Hrůza z jezera mlhy

Jedné deštivé noci se před dveřmi jeho kanceláře objevila vyděšená dívka, zoufale popisující hrůzy, které se dějí v jejím domově. Jeho povinností jakožto detektiva bylo i tento zdánlivě smyšlený případ vyřešit a dívce pomoci. A tak se vypravil na ostrov, ze kterého ona musela uprchnout...

*

Už to byl týden od setkání s onou dívkou – připadala mu jako šílená, když mu oné deštivé noci zmateně líčila, co se stalo. Nedokázala formulovat celistvou větu a nekontrolovatelně se třásla. Snad by ji doprovodil do domu pro duševně choré, avšak povinnost týkající se jeho zaměstnání mu to nedovolila.

Teď stoupal příkrou pěšinou mezi útesy na malém ostrůvku, vzdáleném asi hodinu plavby od známých a přátelských břehů Anglie. Z vršku skal bylo vidět mlhou zaplavené údolí a na jeho konci z bílého závoje vystupující střechy domů vesnice, nejvýše z nich pak střecha kostelní věže. Pokračoval v cestě ke svému cíli a nořil se hlouběji a hlouběji do jezera mlhy. Někde v dálce, snad až nad mořem, se ozval dunivý zvuk blížící se bouře.

Po dni cesty dorazil k vesnici. Doufal, že se bude moci prospat v některém z domů. Zděsil se. Udeřil ho do nosu silný zápach hřbitova, jakoby se ve vsi rozkládaly desítky těl. Překvapila ho další věc – jediné světlo ve vesnici se linulo z oken kostela. Nebylo však teplé, zlatavé, a nezahánělo stíny do rohů a zákoutí. Kamkoli dopadlo, jako by se objevil duch. Přízraky tančily po popraskaných zdech domů a jemu připadalo, že se k němu přibližovaly stále blíž a blíž. Posvítil na stíny na zdech svou lucernou, ale k jeho zděšení se jejich obrysy jen zostřily. Přísahal by, že se na něj jeden či dva zlomyslně šklebí. Udělal pár kroků směrem ke kostelu. Zastavil se, když se ozvalo zapraskání a křupnutí. Bál se znovu zvednout nohu. Nechtěl si snad ani představovat, co mohlo vydat ten odporný zvuk.

Nesmím se dívat dolů, pomyslel si. Pozvedl nohu a o kousek ji posunul, aby udělal další krok. Ihned porušil to, co si slíbil. Nahlas vykřikl, protože na zemi pod ním ležela roztříštěná lidská lebka. Jeho hlas přehlušil hrom a z oblohy se začaly sypat kroupy. S kapkou naděje v duši otevřel dveře kostela a vstoupil, aby se schoval před nepříznivým počasím a pomodlil se za ty mrtvé.

Blesk na pár vteřin osvětlil celý vnitřek kostela, včetně nelidského monstra sedícího na trůně z kostí na místě, kde býval oltář. Detektiv ztuhl hrůzou.
„Dnesssss zemřeššššš!“ ozval se strašlivý hlas, jehož děsivost se mu zabodla do srdce jako ostrý trn.

Vytáhl z pouzdra revolver a tajemná síla vedla jeho ruku, která se zdvihala výš a výš. Na chvilku se zastavila, aby si mohl zbraň prohlédnout. Už si tiskl ono drahocenné dědictví ke spánku a v dalších vteřinách měl s ohlušující ránou ukončit svůj život. Blesk praštil do vížky kostela a otřásl celou budovou, poté se ozvala ohlušující rána a cosi padlo na zem.

První rána byla ve znamení silné vůle, která pomohla detektivovi přežít. Dalších pět ran bylo bez míření a pak ještě zbraň několikrát naprázdno cvakla. Otočil se a nedbal ničeho. Ač vyčerpaný po cestě, běžel pryč a pod nohama se mu ozývalo křupání kostí. Odmítal se zastavit. V hlavě mu hučelo a měl pocit, že ho pronásleduje celá armáda oněch přízraků. V rychlém sledu střídala noha nohu, dokud nepřekonal útesy a z jejich vrcholků nezahlédl slunce, které vysvitlo nad protějším břehem.

Vzpomněl si na vyplašenou promoklou dívku a slíbil si, že ji vyhledá ihned, jak se vrátí. Už jí budu schopen pomoci – budu jí věřit, probleskla mu hlavou myšlenka. S ní nastoupil na loď, přesvědčený, že už se nikdy neohlédne zpátky.


Redakční úpravy provedla Helenia Kukková.

Odeslat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *