Ztracena ve snu

Zapadlý bar v New Yorku. Pozdní večer. Prší.

V lokále, na nějž čas už dávno zapomněl, je poloprázdno. Na rozvrzané barové stoličce uprostřed vyvýšeného pódia sedí muž, hraje na piáno, na kytaru. Zpívá hlasem neodolatelně nakřáplým písně ostré jako břitva, šikovně zabalené do lehkého folkového kabátku. Ve tváři tohoto zralého barda je vepsáno vše, co v životě prožil – to dobré i to bolestné. Zpod kštice prošedivělých vlasů jiskří tmavé oči. Nevypadá nespokojeně, dobromyslně pobrukuje písně, které by před lety vyvolaly skandál a revoluci. Teď už ne; celý New York žije ve spokojeném stereotypu.

U stolku nejblíže pódiu sedí mladá dívka s kulatýma dětskýma očima. Své dlouhé lesklé kadeře hnědých vlasů natáčí na obyčejnou tužku se zaoblenou tuhou na konci. Čte si knížku se zažloutlými stranami, občas vzhlédne ke zpěvákovi a usměje se. Pojí je najednou cosi spikleneckého.

Dešťové kapky bubnují o špinavá okna monotónní staccato, vítr teskně hučí, v nálevně vládne ospalá, ale rozhodně ne nevlídná atmosféra. Návštěvníci hostince si buď tiše povídají nebo pokorně mlčí a těkají očima po místnosti. Jiní v tichosti hrají karty, spíš ze zvyku než z potěšení ze hry. Nikdo kulturní program moc nevnímá – až na Liz Harleyovou, pro níž je rozevřená knížka na klíně jen záminkou, aby se nemusela dívat zpěvákovi do cikánských očí, které jí přitahují a zároveň podivně zneklidňují. Okouzluje ji onen chraptivý hlas a texty jejím uším neznámé, ale srdci přece tak důvěrné. Ani si nevšimne, že muž už dozpíval a teď stojí u jejího stolku – tak intenzivně o něm přemýšlela.

„Můžu si k vám přisednout, slečno?“

Dívka jen mlčky pokynula rukou a jemně přikývla.

„Koukám, že mám dnes večer jen jediného diváka. Vás.“

„Jak to myslíte?“ Liz se zmateně rozhlédla. „Vždyť je tady spousta lidí.“

Chraptivé uchechtnutí doprovodil otázkou – „Víte, o čem jsem dneska zpíval?“

„Jistě. Zahrál jste deset písní. Dvě o lásce, dvě o štěstí a zbytek o tom, že se časy mění.“

Vysekl jí drobnou gentlemanskou poklonu. „No výborně. Kdybych se zeptal kohokoli jiného v tomto sále, jen by pozvedl obočí. Jste velmi bystrá, madam.“

„Nepřehánějte.“

„…na to, jak jste mladá…?“

„Dvacet čtyři.“

Mužovy rty zvlnil lehký úsměv. „Tak mladá v nebezpečném New Yorku?“

„To je dlouhý příběh. Vystudovala jsem Oxford, ale pak… jsem chtěla pomáhat.“

„Pomáhat komu?“

„Lidem, kteří to potřebují.“

„Sama očividně nemáte v životě jasno – a chcete pomáhat dalším?“

„Na mém životě nesejde.“

„A vidíte, já si myslím, že dokud si nezačnete vážit života svého, nemá smysl, abyste jej zachraňovala jiným.“

Liz překvapeně vzhlédla. „Co vy o tom víte?“

„Určitě víc, než odhadujete. Jsou věci, které teď ještě nechápete.“

Pobaveně pozoroval, jak se najednou dívčin obličej změnil. Na bledých tvářích jí vyskákaly nepěkné červené skvrny a dětské oči tvrdě žhnuly.

„Vystudovala jsem jednu z nejlepších světových univerzit.“

„Já projel celou Ameriku na zadním sedadle ošoupaného bouráku a neplyne z toho absolutně nic, slečno.“

V očích se mu stále provokativně blýskalo, když se vracel na pódium. Liz Harleyová, ta vzdělaná dívka z lepší rodiny najednou nevěděla, co dělat.
Zatímco si zpěvák stříbrným zapalovačem v dlouhých štíhlých prstech zapálil další cigaretu a pohodlně se usadil na letitou barovou stoličku, dívka myslela na to, co všechno se odehrálo po odchodu z krásné Anglie. Na bizarní začátky… a hořké konce.

