Cesta do práce

Cesta do práce

Druhé kolo lovu bylo úspěšné a podařilo se ulovit i bobříka budoucích dnů, na kterého si v prvním kole nikdo nevšiml. Úplně prvním úspěšným lovcem tohoto bobříka se stal pan Cinex Star.

-*-


Rok 2522
Země
Lokace – NewYork II (okres bez nákazy)

Tenkrát jsem se probudil asi v šest hodin ráno. Slunce nad věží Empire reconstructu teprve vycházelo. Z oken bylo vidět za hranice tý hnusný několika desítek metrový zdi a za ní se v oceánu odráželo to ranní slunce.

Vstal jsem z postele, zavolal Nea, aby mi udělal kafe a šel jsem se mezitím obléknout. Mezitím co mi moje robotická kopie připravovala snídani, jsem si došel na NY Boulevard pro HoloNews, ať se mám u jídla na co koukat. HoloNews, takový ty rádoby starý noviny s hologramem. Po jídle jsem si šel opláchnout obličej a výtahem sjel k podzemním hangárům. Zmáčkl jsem na holografickém ArmScreenu na ruce číslo mé lodi a čekal, než bude přistavena. Ten den to trvalo dlouho, měl jsem si už v tu chvíli říct, že je něco špatně. Počkal jsem, nasedl do svýho Spitfira a z podzemního dvacátého druhého patra vzlétl do ulic New Yorku. Do práce jsem to měl asi půl hodinky letu. Stačilo proletět jen jednou kontrolní bránou za zdí a nechat si Spitfira oscanovat a nahrát povolení k průletu. Doletěl jsem skrz celý Boulevard k hlavní průletové bráně, nechal na lodním portu Spitfira v hybridním režimu a čekal, než mi ho projede scanner. Jak sem seděl v tý lodi, tak se scanner zastavil přímo nad kokpitem a to hnusný zelený světlo mě oslepilo. Vylil jsem kafe, co jsem měl položený na pilotní palubce a chtěl jsem otevřít kokpit a jít si pro vedoucího, jakto že nemaj zaplý stínění. Stiskl jsem tlačítko pro otevření a nic. Kokpit se ani nepohnul. Seděl jsem a nevěděl jsem, proč se mi Spitfire nechce otevřít. Chvíli jsem čekal, jestli jen nebyly zadrhlé písty, ale marně. V tu chvíli se rozblikalo červené světlo, které zakazovalo průlet. Nechápal jsem proč a začínal jsem mít podezření, že něco není v pořádku. Všiml jsem si, že je z vrchu kokpit držen externím pístem jejich propouštěcí kabiny, aby nešel otevřít. Na holografické tabuli se rozblikal nápis „Průlet zamítnut, vraťte se na výchozí stanoviště”.

Vzal jsem do ruky vysílačku, jejíž výstup byl venku, aby mě slyšela ostraha.

„Může mi někdo vysvětlit, co se tady děje? Gatem dvacet dva lítám každej den  a testovanej jsem už dávno,” řekl jsem a čekal na odpověď.

V tu chvíli se mi v headsetu ozvalo: „Mluví k Vám plukovník Star, dle scenneru máte neplatný test, opusťte prostor a uvolněte místo jiné lodi, děkuji”.

„Mám bejt za chvíli v práci, test mám platnej, když jsem tady prolítal včera a všechno bylo v pohodě, chyba je na vaší straně, žádám o restart scenneru a povolení k průletu,” odpověděl jsem.

Najednou se rozrazilo pravé výhledové okno do lodi, kterým pronikla do mého Spitfiru ruka nějakého chlápka v celoobličejové masce s neprůhledným hledím. Začal mě vytahovat skrz díru ve skle. Cítil jsem jen, jak mi malé skleněné hroty projíždí povrchovou kůží na nohou a snaží se dostat hlouběji do masa. Vytáhl mě ven, položil na zem a do vysílačky žádal o pomoc dezinfekční jednotku.

“Co to má znamenat sakra!” řval jsem a snažil se mu dostat ze sevření. Vytrhl jsem se a stačil jsem zmáčknout na ArmScreenu automatický start Spitfiru. Naskočil jsem skrz tu díru ve skle do lodi a trhl za akcelerační páku. Spitfire se vytrhl ze sevření hydraulických pístů, bylo slyšet, jak se dře o železo a všude lítaly jiskry. Proletěl jsem bránou za zeď a ve zpětném hledí jsem zpozoroval blikající červené majáky na strážních věžích. Zpoza zdi se vynořila zásahová loď, přišlo mi, že je to taky Spitfire a rozlétla se za mnou. Prolétával jsem mezi dunami meziokrskové pouště a doufal, že ho setřesu. V tu chvíli se mi pravé křídlo seklo o roh duny a strhlo loď prudce doprava. Nestačil jsem zatáhnout za řídící páku a Spitfire se zabořil do jedné z těch obřích písečných dun. Neviděl jsem nic, jen jak praská sklo pod tlakem tun písku. Tma. Nic.

„Otevřel jsem oči a pak jsem uviděl vás,” řekl jsem na operačním sále doktorovi.

Z vedlejší místnosti jen slyším:  „Je to on, máme ho, je pozitivní”.

Odeslat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *