Alice: Smrtící rituál

Alice si právě nalévala třetí hrnek kafe, když jí zazvonil telefon. Pomalým pohybem odložila krabici s mlékem, povzdechla si, a líným krokem vyrazila přes kancelář ulovit mobil. Nespěchala. Její klienti – pokud se vůbec nějací ozvali – byly poslední dobou akorát ženy, které po ní chtěly, aby jim špehovala záletné manžely, a občas nějaký ten blázen, který si chtěl povídat o mimozemšťanech nebo vládních pokusech na Měsíci. Po telefonu se proto nijak nevrhala, protože od toho moc nečekala.

Displej mobilu jí hlásil, že volá „Neznámé číslo“. No super, další ztráta času, pomyslela si Alice pro sebe, ale hovor nakonec lehkým přejetím palce přes obrazovku zvedla.

„Detektivní kancelář Schillerová,“ představila se znuděným hlasem. „Jak vám můžu pomoci?“

„Alice?“ ozval se z druhé strany známý chraplák seržantky Larssonové. „Máš čas?“

„Pro tebe vždycky, zlato,“ Alice zapředla do telefonu a cítila, jak se jí zvedá nálada. Rebecca Larssonová byla její dlouholetá kamarádka a oficiální hovor od ní znamenal, že pro ni má policie konzultaci. „Na čem jste se zasekli teď?“

„Máme tu vraždu.“ Rebecca se neobtěžovala nějakým rozvláčným úvodem. „Mladá holka byla zabitá v zamčené místnosti. Vražedná zbraň nikde. No, a celé je to takové… však uvidíš. Pošlu ti adresu, tak doraž co nejdřív. Chceme to mít vyřešené, než si toho všimne někdo z médií, jinak to bude přetřásané všude.“

Alice si vyhledala adresu, kterou jí Rebecca poslala. „Dej mi dvacet minut a jsem tam.“

***

Z adresy se vyklubal vysokoškolský kampus místní univerzity. Alice zaparkovala svou motorku vedle policejního auta a propletla se davem čumilů až k okraji kordonu.

„Jsem tu na konzultaci se seržantkou Larssonovou,“ oznámila nejbližšímu strážmistrovi. Policista pohledem přejel její koženou bundu a džíny, ale přes žlutou pásku ji pustil. Alice vyběhla tucet schodů ke vchodu do budovy koleje a zahnula do chodby vlevo, jak ji navedly instrukce. Místo činu nebylo nutné nijak dlouze hledat, protože laboranty v modrých mundúrech bylo vidět už z dálky.

„Alice!“ Larssonová ji přivítala, než Alice stačila ke dorazit ke dveřím pokoje. „Díky, žes přišla tak rychle. Tvoje pomoc se nám dneska fakt hodí.“ Ženy společně vykročily směrem k otevřeným dveřím pokoje. „Oběť se jmenuje Martha Weatherby. Bylo jí dvacet.“

Uvnitř je uvítala scéna jako ze špatného hororu. Na podlaze ležela na břiše v kaluži krve nahá dívka, jen napůl přikrytá objemným černým pláštěm. Její dlouhé černé vlasy, rozhozené do všech stran, ji částečně zakrývaly obličej, avšak i přes to bylo vidět její skelné oči, zírající do neznáma. Pod jejím tělem bylo možno vidět nakreslený černý kruh s pentagramem uvnitř. Měl průměr skoro dva metry a po okrajích byl lemovaný tajuplnými symboly a svíčkami. Kam jen oko dohlédlo, byly (teď už vyhořelé) svíce. Kromě svic byla v kruhu také pohozená kniha s černými deskami, převrácený dřevěný kalich a asi dvě stopy od mrtvé stála velká aromalampa plná popele z vonných františků. Celý pokoj smrděl, jako kdyby si hipíci udělali drogové doupě v kostele.

Alice odvrátila oči od mrtvoly a pomalu se rozhlédla po pokoji, který působil v porovnání se scénou veprostřed podlahy téměř normálně. Pár plakátů metalových kapel a lapač snů na stěnách, polička s knihami nad psacím stolem, a na nočním stolku vedle postele malá soška Baphometa. Otevřeným oknem do pokoje proudil čerstvý vzduch a jemně hýbal těžkými sametovými závěsy.

Dloubnutí do ramena Alici vytrhlo z jejího zadumání. Larssonová jí podávala latexové rukavice. „Jestli se na ni chceš podívat, tak to udělej teď. Koroner tu bude za chvíli.“

Alice si s mlasknutím materiálu natáhla rukavice a dřepla si na bobek vedle mrtvé dívky. Po pěti letech práce jako detektiv konzultant už ji smrt nijak neděsila ani nevzrušovala. Se stejnou lehkostí, s jakou vypustila z hlavy emotivní myšlenky o mrtvé holce, taktéž ignorovala zvědavé pohledy okounějící policie, která se přišla podívat na to, co dneska na místě činu vykouzlí.

