Vodníkovo štěstí

Pohádka sepsaná jako úkol do Literárního semináře kolegyně Rawenclav.

*

„Maminko, přečti mi pohádku. Nějakou novou, co ještě neznám,“ žadonila holčička cestou do dětského pokojíčku, zatímco ji maminka postrkovala kupředu. Usadila se do křesla a čekala, až se dcerka uvelebí v postýlce. Anežka, tak se ta holčička jmenovala, se jako každý večer zachumlala pod peřinu, až jí z pod ní koukala jenom špička nosu. Maminka se na ni jako vždy usmála, otevřela knihu a začetla se.

„Byl jednou jeden koželuh,“ začala. Ještě než stačila pokračovat, vpadla jí čtyřletá holčička do řeči: „A mamí, co je to koželuh?“
„To je někdo, kdo pečuje o kůže zvířat, aby se mohly dál použít třeba na boty nebo na kabelky,“ odvětila jí maminka. Děvčátku to asi stačilo, a tak poslouchala dál.

„Byl jednou jeden koželuh a ten měl syna, Honzíka. Hošíček to byl hodný, tatínkovi pomáhal od útlého dětství. Celá vesnice ho chválila, protože se choval hezky i k ostatním lidem. Každý pátek pomáhal panu faráři před kostelem zametat a ve škole měl jen samé hezké známky. Když Jan vyrostl, rozhodl se ho jeho tatínek poslat do učení. Maminka mu zabalila pár buchet do uzlíčku, políbila ho na tvář a na čelo mu udělala křížek. Se slzami v očích se rodiče s Janíkem, jak mu také říkali, rozloučili. Mladý synek by si ani nepomyslel, že cestou do města zažije tolika věcí.

Začátek cesty ubíhal zvesela. Slunko svítilo a na stromech štěbetali ptáčci. Když ale Janík došel k prvnímu potoku, zaslechl cosi podivného. Zdálo se mu, jako by někdo plakal. A tak se vydal po tom nářku. Hlas ho vedl proti proudu bublající vody. Po nějaké chvíli došel ke studánce, z které potůček vytékal. Na jejím okraji seděl jakýsi mužíček. Byl celý zelený a z šosu mu kapala voda. Kap kap. Obličej měl schovaný v dlaních a naříkal.

Janík se k němu opatrně přiblížil a promluvil na něj: „Strejčku, copak vás dneska tak zarmoutilo?“ snažil se být přívětivý. Jistě jste, děti, poznaly, že to nebyl žádný strejček, ale vodník. Však on i Janík si toho byl vědom.

„Ukradli mi fajfku, z čeho teď já budu při měsíčku bafat?“ vzlykal dál, nedbaje na to, že na něj promluvila lidská duše.
Hochovi bylo vodníka líto, a tak se rozhodl, že mu přeci jen musí pomoci. Za co by pak stál, kdyby tu nechal strašidlo ve štychu?
„Kdo vám ji ukradl?“ ptal se dál.
„Čerchmanti zatracený. Obelstili mě! Že prý ji potřebují kvůli princezně! Co je mi po nějaké princezně?“ napůl smutný, ale už napůl nazlobený vodník lamentoval dál. Čím více plakal, tím více vody mu kapalo ze šosu.
„A proč by čerti potřebovali vaši fajfku kvůli princezně?“
„Protože princezna hledá ženicha. A řekla, že si vezme toho, kdo jí přinese ten nejkouzelnější dárek od srdce. Ale nesmí to prý být žádná čertovina. A tak je asi nenapadlo nic lepšího, než mi ukrást fajfku. Protože je kouzelná, víme? A Lucifer by chtěl ovládnout svět lidí, což může jenom sňatkem s princeznou,“ vysvětloval vodník.

Janíka to velice zaujalo. Ač měl nastoupit do učení, srdce ho táhlo za kouzelnou fajfkou.
„Já vám tu dýmku, strejčku, přinesu,“ rozhodl se nahlas.
Vodník vyskočil: „Opravdu?! Pokud mi ji skutečně přineseš, pak tě odměna nemine. Jdi tamtím směrem,“ ukázal do černého lesa, „drž se velkých kamenů. Až přijdeš k jednomu, co vypadá jako drak, na něj pětkrát zaklepej. A vyčkej. A tady,“ vytáhl něco z kazajky, „tady máš tři šupiny. Použij je jen v největší nouzi. Stačí je hodit do vody a počkat.“

Janík poděkoval za laskavost a vydal se do lesa, jak mu strašidlo poradilo. Čím hlouběji šel, tím temnější les byl. Sledoval veliké kameny, které ho vedly do větší a větší tmy. Až narazil na ten, o kterém mu vodník vyprávěl. Pětkrát na něj zaklepal a počkal.
Z ničeho nic z kamene vyšlehly plameny, objevil se záblesk a vyšel čert. Začmuchal kolem sebe a ohrnul nos.
„Lidský červ! Copak tě sem přivádí?“
Janík se ho nejprve lekl, ale pak sebral odvahu a odpověděl: „Jdu si pro fajfku, kterou jste ukradli vodníkovi. Je jeho a já jsem mu slíbil, že si sem pro ni dojdu.“
Čerchmant se upřímně rozesmál: „Smrdutý lidský červ s drzostí, to jsem tedy ještě neviděl. Nu, ale když chceš nutně dovnitř, pojď. O tomhle stejně můžeš jednat pouze se samotným Luciferem,“ ďábelsky se zasmál a ukázal mu vchod do pekla.
Jak Janík kráčel více do útrob pekla, …

„Mamí, co je to do útrob?“ přerušila náhle pohádku malá Anežka.
„To znamená, že kráčel stále hlouběji dovnitř pekla,“ vysvětlila jí maminka. Když viděla, že Anežka zase poslouchá, zapátrala mezi písmenky a našla ztracenou nit.

„Tak tedy, jak Janík kráčel více do útrob pekla, zdálo se mu, že je kolem něho stále větší smrad. To víte, pekelníci se nikdy nemyjí a ještě ten oheň k tomu. Strážný čert ho zavedl do síně, kde stálo veliké rudé křeslo. Na něm seděl pekelník nejvyšší s velikými rohy v nóbl oblečení.
„Vaše Pekelnosti, tento smrdutý červ nás žádá, abychom prý vrátili zpět tomu umokřenci fajfku. Prý jsme mu ji ukradli,“ chechtal se.

Lucifer se na Janíka se zaujetím podíval. „Tak ty bys rád zpátky fajfku. A k čemu by ti asi byla?“ chechtal se.
„Vrátím jí vodníkovi. Stejně by tě, Lucifere, princezna ani s kouzelnou fajfkou nechtěla,“ vyslovil nahlas Janík.
Pekelník se na něj podíval, prudce vyskočil a pronesl: „No dobře! Tak takhle ty! Mám pro tebe návrh. Pokud dáš princezně něco od srdce, co si zamiluje a bude tě chtít za manžela, tak ti si nech princeznu i fajfku. Ale pokud neuspěješ, propadneš peklu i s fajfkou.“
Janík se lekl, měl sice pro strach uděláno, ale tohle bylo něco jiného. Navíc o princeznu snad ani nestál. Jenže problém byl, že vždy splnil, co slíbil. Pokud by nabídku nepřijal, nemohl by vrátit vodníkovi jeho fajfku. A tak na Luciferovu nabídku kývl.

S posměchem ho vyprovodili z pekla a jen mu ukázali, kudy se jde na zámek. Plahočil se asi dva dny, když narazil na velikánskou řeku. Most nikde, ani přívoz a jeho nohy bolely. Vzpomněl si, že mu dal vodník tři šupinky. Zalovil v kabátku a vytáhl jednu, tu hodil do vody.
Vtom se z hlubiny vynořilo tucet kaprů, kteří na svých hřbetech vezli dřevo. Vlastně se zdálo, že k Janíkovi pluje vor. Jedna z ryb u břehu promluvila: „Naskoč si, my tě převezeme.“ Mládenec neváhal ani minutu. Za chvíli překonal velikou řeku, rybám pěkně poděkoval a mohl pokračovat dál. „Ještě počkej!“ volal za ním kapr. Ponořil se pod hladinu a za chvíli mu v tlamě nesl podivný zlatý prut. „Ten si uschovej, budeš ho potřebovat,“ nabádal ho.
Janík prut uschoval do uzlíku a vydal se dál.

Šel další den až přišel k další řece. Tam byl tentokrát přívoz, a tak se mohl nechat dopravit na druhý břeh, kde už na něj čekalo královské město. Než však mohl předstoupit před princeznu, musel pro ni něco mít. Měl jen ten zlatý prut, ale ten ze srdce nebyl. A tak se rozhodl, že si projde město, zda na něco nenarazí. Bloumal ulicemi až došel ke kašně. Chvíli ji obcházel a sledoval, jak krásně je zdobená. Pak si všiml, že u její paty, mezi kameny, roste čtyřlístek. Okamžitě ho napadlo, že je to pravý dárek od srdce. Utrhl ho a vložil si ho do váčku a zavěsil na krk. Rozběhl se do zámku, který stál na úpatí města.
Strážím vypověděl, co ho přivádí. Ti ho s posměškem pustili před pana krále.