Roční výlet do Ameriky jí přišel jako skvělé dobrodružství. Podívá se po světě, pozná nové lidi, rozmyslí si, čemu se věnovat dál. Tak se tedy sbalila a odjela. První týdny v New Yorku pro ni byly pohádkové. Amerika připomínala velký jablkový koláč a zdálo se, že čeká jen na ni. V rozlehlém knihkupectví potkala Briana, toho sympatického chlapce se sprškou rošťáckých pih na tupém nosíku. A byl to právě on, kdo přišel s myšlenkou aktivní pomoci rozvojovým zemím. Dohodli se, že do Afriky pojedou spolu (půl roku dopředu se vždycky dobře plánuje), jenže čím víc se blížilo datum odjezdu, tím byl Brian nervóznější. Nakonec se vypařil neznámo kam a Liz v tom zůstala sama. Na rozdíl od něj alespoň věděla, že ona opravdu pomáhat chce. Na vlastním životě jí záleželo pramálo – a až dodnes na tom neshledávala nic špatného. Proč jen se s ní ten zpěvák dal do řeči…?

Mezi tenkými obloučky světlého obočí se objevila jemná vráska. Že by na tom přece jen něco bylo? Měla by se nejdřív pokusit porozumět sama sobě a až poté tu cestu znova pečlivě uvážit? Raději se honem začetla do knížky.
Paperbackové vydání Cizince od Alberta Camuse. „Dobrá, tedy zemřu.“ Dřív než ostatní, samozřejmě. Ale každý přece ví, že život za tu námahu nestojí.

Liz bouchla hlava o stůl. Napřímila se a zmateně se rozhlédla. Musela v lokále usnout! Kromě ní už tam byl jen starý hospodský unavený životem, neúnavně čistící špinavé půllitry ještě špinavějším hadrem. Zaplatila skořicový čaj a chystala se k odchodu, když jí padl pohled na malý kousek papíru, který prve na stole přehlédla.

Užívej života, dokud máš tu možnost. Protože neexistuje nic vzácnějšího. Jimmy

Neuspořádaným písmem věčného snílka byla připsána ještě adresa a telefonní číslo. Liz shrábla lístek do kabelky a vyšla vstříc nočním dobrodružstvím mrazivého New Yorku.

O pár týdnů později…

Probudila se zalitá studeným potem. Stále to nebylo pryč, ty noční můry plné smrti a bezmoci. Stiskla vypínač a útulnou ložnici v podkrovním bytě na Upper East Side zalilo bledé světlo stolní lampy. Liz Harleyová věděla přesně, co musí udělat.

Vstala, oblékla se, učesala. Poprvé o svém počínání zapochybovala při zapínání posledního knoflíku na elegantním dvouřadém kabátku. Podruhé když zamykala dveře lesklým stříbrným klíčem. A pak už jen šla ztichlou ulicí a snažila se na to nemyslet.

Se zmenšující se vzdáleností vytyčeného cíle – domu, do kterého směřovala – se jí dech zrychloval a zrychloval. Ranní větřík ji nepříjemně štípal do tváří, co chvílí se poděšeně ohlédla za podezřele znějícím zvukem. Dala se do běhu. Srdce jí bilo čím dál rychleji, její tváře získávaly načervenalý odstín. Už jen pár bloků, už jen kousek…

Stanula před těžkými dřevěnými dveřmi nenápadného rodinného domku v poklidné čtvrti New Yorku. Než zazvonila na starobyle vyhlížející zvonek, zopakovala si, co přesně by zpěvákovi chtěla říct. Jak jsem mohla být tak hloupá? Je vůbec možné, že jsem to všechno viděla tak jednoduše, jako nějakou hru? Žít je krásné a omamné a já si toho vůbec nevážila. Ale teď, teď se to změní… Zazvonila.

Otevřela žena v nepěkných staromódních šatech tmavé barvy a neurčitého střihu.

„Co tu chcete?“ vyštěkla ostře.

„Já… jdu za… Jimmym. Snad mi ještě nikam neutekl.“

Ženiny oči se zalily slzami.

„Váš humor je velmi nevkusný, slečno.“

Za přibouchnutými dveřmi Liz svraštila jemné obočí a přemýšlela, co udělala špatně. Zadumaně vyšla na silnici a pomalými kroky směřovala zpět k domovu. Nevysvětlitelné nutkání ji přinutilo naposledy se na dům ohlédnout. A v tu ránu to konečně spatřila. Před tím obyčejně hezkým domkem bylo zaparkováno auto. Velké černé auto. Smuteční.

Liz už se více nerozhlížela a rychlými kroky se vydala směrem Upper East Side…

Redakční úpravy provedla Janel Weil.

1 komentář

  1. Janel
    Čvc 12, 2010

    – Vý-bor-né, líbilo se mi moc :)) Doufám v další takové! 🙂

Odeslat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *