Alice: Hořká vůně mandlí

Proud vody jí stékal po holých zádech a ona si v hlavě přehrávala všechny důkazy, které se jí doposud podařilo odhalit. Chtěla sice alespoň na okamžik na svou práci zapomenout, ale nešlo to. Důkazů, které měla, nebylo bohužel mnoho, a tak si některé věci bylo třeba vydedukovat. Například zápisník s podivnými zápisky. Jakýmisi kódy, kterým ani nejzkušenější šifrovači od police nepřišli na kloub.

Nebo ty zvláštní výstřižky v šuplíku oběti. Zdánlivě spolu nesouvisející výstřižky, ale něco přeci jen měly společné. Něco, čeho si na první pohled nevšimla. Až teď, když jí horké kapky dopadaly na kůži, si uvědomila, že se v každém vystřiženém článku jednalo o ztracené děti. Avšak v jiných městech, zemích, časech a s jinými způsoby zmizení. Ač to tedy na první pohled spolu nesouviselo, nějaká spojitost tam být musela.

A pak tady byl ten papoušek, který opakoval stále dokola: „Arrchee, vítej doma.“ Avšak oběť a majitel bytu se Archee nejmenoval. Byl to William Stanford. Důkazů bylo více, ale tyto tři byly nanejvýš zvláštní.

Nakonec jí přeci jen vytanula na mysl ta nejméně zapadající věc a tou byla čerstvě zapálená svíce. Jenže podle pitvy muž zemřel osm hodin před jejich příchodem. Za tu dobu by svíčka byla z větší části vyhořelá, ale ona se zdála nová, čerstvá.

Zamyšlená nad těmito zádrhely v jejím případu vypnula proud vody a vylezla ze sprchy. Omotala se ručníkem a vyrazila jen tak přes tmavou ložnici do obývacího pokoje, kde měla čisté oblečení. Už chtěla osušku shodit na zem, před tím se však rozhodla rozsvítit. V tu chvíli dostala málem infarkt, neboť v jejím křesle seděl její kolega z policejního oddělení, kde dělala Alice konzultantku.

„Co tady kruci děláš?“ vyjekla, popadla své oblečení a rychle se běžela obléknout do koupelny. Při soukání se do legín jí vrtalo hlavou, proč u ní v obýváku sedí právě muž, který se jí líbí, a proč on jí musel vidět jenom v ručníku.

Oblečená se vrátila do pokoje, kde už nervózně přešlapoval Tim: „Promiň, pustila mě dovnitř domovnice. Naléhavě jsem s tebou potřeboval mluvit o tom případu,“ krčil omluvně ramena.

Alice jen protočila oči a vybídla ho, aby se znovu posadil. „Kávu?“ snažila se ukázat jako dobrá hostitelka. Tim přikývl.

Detektivka odplula do kuchyně, kde se snažila najít nějaký čistý hrníček, do kterého by kolegovi udělala z kávovaru na kapsle černý nápoj. Když ho přinesla a posadila se vedle něj do křesla, vypadlo z ní: „Tak povídej, co nemohlo počkat do rána?“

„Ten chlap, který zemřel, se nejmenoval William Stanford,“ podíval se na ni významně. Ihned jí v hlavě problikl mluvící papoušek.
„A nejmenoval se náhodou Archie?“ vyslovila myšlenku nahlas.
„Konkrétně Archie Andrews,“ souhlasil kolega s trošičku překvapeným výrazem. „Ale, jak..?“ vyslovil nahlas údiv.
„Ten papoušek v bytě říká pořád jednu větu: Arrchee, vítej doma,“ dodala jako by nic. Pokračovala: „Tím by se vysvětlila jedna záhada. Ale jinak toho moc nemáme.“
„Právě naopak,“ přerušil ji Tim, „Archie Andrews si změnil své jméno jen veřejně schválně, protože ve skutečnosti pátral po zločincích, kteří unášeli děti.“

Okamžitě se jí před očima přehrály obsahy všech článků schovaných v šuplíku. Domněnka, že by mohl na vlastní pěst pátrat po únoscích, a že právě jeden z nich by mohl být jeho vrahem, byla na světě. Na dlouhou chvíli se právě nad tím zadumala, když ji z myšlenek vyrušil Tim: „No, tak já asi už půjdu.“
„Ano, to bude asi nejlepší, mám ještě nějakou práci,“ s úsměvem vyprovodila kolegu ze dveří.

Po úlevném zabouchnutí dveří si hodila do mikrovlnné trouby rozpéct pizzu z mrazáku a zasedla ke stolu se všemi poznámkami z případu. Všechny nitky se snažila pospojovat včetně nových informací. Postupovala tak, jako kdyby psala článek. Většinu případů tak řešila, pomáhalo jí to v sumírování si důležitých faktů. Měla nové skutečnosti, dvě záhady se téměř vyřešily. Ale stále zbýval sešit plný šifer a ta zapálená svíce.

Za chvíli ucítila podivný smrad. Mikrovlnná trouba! Běžela jako splašená do kuchyně, ale večeři už zachránit nedovedla. S úšklebkem hodila černočerný kulatý uhel do koše a vzala si z lednice alespoň prošlý jogurt.

Vzbudila se ráno, s papírem přilepeným na obličeji opřená čelem o stůl. Zase se nedostala ani do postele. To bylo ten týden asi po třetí. A navíc zaspala. Honem na sebe hodila oblečení, popadla poznámky a vyběhla z domu. Na rohu v pekárně se zastavila pro kávu a svůj oblíbený plněný rohlík. Skočila na svého skútra a vyrazila do kanceláře, kde měla schůzku s člověkem, který jí snad mohl objasnit tajemný sešit s šiframi. Prudce rozrazila dveře a s omluvou na tváři pustila do hlavní kanceláře Phila Jonese, který na ni již netrpělivě čekal.

„Velice se omlouvám. Tak. Mám pro vás takovou specialitu. Pokud ji rozluštíte, odměna vás nemine,“ podávala mu notes oběti včetně rukavic, aniž by ho nechala dosednout na židli. Byl to přeci jenom důkazní předmět.
Mezitím si sundala kabát a velice napjatě zasedla za svůj pracovní stůl, na kterém se pyšnil chcíplý kaktus. Jones zamračeně projížděl očima zápisník.

Najednou zazvonil telefon: „Schillerová?“ představila se do telefonu. Na druhé straně se ozval známý hlas patoložky Jane, která jí s nadšením hlásila nový objev při pitvě mrtvého Andrewse. A prosila ji, aby se co nejdříve dostavila.

Jen co telefon položila, zvedl Jones, machr ve svém oboru, oči. Předložil jí rozkódovanou první stranu deníku. Byla to jména a adresy. „Jak jste to ksakru…“ užasla Alice.
„Nebylo to tak složité, ale ani lehké. Používal jistý kód, který se v policejních školách neučí,“ prohodil jako by nic.
„To je úžasné,“ zamrkala Alice a okamžitě vyplatila specialistovi jeho odměnu. Popadla svou bundu a vystřelila z kanceláře, aby se co nejdříve dostala na pitevnu.

O několik desítek minut později ji Jane vítala ve dveřích ponurého sálu. „Alice, konečně jsem přišla na to, jak zemřel. Ten chlapík mi dal opravdu zabrat. Ale teď mohu se stoprocentní jistotou říci, že se otrávil.“
„Otrávil?“ detektivku to velice překvapilo. Nedávalo to smysl. V hlavě se jí opět honil obraz místa činu, když tam poprvé vstoupila. A pak jí to trošičku začínalo zapadat. V pokoji nebyly stopy po zápase. Jen se tam našla zvláštní maska, která příznačně voněla po hořkých mandlích. Ano, muselo to být ono. Vrah musel nasadit masku Andrewsovi ve spánku, a ten neměl šanci. Však se jeho tělo našlo nehybné v posteli. Stále ji tam však nedala spát ona zapálená svíčka. Proč byla zapálená a proč byla tak málo uhořená? A který z únosců dětí byl vrahem Archieho?

Ihned se rozjela do bytu oběti, aby si znovu prohlédla výstřižky z článků. Vzala si je opatrně do obalu, aby si je mohla doma lépe pročíst. Pak si všimla něčeho, co jí při první návštěvě bytu uniklo. Stůl, kde stála zapálená svíce. Všimla si, že zespodu stolu je spoustu zaschlého vosku. Takže svíce, kterou našli nebyla první, která tam hořela? Jen vrah zapomněl vosk oškrábat, dal ho dolů pouze z vrchní desky a hrany stolu. Ale proč by tam svíci zapaloval? Alice vypálila z bytu a zazvonila na sousedku, s kterou poprvé hovořila.

Hned ji zaplavila salvou otázek, zda pan Andrews často zapaloval svíčky. Sousedka na to odpověděla kladně, a tak měla Alice téměř jasno. Vrah musel sledovat svou oběť delší dobu, tím, že zapaloval svíce doufal, že si jeho smrti někdo všimne později. Nepočítal však s tím, že oběť měla navštívit příbuzná, která ho našla mrtvého. Ta poslední svíčka mu měla dát ještě několik hodin náskok na zametení stop. Pravděpodobně ho zaskočila dříve, než počítal. Že se s ní nepotkal v bytě bylo jen štěstím v neštěstí.

Alice vzala výstřižky a na svém skútru odjela domů. Bylo sedm večer a byl za ní další šílený den. Po absolvování stejného kolečka opět zasedla ke stolu. Několikrát projela vystříhané články. Ihned vyloučila ty, které byly z jiných zemí i vzdálenější měst. Zbyly jí nakonec dva.

Ihned zavolala Timovi, aby si vyhledal onoho muže, kde bydlí, a pokud by bydlel blízko, aby se za ním hned někdo vydal. Druhého, méně pravděpodobného podezřelého, si hodlala nechat na druhý den. Potřebovala se vyspat.

Kolem půlnoci ji probudil telefon. Celá zmatená ho zvedla. Na druhé straně se ozval Tim. „Tohle bys měla slyšet. Asi ho máme. Jsme na stanici, ale měla by sis ho vyslechnout sama.“

Alice tahle věta okamžitě probudila. V minutě byla vzhůru a v pěti dalších už jela na svém vozítku do policejní kanceláře. Tam již čekal podivný muž. Ano, tipovala by ho na únosce dětí.

Vzala si ho do výslechové místnosti. S každou odpovědí měla více jasno, že je to právě on. Dle jeho výpovědi ho Andrews vypátral, protože bydlel nedaleko něj. Dobu ho sledoval, až si toho únosce všiml. Chtěl ho udat policii, avšak než to stihl, Jack Mow, tak se únosce jmenoval, si na něj přichystal pomstu. Měl to pěkně promyšlené. Počkal si, až udělá chybu. Věděl, že často chodí s velkým nákupem a často za sebou zapomene přibouchnout dveře. Na tuto chybu si počkal a nenápadně vložil do dveří malý klínek, aby vypadaly zavřené.

Pak se v noci vplížil do bytu a maskou naplněnou kyanidem ho zabil, přičemž zapálil svíci. Zametl téměř všechny stopy, chtěl počkat, aby se stihl někam uklidit, a tak zapálil další, aby měl čas uklidit poslední věci a odejít. Jenže ho překvapila příbuzná pana Andrewse, která měla klíče.

Jack Mow se stačil schovat v kuchyni, protože příbuzná šla rovnou do ložnice. Mezitím vrah vyběhl z bytu, ale zapomněl tam onu masku. Netušil, že má pan Andrews všechny výtisky únosů schované v šuplíku.

Alice toto doznání z vraha vytáhla po pouhých dvou hodinách nátlaku. Vrátila se domů až nad ránem a doufala, že takový případ nebude muset dlouho řešit.

---

Redakční úpravy provedla Helenia Kukková.