Alice: Nejpodivnější případ – 1. část

Že ten den nebude normální, tušila Alice již od probuzení. Nejen, že se jí nechtělo vstávat z postele. Při pohledu na povlak polštáře navíc zjistila, že její nová barva byla vadná a místo aby zůstala ve vlasech, zbarvila povlečení i polštář do černa.

„Nemáš si je kupovat ve večerkách, Alice. Pořád ti to říkám, ale ty ne. Musíš šetřit každou korunu,“ povídala si sama pro sebe, zatímco házela polštář – stále ještě nesvlečený z povlaku – do pračky, aby se ho pokusila vyprat.

Byla ráda, že je víkend. A hlavně, že má za sebou ten děsný případ. Nenáviděla, když musela přijímat zakázky, při kterých měla získávat informace na jednoho z rozvádějících se partnerů, které by poté mohly být použity jako důkazní materiál u soudu. Jenže právě takové práce dostávala nejvíc a hlavně u nich měla jistotu, že dostane zaplaceno.

Ve chvíli, kdy si Alice začala připravovat snídani, ozvalo se jemné zaklepání. Poté bylo chvíli ticho a pak opět zaklepání. Alice se pousmála. Takhle klepala jediná osoba. Dívenka s obličejem posetým desítkami pih a zrzavými vlasy úhledně zastřiženými na délku k ramenům.

Alice se pousmála a vyrazila jí otevřít.

„Ahoj, cácorko,“ pronesla s úsměvem ve dveřích a pustila dívenku do bytu. Chodila k ní takhle často. Její rodiče se rozváděli a stávalo se, že ji při své náročné práci zapomněli vyzvednout ze školní družiny. Tam naštěstí pracovala Alicina kamarádka, a tak se nakonec domluvilo, že Alice bude moc ve výjimečných případech Terezku vyzvedávat. A tyto výjimečné případy se stávaly tak třikrát do týdne.

„Už se zase hádají o to, s kým budu,“ pronesla Terezka smutně a posadila se do jediného křesla v obýváku. To byl její koutek, kde se cítila bezpečně.

Alice odběhla, aby jí uvařila mátový čaj, který Terezka tak zbožňovala. Spolu s vůní čaje jako by odpluly Terezčiny chmury a opět se jí vrátil úsměv na tvář.

„Paní učitelka nám zase vyprávěla o historii města,“ pronesla Terezka zvesela. „Věděla jsi, že když byl ve středověku mor, tak tomuhle městu se vyhnul?“

Alice to samozřejmě věděla. V rámci maturity z angličtiny tehdy musela mluvit o svém rodném městě a doposud na většinu věcí nezapomněla. Před Terezkou se ale rozhodla hrát překvapenou, a fascinovaně ji poslouchat.

Pomalu se blížil čas oběda a Alice, byť nerada, musela Terezku poslat domů.

„Tohle mi bude hrozně chybět,“ pronesla Terezka ve dveřích a prudce Alici objala. Ta nechápala, co se děje, ale předpokládala, že se Terezčini rodiče dohodli a ona se zřejmě bude brzy stěhovat s jedním z nich.

Neměla ale čas se tím zaobírat, protože jí v tu chvíli zazvonil telefon. Alice jej zvedla a po pár slovech z druhé strany v duchu zajásala. Vypadalo to na pořádnou zakázku, která ji nejen bude bavit, ale také z ní kápne dostatek peněz.

Při telefonování se dala do úklidu obýváku. Nádobí odnesla do myčky a zbytky snídaně schovala do lednice. Nakonec si všimla prázdného papíru, který po Terezce zůstal na křesle. S jemným pokrčením ramen jej hodila do jednoho z šuplíků, zatímco do telefonu sdělovala taxu, za kterou pracuje. Potenciální klient nezaváhal a souhlasil. Jedinou jeho podmínkou bylo, že Alice bude muset začít ihned.

„Samozřejmě, to nebude žádný problém. Do hodiny bychom se mohli sejít v mé kanceláři a vše dořešit,“ pronesla klidně, zatímco v duchu zoufale křičela. Tak moc se těšila na volný víkend. První po třech týdnech. A zase z toho nic nemělo být. Ale peníze potřebovala. Rychle na sebe hodila oblečení, popadla tašku a vyrazila do kanceláře.

Po setkání s klientem si myslela, že to bude hračka. Ale nakonec se z toho vyklubalo čtrnáct dní práce v utajení – spaní po špinavých motelech, kde když tekla voda, tak jedině studená.

Když Alice konečně přišla domů, zaklapla za sebou dveře a po paměti odhodila klíče do košíku na botník. Cvakla vypínačem a předsíň zalilo žluté světlo žárovky. Překročila několik párů bot nedbale poházených na podlaze a přihodila k nim další, právě vyzuté černé polobotky, hned následované batohem, koženou bundou a svetrem. Prošla temnou kuchyní kolem hromady neumytého nádobí a rozsvítila až lampičku v koupelně nad umyvadlem. Na podlaze za ní přistálo tričko a džíny. Letmo mrkla do zrcadla na drobnou černovlásku s bledou pletí a zelenýma očima, svlékla ze sebe poslední kousky oblečení a vklouzla pod sprchu. Pod proudem vlažné vody zavřela oči. Potřebovala ze sebe smýt události posledních dnů, tak divoký případ neřešila už kdovíjak dlouho. A ještě zdaleka není u konce. Zhluboka se nadechla a zatřepala hlavou, aby zahnala těžké myšlenky. „Konečně doma…“

Příjemný pocit ze sprchy přerušilo zběsilé klepání a zvonění.

„Jednu hodinu. Alespoň jednu hodinu klidu,“ vydechla zoufale, vypla sprchu, zabalila se do županu a vyrazila otevřít.

„Díky bohu! Báli jsme se, že se pleteme!“ vyhrkl soused ve chvíli, kdy jim otevřela.

„Terezka se ztratila!“ pronesla současně jeho manželka a Alice vytřeštila oči.

„Co se stalo? Kdy jste ji viděli naposled? Kde byla?“ začala Alice klást otázky.

„Před týdnem jsme ji zapomněli vyzvednout z družiny. Když jsme volali vychovatelce, ta nám řekla, že Terezka do družiny vůbec nepřišla,“ začal otec vyprávět.

„Tvrdila, že má hodinu flétny, ale Terezka s ní sekla už před rokem. Nebavilo ji to,“ dodala matka.

„Policie už po ní pátrá, ale nemá žádné stopy. Prosím, zaplatíme cokoliv. Jen nám najděte naši holčičku!“ dodal otec, a Alice, byť měla rozpracovaný případ, bez váhání souhlasila.

Trvalo ještě hodinu, než se jí podařilo Terezčiny rodiče uklidnit. Když za nimi konečně zavřela dveře, samým šokem nebyla schopná pohybu. Zírala na dveře a před očima se jí odehrávala scéna z chvíle, kdy naposledy viděla Terezku.

„Tohle mi bude hrozně chybět,“ zopakovala tiše slova, která jí Terezka řekla. Nemohla si být jistá, ale měla tušení, že to děvče uteklo od rodičů.

Nakonec se Alice pohnula a vyrazila do obýváku, aby si na papír sepsala co nejvíce informací o Terezce a jejích zálibách, o kterých jí tak často vyprávěla. V šuplíku sebrala prázdný papír a snažila se nemyslet na to, že ho přinesla právě holčička, kterou se musí pokusit najít.

Než se dala do psaní, zapálila v obýváku vonné svíčky, které ji vždy dokázaly uklidnit. Vůně ovoce a santalového dřeva plnila místnost, zatímco Alice plnila papír svými poznámkami.

„Tak jo. Je na čase si to po sobě přečíst,“ zašeptala Alice, vzala papír do ruky a opřela ho o sklenici jedné svíčky.

„Doprdele,“ vydechla ve chvíli, kdy se díky teplu vyzařovanému ze svíce, začal na papíře ukazovat skrytý text.

„Alice, ty jsi takový blbec,“ nadávala si, když se pokoušela přečíst, co tam Terezka napsala. Bylo to však marné. Její vlastní poznámky se kryly s tajným písmem. Jediné, co se dalo přečíst, byly poslední věty.

Našla jsem magické dveře. Jestli se zase začnou hádat, tak jimi uteču.

Alice nechápala, co to má znamenat. Jediné, co ji uklidňovalo, bylo potvrzení, že dívku nikdo neukradl, ale odešla sama.

„Kampak jsi šla, cácorko?“ pronesla tiše s pohledem upřeným na papír…


Redakční úpravy provedla Helenia Kukková.

Odeslat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.