Ve velkém korunním sále ho hlava království přivítala po boku své krásné a jediné dcery. Janíkovi se ani nesnilo, že by princezna byla tak krásná. Dostal strach, protože přece takto krásná princezna nemohla ani ve snu mít zájem o poměrně chudého koželuhova syna. Avšak hned, jak ji spatřil, zamiloval se do ní.
„Princezno,“ promluvil, „přináším vám dar, který je možná na pohled chudý, avšak je skutečně od srdce.“ Vytáhl čtyřlístek a pokračoval: „Je to symbol štěstí, protože vám přeji opravdu ze srdce štěstí, abyste si vybrala toho správného ženicha, i když to nebudu právě já. Dejte si na výběru velmi záležet, protože prožít život s někým bez štěstí, to není žádná láska. A jak víte, čtyřlístek je velice kouzelný, nejednomu člověku na světě splnil přání.“ Dokončil svou řeč a předal princezně svůj dar.
Král poslal Janíka pryč s tím, že se musí s princeznou poradit a nařídil mu, aby si přišel pro odpověď na další den.

Janík vyrazil na obchůzku do města, neměl žádné peníze, ale měl hlad. A tak se dotoulal ke kašně, kterou před tím potkal. Z ničeho nic si vzpomněl na vodníka, a tak do ní hodil šupinu. Do náručí mu z ničeho nic skočila ryba. Zajásal a utíkal za město, kde si rozdělal oheň a rybu si upekl a snědl. Na stejném místě, pod stromem a širým nebem přenocoval do druhého dne.
Brzy ráno vyrazil na zámek, ještě před tím se trošičku upravil a opláchl v řece, aby snad nepůsobil příliš chudě.

Když dorazil před krále a princeznu, měl pocit, jako by se princezna trápila. Říkal si, že jí jeho čtyřlístek moc štěstí nepřinesl. Král vyslovil, že princezna si vybrala právě jeho za svého manžela. Ale protože si princeznu nemůže přeci jenom vzít jen tak někdo, musí Janík přinést alespoň nějaké věno. Princezna při podmínce ještě více posmutněla.
Janík měl přijít odpoledne a přinést své věno. S myšlenkami na peklo vyrazil Janík za město a smutně se posadil pod strom. Co měl dělat? Byl chudý jako kostelní myš. Pokud by si ho princezna nevzala, propadl by peklu. Dumal tak dlouho, až usnul. Vzbudilo ho až šimrání spadlého listu na nose. Vyskočil jako rybička a podíval se, jak daleko je slunce. Ještě měl čas. Už nevěděl co, a tak jen rychle prohrabal svůj uzlíček. Našel v něm svůj zlatý prut! Byl by na něj dočista zapomněl. S radostí běžel před pana krále, kde mu prut předložil. Král chtě nechtě musel přislíbit svou jedinou dceru Janíkovi.
Znenadání se ozval Luciferův hlas: „Máš štěstí červe, ale nezapomeň, navždy tě budu sledovat!“
Pak se objevila na zemi vodnická fajfka.
Janík se panu králi i princezně omluvil a ráčil si půjčit koně, aby mohl svému příteli vrátit, co mu bylo ukradeno.

Když vodníka našel, ten už na něj čekal.
„Vítám tě Janíku, tak jsi mi našel fajfku? To jsem rád,“ tvářil se nepřekvapeně vodník.
Mládenec mu podal dýmku a hastrman si spokojeně zapálil. Pak se na něj podíval: „Lucifer ti pohrozil, že tě bude sledovat, ale nemusíš se bát. Použil jsi všechny šupiny, které jsem ti dal?“
„Ne, jedna mi zbyla,“ vytáhl z kazajky Janík šupinu.
„Tak teď dávej dobrý pozor,“ vodník vstal, vzal si šupinu a namočil ji do vody. Studánka šplouchla a pokropila Janíka od hlavy až k patě.
„Od teď budete ty i tvá rodina navždy chráněni vodnickou mocí a tu jen tak nějaké peklo nepřemůže. Za to, že jsi mi nezištně pomohl, se budeš mít do smrti dobře. A až se staneš králem, budeš moudře a chytře panovat. Jen mi slib, že mě pozveš na veselku.“
„To víte, že pozvu, strejčku,“ zaradoval se Janík. Sedl na koně a uháněl za otcem a matkou, aby jim vše vypověděl. Pak se vrátil na zámek ke své nevěstě.
A byla svatba. A co myslíte, děti? Pozval Janík vodníka na svatbu?“

„Pozval!“ vykřikla malá Anežka.
Maminka se usmála a trošičku zamračila, protože malá cácorka ještě nespala.

„Janík na svého přítele nezapomněl a posadil ho hned vedle pana krále. Zazvonil zvonec a pohádky byl konec.“

Maminka zaklapla knížku: „Tak a teď už spát!“
Políbila Anežku na čelo a zhasla lampičku.
„Dobrou noc, maminko,“ pípla už v polospánku dcerka.


Redakční úpravy provedla Helenia Kukková.

Odeslat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *