potemnělou chodbu v útrobách policejní stanice rozzářil pramen křiklavě zelených vlasů, patřících Alici. Ta, notně posilněna trojitou kávou, spěchala do výslechové místnosti, kde na ni čekal s její pomocí zadržený správce knihovny, z něhož se v parku znenadání vyklubal nohsled, sloužící jakémusi „Narrug-Sahu“, ať už je to kdokoli nebo cokoli.

Alice se štosem papírů v ruce a brýlemi na nose vstoupila dovnitř a usmála na policisty, kteří vyslýchaného hlídali. „Zdravím, snad z něj dneska něco dostanu.“

Kriminalisté z místního oddělení ze zadrženého správce nedostali ani slůvko, takže ho nakonec poskytli Alici, aby zkusila štěstí i ona. Usadila se za stolem naproti němu, odložila papíry a odhodila si zelenkavé vlasy z očí. „Pane Mallory, jsme tady už potřetí a ani jednou jsme se k ničemu nedostali. O co vám jde? Co tím mlčením získáte? Přiznání je přece polehčující okolnost a jste obviněn z ozbrojeného útoku na veřejného činitele. Takže by se to dalo taky říct tak, že prostě půjdete bručet. A je jen na vás, jak dlouho v lochu zkejsnete. A věřte mi, že to není příjemný místo…“ Alice ho propalovala pohledem, avšak vyslýchaný stále zarytě mlčel.

Najednou se však nahnul k Alici, trochu překvapené, neboť už nedoufala, že by promluvil. To, co však řekl, jí na klidu nepřidalo. „Nesnažte se! Už v tuhle chvíli jste prohráli! Vy i celá ta vaše takzvaná civilizace! Bude nastolen nový řád, až povstane On!“

Alice povytáhla obočí. „Můžete mi vysvětlit o čem neustále blábolíte? Připadá mi, že to v hlavě úplně nemáte v pořádku. Jakej novej řád? Jakej ON?“ rozhodila rukama a probodávala správce pohledem, ten se však navrátil ke své původní strategii zarytého mlčení.

Alice vstala a podrážděně zavrtěla hlavou. „Odveďte ho. Z toho nedostaneme nic než nesmysly,“ prohodila na odchodu směrem k policistům a zamířila pryč ze stanice – pro dnešek měla padla a začínalo jí kručet v břiše.

Opodál kus po ulici vešla do kavárny, kde si dopřává sladká pokušení snad každý den – je tam již pečená vařená – a prohlédla si menu. Jako vždy, nakonec se favoritem stalo trojité matcha latté a borůvkový závin. Když si vystála frontu, přistoupila Alice k pultu a mile se usmála na prodavačku: „Večír! Jako vždycky prosím!“

Prodavačka, jindy milá a upovídaná, však její pozdrav ignorovala a prázdným pohledem hleděla na protější zeď a po chvíli zastřeně zopakovala Alicina slova. „Jako… vždycky…“ Nepřirozeným, jakoby strojovým způsobem sáhla do řady zabalených borůvkových závinů a jeden pevně uchopila, pomalu ho rukou doručila před Alici a pak ho z výšky asi deseti centimetrů upustila na pult.

„Jste v pořádku?“ Alice si začínala dělat starosti, protože takhle se prodavačka nikdy nechovala. V pozadí najednou prudce bouchly dveře, což Alici na chvíli odtrhlo od nepřítomného pohledu před ní – před okny se mihla postava odcházejícího muže v černém oblečení; jeho oči se na okamžik setkaly s pohledem Alice. Ta postřehla zvláštní věc, a sice to, že jeho jedno oko fialově zářilo. Byl to odraz neonky, určitě... pomyslela si Alice a zavrtěla hlavou.

Slečna za pultem najednou jako by ožila a usmála se tak jako pokaždé. „Ach, ano, jsem v pohodě, ještě to kafčo vám udělám!“ Mrkla na trochu vyplašenou Alici a během chvíle připravila kávu, kterou spolu se závinem zabalila do tašky a podala Alici. Ta jen pokývala hlavou a po zaplacení radši rychle opustila kavárnu. Poslední dobou se všechno nějak sype, pomyslela si. Vraždící zaměstnanci knihovny, středověký spis o démonech, Narrug Sah, podivně se chovající prodavačka…

Přemítajíc o svých posledních dnech a jejich neobvyklé náplni pospíchala domů, aby se mohla nacpat svým milovaným borůvkovým závinem. Konečně se před ní objevily dveře domu, ve kterém se nacházel její byt. Bezmyšlenkovitě je odemkla a s elegancí unavené zombie vyšplhala do čtvrtého patra. Vymoženost jako výtah bohužel tento dům nepoznal. Notně zadýchaná Alice se dopotácela ke dveřím a vpadla do bytu jako velká voda. Odhodila boty a došla do kuchyně, kde odložila kafe, a vyšla na balkón směrem do vnitrobloku. Pomyslela na závin a radostně zavýskla, vyndala ho z tašky a frajersky si ho vyhodila do vzduchu – jenže zapomněla na to, že manuální zručnost nepatří mezi její silné stránky, a závin i s borůvkami už plachtil z balkónu směrem k zemi.

„Ale nééé!“ Alice, rozzlobená sama na sebe a svoji nemotornost, se naklonila přes zábradlí, avšak jak závin dopadl na zem, zablesklo se a její výkřik přehlušila ohlušující exploze. Až dovnitř do bytu ji odhodila tlaková vlna a vyrazila nebohé Alici dech. Její nemotornost jí zachránila život. Kdyby se totiž zakousla do závinu, jak měla v plánu, pravděpodobně by z ní nezbyl ani mastný flek.

Notně otřesená a zděšená Alice se, klepajíc se jako ratlík, vyškrábala na nohy. „Proboha,“ otřela si z obličeje hlínu z květináčů z balkónu v nižším patře, „tohle chce kafe.“

V noci se Alice nepřekvapivě moc nevyspala. Někdo z obyvatel domu zavolal policii a ta vyšetřovala a vyslýchala potenciální svědky, nejvíce však Alici. Nakonec nikdo nic nezjistil, ale vzorky z místa výbuchu si vzali s sebou do laboratoře. Alice ale až do rána nemohla pořádně spát a zdál se jí ošklivý sen.

Utíká dlouhou, předlouhou chodbou, jejíž ztemnělý prostor občas osvítí zabliknutí rozbité zářivky. Na konci chodby vidí dívčí postavu, jí tak dobře známou, jak ji probodává pohledem. Zdá se však jako v mlhách, jako by to byl jen duch. Její rty se nehýbou, ale Alice v uších slyší nadpozemsky znějící hlas, který však nepochybně patří Tině, její zmizelé kamarádce ze studií.

„Pojď…
pojď za mnou…
neboj se…
poddej se…
přijmi jej…
Narrug-Sah přichází…
on, náš… pán…
náš pán.
Náš Pán!
NÁŠ PÁN!
NÁÁŠ PÁÁÁN!“

Hlas Tiny postupně nabývá podoby nelidského skřeku a v poslední chvíli, kdy se ji Alice už už dotýká – se její bledé tělo změní v děsivou postavu muže v černém plášti, jemuž zpod kápě svítivě září jediné fialové oko.

„NÁÁÁŠ! PÁÁÁÁN!“ zařve najednou postava a vrhne se na bezmocnou Alici, jež zavře oči a očekává nejhorší.

A pak se probudila, celá zpocená, a přerývaně dýchala. Jen zlej sen to byl, opakovala si a posadila se na posteli. Ale zatraceně skutečnej. Otřela si zpocené čelo a podívala se na svůj mobil. Pět zmeškaných hovorů, stejné číslo – kriminálka. Poděsila se a zavolala zpátky.
„Dobrý den, tady Alice. Co se probůh děje?“
Poslouchala hlas jedné z vyšetřovatelek.
„Máte mě tam do půl hoďky,“ řekla a její tvář zvážněla. V muzeu došlo k hromadné vraždě.

Celá budova byla obehnaná křiklavě žlutou páskou a příjezdová cesta poseta policejními vozy. Alice vešla dovnitř a ukázala důstojníkovi svůj průkaz. Shodou náhod to byl ten samý, který vedl operaci u knihovny, když byl nalezen mrtvý knihovník. „Zase vy. A zas vlasy jako pankáč. Kam ten svět spěje… Běžte.“ Důstojník kývl ke vstupu do oddělení starověku, kde již čekali lidé z kriminálky, kteří Alici doprovodili spletitou změtí chodeb a schodišť do prostor v suterénu, kde k mordu došlo.

„Zabili sedm lidí. Nějaký zakuklenci vtrhli dovnitř, pochytali sedm lidí, co stálo nejblíž, a šmik. Zmizeli stejně rychle, jako se objevili, s sebou vzali nějakou sošku z toho oltáře, či co to je. Víceméně poprava, rituální, jak někde v Chrámu zkázy. Strašný.“
Kriminalisté stručně shrnuli, co se stalo, a pak i s Alicí vešli do prostorné síně, zařízené jako pradávná hrobka, nad jejímž vchodem se skvěl velký nápis „Záhady starověkého světa“. Kromě policistů a techniků tam postávala skupinka viditelně otřesených civilistů.

Kriminalisté Alici doprovodili do zadní místnosti, která byla od zbytku Záhad starověkého světa oddělena provizorní plentou. Byl k tomu důvod. Alici se totiž naskytla děsivá morbidní podívaná. V půlkruhu proti ní stálo šest kamenných podstavců s mísami, uprostřed nichž se tyčila stéla s rytinami v exotickém písmu. A pod každým z podstavců leželo lidské tělo, hrudník rozpáraný od krku k podbřišku, hlava oddělená od trupu a k nepoznání seškvařená v ohni, hořícím na každé z mís. Dílo zkázy pak dokonávala nelidsky zmrzačená mrtvola, přibitá za kotníky hlavou dolů ke kamenné stéle. Na rozdíl od ostatních těl byla hlava stále přítomna na svém místě, avšak krk byl protržen, nikoli proříznut, nějakým odporným nástrojem se zubatým ostřím. V místech očí zely prázdné zkrvavené jamky a v ústech měla mrtvola místo vytrhaných zubů napěchovaný smotek papíru. Oči i zuby, patrně nejen této jedné mrtvoly, byly vyrovnány do kroužku pod stélou do abstraktního tvaru. Hnus.

Alice byla zvyklá na leccos, avšak toto bylo moc i na ni. Chvíli musela hrůzný pohled rozdýchávat a až poté se přiměla nasadit si rukavice a papír mrtvole z úst vytáhnout. Rozbalila ho a – dvě slova. „Otoč se.“ Alice se trhnutím otočila a zděšeně sebou cukla dozadu. Na stropě před ní rudě zářil jakýsi okultistický symbol – velký kruh, tvořený jedním velkým kruhem uprostřed a osmi menšími kolem dokola po obvodu. V každém z dílčích kruhů byly tři malé kroužky uspořádané do tvaru trojúhelníku; z každého z nich vybíhal srpkovitý výběžek po obvodu kruhu. Ke zděšení všech přítomných z nesvatého symbolu začala odkapávat temně rudá tekutina, připomínající nejvíce ze všeho krev. Alice si uvědomila, že i zuby a oči na podlaze byly uspořádány tak, aby tvořily náznak podobného obrazce.

Po chvíli po symbolu samotném zbyl ve zdi jen vypálený pozůstatek, odporná tekutina však začala vytvářet poněkud klikatou čáru, táhnoucí se po stropě z jedné strany místnosti na druhou. Končila u dveří, zamaskovaných do béžové barvy okolního kamene, aby nekazily autentickou atmosféru.
„Co je za těma dveřma?!“ Alice se otočila na členy kriminálky, ale odpověď dostala od jednoho z techniků.
„Servisní prostory. A dál kanály. Nejspíš odtamtud přišli ti šílenci, co tady provedli tu zabijačku.“
Alice kývla a opatrně se protáhla kolem zdi, aby neponičila místo činu. Dveře byly odemčeny a za nimi tmavá chodba. Alice vešla dovnitř a dveře se za ní s vrznutím zabouchly.

Vypínačem zapnula zářivky – byla v jakémsi kumbále, kde nebylo nic zajímavého – vedla z něj chodba kamsi dál. Alice potlačila podvědomé nutkání otočit se a utéct zpátky, které jí najednou přišlo na mysl, a vykročila kupředu.

Chodba byla dlouhá. Předlouhá.

Zářivky začaly blikat.

Alice polkla naprázdno, ale rozhodně pokračovala dál.

Zářivky blikaly jako o život.

Alici polil studený pot a pak jí to došlo. Noční můra.

„Ne…“ vydechla Alice.

Zářivky zhasly a obestřela ji naprostá temnota.

A v temnotě proti ní cosi.

Cosi známého, děsivě známého.

Kruté, bezcitné, bez mrknutí.

Fialová záře z nelidského oka.

A nepopsatelná hrůza.


Redakční úpravy provedla Helenia Kukková.

Odeslat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.