„Zemřelá je studentkou místní univerzity,“ začala Alice s analýzou. „Tenhle pokoj je její, žila tady sama. Soudě podle jejích učebnic, studuje nějaký humanitní obor. Antropologii, komparativní religionistiku, nebo něco podobného.“ Zvolna natáhla pravou rukou a položila ji mrtvole na odhalené rameno, pak do ní trochu dloubla prsty. „Čas smrti vám řekne koroner, ale podle teploty a stupně rigoru bych si tipla, že zemřela někdy včera večer. Nejspíš před půlnocí.“ Očima přejela celé tělo. „Kromě podlitiny na hlavě tělo nenese žádné očividné známky úrazu nebo násilí.“ Alice zvedla hlavu a podívala se na Larssonovou. „Kdo ji našel?“

„Její kamarádka, Lily Watsonová.“ Larssonová se zašklebila. „Moc jsme toho z ní nedostali, protože byla tak hysterická, že z toho zvracela, ale dle své verze přespávala včera u přítele a dneska ráno přišla za Marthou, aby spolu mohly jít na snídani. Jestli chceš, můžeš se jí zkusit zeptat sama. Měla by ještě být někde poblíž.“

Larssonová se otočila a vykročila z pokoje ven. Alice se ještě jednou podívala na mrtvou dívku na podlaze a zvolna seržantku následovala, sundávajíc si při tom latexové rukavice.

Martina kamarádka seděla na chodbě na zemi s dekou kolem ramen. V obličeji byla bílá jako stěna a ruce se jí klepaly, když jednu zvedla, aby si z očí odhrnula pramen blonďatých vlasů.

Alice si dřepla před ni, aby byly očima na stejné úrovni.

„Ahoj Lily,“ začala hlasem, o kterém doufala že zní aspoň jakž takž mile a chápavě. „Já jsem Alice Schillerová, detektiv. Moje kolegyně mi řekla, že prý jsi to byla ty, kdo Marthu našel.“

Při zmínění Martina jména Lily zbledla ještě více, a třesoucíma se rukama si přitáhla deku blíže k tělu.

„Jo,“ vzlykla. „Měly jsme spolu jít na snídani, ale nedorazila do kavárny, na které jsme se domluvily, a ani na SMSky mi neodpovídala. Normálně je vždycky strašně dochvilná, tak mi to přišlo podezřelé. Když mi ani nezvedla telefon, tak jsem si skočila domů pro klíče od Martina pokoje a šla se za ní podívat.“

Alice zpozorněla. „Ty máš klíče od jejího pokoje?“

Lily pokrčila rameny. „Jo. Ona měla moje taky. Jsme kamarádky už od prváku. Občas k ní do pokoje chodím studovat, když se potřebuju učit a moje spolubydlící dělá bordel.“

„Takže jsi ji našla?“ Alice se snažila obrátit hovor zpátky k hlavnímu tématu.

„Jo.“ Lily přikývla. „Její dveře byly zamčené, tak jsem musela použít klíč. Vevnitř byla strašná tma a dusno, tak jsem šla rovnou k oknu, abych rozhrnula závěsy a mohla ji vzbudit. No a pak jsem ji uviděla.“ Lily si zvedla třesoucí ruku k ústům v marné snaze potlačit slzy, které se jí hrnuly do očí. „Ležela tam na podlaze v kaluži krve. Když jsem to viděla, udělalo se mi strašně nevolno a musela jsem vyběhnout ven na chodbu.“ Z očí jí vytryskly slzy. „Málem jsem na ni šlápla, když jsem běžela ven. Ach bože, já na Marthu málem šlápla.“ Lily začala vzlykat a Alici bylo jasné, že toho z ní o moc víc nedostane. Larssonová si všimla Alicina prosebného pohledu a sedla si vedle Lily ve snaze trochu ji utěšit. Dívčiny vzlyky postupně zeslábly.

„Kdo jí to mohl udělat?“ Lily obrátila slzavé oči na Alici, když už zase byla schopná mluvit. „Martha byla vždycky trochu zvláštní, ale lidi ji měli rádi. Nedovedu si představit, že by ji někdo chtěl zavraždit.“

Alice s Larssonovou nechaly plačtivou dívku v péči jedné z policistek a vydaly se chodbou dále vyslechnout pár dalších svědků. Nikdo z nich však nic užitečného nevěděl.

Po hodině výslechů a frustrace se ženy vrátily zpátky k místu činu.

„Tak co myslíš?“ zeptala se Larssonová, když došly pryč z doslechu zvědavých studentů, kteří okouněli na koncích chodby v naději, že zahlédnou něco vzrušujícího. „Kdo to mohl udělat? Mstivý ex přítel? Možná byla holka zapletená do nějakého kultu. To poslední, co potřebujeme, je, aby si to nějaký podnikavec vyfotil a udělal článek o rituálních satanistických vraždách. Byla by z toho strašná panika.“

Alice se opřela o rám dveří pokoje a zadívala se znovu na mrtvou dívku.

„Máme tu mrtvolu v zavřeném pokoji,“ začala se svou teorií. „Jestli ta její kamarádka mluví pravdu, tak byly dveře i okno zavřené, když sem dorazila. Vrah by tedy musel mít klíč od pokoje a zamknout za sebou.“ Alice pokoj přeletěla pohledem. „Svíčky jsou všechny vyhořelé až na dno. Mrtvá leží v tratolišti krve, ale na jejím těle není žádná stopa po zranění nebo úrazu. Zemřela někdy včera večer, ale nikdo z místních studentů neviděl ani neslyšel nikoho vejít nebo odejít z jejího pokoje. Takže je vrah buď duch, nebo čekal u mrtvoly do brzkých ranních hodin, aby mohl odejít, až budou všichni spát.

Nebo,“ Alice pokračovala, zrak upřený na rozměrnou aromalampu plnou voňavého popela, „tu žádný vrah vůbec nebyl.“

„Co tím myslíš?“ Larssonová po ní hodila pronikavým pohledem.

„Měli byste počkat na výsledky toxikologie,“ řekla Alice, „a nechat její krev otestovat na přítomnost karboxyhemoglobinu, ale vsadila bych se, že laboratorní výsledky potvrdí moji teorii.“

„Což je?“ Larssonová zvedla jedno zrzavé obočí.

„Otrava oxidem uhelnatým,“ řekla Alice. „Vaše mrtvola není obětí násilného trestného činu, ale stupidní nehody z nepozornosti. Není to žádná ritualistická vražda vykonaná šíleným satanským kultem. Holka dělala nějaký okultní rituál o samotě a zapálila při tom spoustu svíček v uzavřené místnosti. V kombinaci s tím aroma hořákem, co na něm pálila kadidlo, to během večera vyprodukovalo tolik oxidu uhelnatého, že to s ní švihlo, když se toho nadýchala. Oxid uhelnatý je lehčí než vzduch. Jestli při tom rituálu stála a četla z knihy, nebo ve stoje mávala rukama, tak toho dostala do plic pořádnou dávku. Po chvíli se jí pak udělalo nevolno, zamotala se jí hlava, a jak padla, tak při tom vylila pohár s krví, který tam měla připravený. Vsadím se, že když tu krev otestujete, zjistíte, že to ani není lidská krev, ale že je kuřecí nebo prasečí nebo něco podobného. No, a jak omdlela, tak už pak nebyla schopná vstát a v pokoji bylo tolik oxidu uhelnatého, že se tím udusila.“

Larssonová přejížděla pohledem z Alice na mrtvolu a zpátky. „Jsi si tím jistá?“

„Ano,“ odpověděla Alice. „Všechno to sedí. Její kamarádce se udělalo špatně, když sem do pokoje vlezla. Nevolnost je jedním z hlavních symptomů otravy oxidem uhelnatým. Lily ale měla štěstí, že otevřela okno a z pokoje hned utekla, jinak by to s ní švihlo taky a udusila by se stejně jako Martha.“

„My jsme ale teď v pohodě,“ Larssonová podotkla.

„To jo,“ uznala Alice, „ale taky ten pokoj už byl větraný několik hodin. Ale i tak mě z toho tady trochu bolí hlava.“ Tázavě se podívala na seržantku.

„No,“ začala Larssonová váhavě, „když to zmiňuješ, tak mě už bolí hlava asi dvě hodiny, ale moc jsem si toho nevšímala, protože to mívám ze stresu.“

„Měli byste ten pokoj nechat otestovat,“ řekla jí Alice. „Určitě tam ještě nějaké zbytky toho plynu budou. A pak uvidíš, že jsem měla pravdu.“ Lišácky se usmála a vykročila směrem k východu.

„A co když pravdu nemáš?“ zavolala za ní Larssonová.

„Tak příště platím večeři já,“ prohodila Alice přes rameno a vyšla skleněnými dveřmi ven, do podmračeného podzimního odpoledne.

***

O tři dny později Alici v kanceláři zazvonil telefon. Opět volalo „Neznámé číslo“.

„Detektivní kancelář Schillerová,“ představila se, listujíc přitom starým vydáním časopisu kriminalistiky. „Co pro vás můžu udělat?“

„Můžeš se mnou jít na oběd,“ ozval se z druhé strany známý hlas. „Dneska platím já.“


Redakční úpravy provedla Helenia Kukková.

Odeslat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *