Alice: Kult zla – 1. část

A poprvé prolita byla krev

Sklepením zablesklo světlo pochodně, když dopadla na podlahu, záhy zhasla a ozval se úder, pak druhý, následovaný výkřikem, jenž se vytratil do tmy. Kroky páru těžkých bot.
„Svíce smrti,“ ozval se nakřáplý hluboký hlas.

„Ano, mistře.“
Byla rozžhnuta svíce a místnost zalilo tlumené světlo, odhalujíc dvě postavy v pláštích a hábitech, třetí ležící na zemi v tratolišti krve. Najednou se sklepením rozezněl první hlas znovu.

Phl´angh azut morgai dezhk. Acertus kaal im oghne. Zan thokh ghan Narrug Sah!“

Děsivé zaříkání v neznámém jazyce doznělo a pak už se jen klapající kroky ztratily v dálce…

***

Alici probudil zvuk jejího mobilního telefonu. Otravnej, malej – ztratila se v myšlenkách, když se snažila mobil, stále rozespalá z nenadálého buzení, neupustit na zem.

„A..ano?!“ zamumlala do telefonu. „Kdo volá? Co prosím? Pro mě?! Jasně, no samozřejmě… hned jsem tam, dejte mi moment!“
Alice zavýskla radostí – telefonát se totiž týkal nejspíš jejího nového případu.

Stačilo pár minut a Alice už sedala do svého vozu, aby zamířila na požadované místo. Byla to knihovna. Čekal na ni její správce a okolo již stály policejní vozy, přičemž policisté se snažili zajistit okolí. Velitel protočil oči a okřikl Alici, honosící se v tuto chvíli báječnou modročernou hřívou: „Tohle je místo činu, ne žádnej pankáč-bar! Odchod!“ Správce knihovny ho však ujistil, že slečna je očekávána, a doprovodil ji dovnitř do budovy osobně.

„Věc se má tak,“ pravil, „ta… věc.. se nestala přímo tady v knihovně, ale ve sklepení. Jsou tam staré chodby. Katakomby.“ Procházeli knihovnou směrem ke schodišti a správce pokračoval. „Víte, náš knihovník vždy v pátek večer kontroluje, jestli se něco nestalo – průtok vody, únik plynu nebo tak – v jednom ze sálů katakomb jsou totiž uchovány velmi staré knihy. Je to historická památka, nehýbe se s nimi a veřejnosti jsou nepřístupné. Tentokrát tomu bylo nejinak, avšak ostatní již odešli a knihovník byl v budově sám.“

Sestoupili po starých schodech do sklepení, kde panovala vskutku ponurá atmosféra, ještě umocněná pavučinami a pouze tlumeným osvětlením starých žárovek. „Našli jsme ho až v pondělí. Podívejte se sama – není to pěkný pohled.“

Vešli do kruhové místnosti, v jejímž středu ležel starší muž v zaschlé louži krve. Měl do očních jamek zaražené dvě svíce z černého vosku, které stále hořely a jako by neubývaly.

„Vidíte to?! Od pátku!“ Správce rozhodil rukama a ukázal na starou skříň ozdobenou intarzií, nyní však notně zašlou.

„Ztratilo se něco?“ zeptala se Alice správce.

„No, erm.. zmizela jedna kniha, to nestojí za řeč. Codex daemonicum. Stará bichle psaná podivným jazykem, kterému nikdo nerozumí. Jen výmysl nějakého středověkého šprýmaře. Ale možná to spolu nesouvisí, možná ji jen sežraly krysy. Kdo ví.“ Správce opět pokrčil rameny, jako by o nic nešlo, a nechal Alici prohlédnout si místo činu, přičemž si ji podezřívavě měřil pohledem.

Knihovníkovu smrt způsobily dva údery jakýmsi ostrým předmětem, jeho rány totiž vypadaly jako něco mezi ránami po kladivu a po sekeře. Nejvíc znepokojující však byly svíčky, z nichž ani neukapával vosk a jejich plamen se ani nezachvěl. Umístěny v očních jamkách dokreslovaly děsivý výraz posmrtné křeči mrtvého.

Alici z toho pohledu nebylo úplně dobře, prozkoumala však místo činu a seznala, že žádné další stopy tu nejsou. Při odchodu se obrátila na správce. „Potřebuju, abyste mi něco zjistil o té knize. Všechno, co víte. Je to hodně důležité!“

Správce však oponoval: „Ne, ne, ne. Vůbec ne. Je to jen kus papíru, nesmysl! Já vám říkám, že…“ Umlčel ho však pohled, kterým ho Alice zpražila. „Dobrá, jak chcete. Setkáme se v parku, dnes ve tři.“ Správce to řekl stroze a odešel.

***

Alice si udělala doma kafe a vyrazila do parku. Na lavičce seděl správce a tvář mu zčásti zakrývaly černé brýle. „Dobrý den, Alice. Posaďte se ke mně,“ pronesl stroze k vyšetřovatelce, která si přisedla.

„Takže, jsem jedno velký ucho,“ mrkla na něj, on se však jen pousmál a v jeho ruce se zableskl nůž.

„Uši ti uřežu vzápětí, ale nejdřív tě zabiju, nečistá!“ zaječel správce jako smyslů zbavený a jediné štěstí Alice bylo to, že si ještě úplně nesedla a odkulila se vbok, takže ji výpad nože minul.

„Nikdy se nic nedozvíš! Tajemství Narrug Saha, svatého pána, bude ochráněno a cíl nejvyšší nechť je dokonán!“ Správce, jako by v transu, bodl nožem proti vyděšené Alici, ta však jeho ruku umně zkroutila stranou, vrazila mu ji za záda a vytrhla mu dýku.

„Šílenče! Co to sakra mělo bejt?!“

To už onen šílenec ležel na zemi a na rukou se mu skvěla želízka. Nebezpečí bylo zažehnáno. Prozatím…

Toho dne, aniž by to sama tušila, se začal psát příběh, na který Alice do smrti nezapomene…


Redakční úpravy provedla Helenia Kukková.

Odeslat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.