Životní pohromy

Pan Allen velmi spěchal. Rychlý pohled na hodinky ho ujistil, že i kdyby stihl doubledecker, jenž jede za patnáct minut, nedostane se do práce včas a povýšení ho mine o ten nejtenčí vlásek. Tím se mu ovšem zhroutí celý systém, kompletní životní plán, který dennodenně plní drobnými úkony, pomocí jichž se dostává na vrchol. A co by tomu řekla maminka…

Matka pana Allena byla všechno, jen ne mateřský či rodinný typ. Dalo se o ní říct, že je to cílevědomá a ambiciózní žena, vlivná podnikatelka, vášnivá zahradnice a dost mizerná kuchařka v jedné osobě. Své zaměstnání (majitelka firmy obchodující s dečkami pro psy) nadevše milovala a rodinu kladla až na druhé místo, takže z jejího jediného potomka vyrostl zahořklý a mlčenlivý podivín, jehož jediný citový vztah spočíval ve vřelém přátelství s mluvícím papouškem jménem Luppy. Synovi se věnovala pouze tehdy, chtěla-li mu sdělit zásadní životní moudro, pokárat jej za neumyté nádobí či mu připomenout, co všechno ještě v životě musí dokázat.

Budoucnost měl pan Allen perfektně nalinkovanou. Každý jeho krok byl dokonale promyšlen výkonným mozkem paní Allenové. Začalo to luxusní a drahou školkou pro mentálně předčasně vyspělé děti. Tam se ovšem zdálo, že pan Allen mírně zaostává. Zatímco ostatní caparti uměli perfektně počítat integrály, on se raději věnoval xylofonu a kouzelnému telefonu s hlasy postav ze seriálu Flinstoneovi. Paní Allenová to však přičetla „předčasnému rebelantství“ a poslala syna na vynikající soukromou základní školu. Na McFrayerově Akademii to už vypadalo slibněji – chlapce bavila algebra i literatura, zaměřil se také na sport a než bys řekl švec, octnul se ve školním curlingovém týmu. Po pár ranách legrační curlingovou holí do hlavy pochopil, že chce-li v životě něco dokázat, musí poslouchat ty zkušenější. A od té doby, cokoli matka řekla, bylo předem splněno.

Chtělo by to výborné výsledky z biologie… 100% z písemky na plazy a plže.

Měl bys všem ukázat, co v tobě je… Poznámka za šikanu mladších spolužáků.

Mně se líbí tamto děvče, seznam se s ním… Do týdne dotyčná dívka seděla u rodinného stolu a házela po chlapci zamilované pohledy.

Z dospívajícího hocha se stal robot, mechanické stvoření konající pouze to, co je mu přikázáno a toužící po jediném: po matčině objetí. Na to však nebyl čas, pokaždé se ozvalo obligátní – „nezdržuj, synku, a radši běž umýt auto“. Chlapec myl auto, učil se dlouho do noci, četl Sokrata v originále a stal se kapitánem školního týmu. Paní Allenová se dmula pýchou, jak pěkně svou živoucí hračku vypiplala a poslala syna na studia do Cambridge. Po úspěšném zakončení posledního ročníku byl postrčen vstříc kariéře břichomluvce a businessmana. V nadcházejících letech by měl povýšit na majitele podniku Oslaďte si pohřeb!, tedy restaurace s vkusným servisem pro truchlící pozůstalé.

Ale aby toho dosáhl, musí stihnout ten zatracený doubledecker číslo 258, který vyjíždí ze Sussex Gardens. Už ani nespěchá, nabírá do krkolomného klusu. Cítí, jak ho límeček přísně naškrobené košile dře a dusí. Kdyby si tak mohl aspoň povolit kravatu… Ale co by tomu řekla maminka…

S neblahým tušením doběhl na určené místo. Rozhlédl se. Stojí tu stejní lidé jako obvykle. Stará Bakerová, co během půl hodiny pomluví všechny živé i mrtvé z celého Londýna. Pan Hawkins, ten nerudný starý dědek, jenž každý večer tajně šmíruje děvčata z kroužku aerobiku. Slečna Polly, která si pořád jen pudruje ten svůj ohyzdný nosík a nikdy z ní nevypadne nic rozumného. Tak moc jimi všemi pohrdá a zároveň jim tolik závidí ty jejich primitivní životy…

„Vypadáte nervózně, pane Allene. Není vám nic? Ukažte…“
A Mildred Petersonová zabořila nešikovné tlusté prsty do jeho vázanky, ve snaze ji trošku povolit. No tohle! Sahá na něj pomlouvačná stará ježibaba. Co by tomu řekla maminka…

„Ale ne, paní Petersonová, to nic není, jen mám dnes trošku, hm, naspěch.“

Rozpaky neobratně zakryl tím, že si hluboce zívl a znova se rozhlédl kolem. Autobus stále nejel, přestože tu měl už dávno být. Skandál! Hned, jak přijde do práce, sepíše stížnost. Tohle by se nemělo dovolovat. Taky o tom musí promluvit s maminkou. Co ta by tomu, chudák, řekla…

Cítil, jak se v něm rodí hysterický záchvat. Rozhodným pohybem trhl rukávem košile a odhalil kus bílé chlupaté kůže a kvalitní švýcarské hodinky. No tak, kde ten autobus sakra vězí?!

Vzpomněl si na Luppyho. Vždycky, když byl ve stresu, myslel na něj. Ten si určitě spokojeně sedí na svém bidýlku, nic netuše o hrůzách světa. A co asi maminka…

Třesoucí se rukou načechral své řídnoucí vlasy. Aby se zabavil a nezačal kvílet, vytáhl malý zápisník v kožených deskách. Mimoděk popošel o několik kroků dopředu. Ták, když se dostane do práce s minimálním zpožděním, ještě stihne oběd s panem Wilsonem a potom pracovní schůzku s americkými miliardáři. Hm, a pokud se to neprotáhne, tak jej ještě čeká večeře se zástupci té velké firmy na kukuřičné lupínky. Opět trošku popošel a poškrabal se tužkou značky Parker v uchu. Vyvíjí se to slibně, všechno teď závisí na tom… aha, že by už jel?! Ale ne, to je doubledecker číslo 256… už byl tak blízko.

Pan Allen zdvihl své unavené zraky k nebi a dopolední slunce ho nepříjemně pošimralo na tváři. Jako naschvál! pomyslel si dopáleně. Mně tady div nepraskne hlava a zrovna je takový hezký den. No co by tomu řekla maminka…

„Dovolíte?“

Slečna Polly přišla těsně k němu a něco mu podává.

„Prosím?“

„Tohle vám… upadlo.“

Lísteček s telefonním číslem jednoho velkého zvířete z továrny na ptačí zob. Co by si bez něj počal?

„Tedy… mockrát děkuju, Polly.“

Jemně zrůžověla a pokývala tou nehezkou hlavou ostrých rysů. Očividně na něco čekala a neměla se k odchodu.

„Můžu pro vás něco udělat?“

„To má být pozvání na večeři?“

No to se mu snad jen zdá! Pan Allen jen neurčitě pokynul hlavou a opět se jal vyhlížet toužený autobus. Hm, Polly se zdá být zklamaná. Ale copak na ni má čas? A copak je dost reprezentativní zrovna pro něj, když jeho kariéra dosahuje gigantických rozměrů?

Slunce začínalo protivně pálit. S nelibostí pociťoval, jak mu po sinalém čele teče tenký pramínek potu. Radši udělal dalších pár nejistých kroků kupředu. Čím déle tam stál, tím více mu všichni tradiční spolucestující lezli na nervy.
Petersonová a její slepičí manýry! Hawkins má zase dalekohled v pohotovostní poloze, kdyby se náhodou objevila nějaká minisukně. Polly a… Polly a její uslzené králičí oči! Pálící slunce, londýnský smog, hluk všude kolem! Co by tomu řekla maminka! Naschvál popojde ještě kousek, tak, a co je mu po tom, že na něj ostatní ječí varovná hesla! A ten směšný autobus, co právě vyjel ze zatáčky! Zářivě červený doubledecker číslo 258, který se žene přímo naproti němu! Pojeď, jen ukaž, co dokážeš…

Pronikavý výkřik Polly Rogersové proťal to drnčivé ticho. Pan Allen ležel na silnici s končetinami komicky rozhozenými. Kdyby jej právě neopustil duch, jistě by si pomyslel: „A teď jsem si navíc pomačkal sváteční šaty! No co by tomu řekla maminka…“

Redakční úpravy provedla Janel Weil.

Odeslat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *