V hlubinách temna – 4. kapitola

„Prohledejte to tady, nemohli jen tak zmizet, ostatní zatím prohledají okolí trosek!“

… nalistovat předchozí kapitolu…

*

„Našli nás. Musíme zmizet!“ promluvil tiše Dark. V jeho hlase byly znatelné obavy, ale také nepřekonatelné odhodlání a vzdor vůči zdejší vládkyni.

„Na to nemáme dost času, musíme bojovat,“ zavrtěl Morgan znepokojeně hlavou a já je jen vyděšeně sledovala.

„Vy dva zmizte, já je zdržím!“ Mladší z mých společníků byl stále odhodlán udržet prince dostatečně daleko od nepřátel, kteří se ho chtějí zbavit.

Kroky byly stále blíže a mně bylo stále víc jasné, že nemáme šanci utéct. Rozhlédla jsem se kolem… musí přeci existovat nějaké řešení, nebo ne?!

„Někdo tady je!“ prohlásil cizí ženský hlas nedaleko od nás.

„Dělej, Morgane!“ zašeptal Dark. I jemu však muselo být jasné, že je příliš pozdě.

„Ne, nedovolím, abys zde zůstal sám. Tohle je můj boj a nemohu zbaběle utéct!“ oznámil mu nezvykle chladně, pak se otočil mým směrem. „Běž, Ashley, pokračuj tou chodbou, dostaneš se do lesa, následuj cestu až k vesnici. Tam jim ukaž toto,“ odepnul si ze svého krku přívěsek, zřejmě nějaký rodinný artefakt. „Zajistí ti bezpečí, než se vrátíme.“

„Morgane…“ ve chvíli, kdy vkládal rodinný šperk do mé dlaně, volnou rukou jsem chytila tu jeho. Nemůžu přeci jen tak odejít a nechat ho tady.

„Brzy se uvidíme, Ashley, ale teď… běž!“ uvolnil svou dlaň z té mé a vytasil meč ve stejnou chvíli jako druhý člen výpravy.

V ten moment zpoza rohu vyběhla postava v černém plášti. „Tady jsou!“ křik se rozléhal celým podzemním komplexem a v ozvěnách všem oznamoval, kde se nachází úhlavní nepřítel.

Nezbyla mi jiná možnost. Neochotně jsem se rozběhla jedinou volnou chodbou, hlouběji do chodeb, které zřejmě dříve poskytovaly únikovou cestu zdejším obyvatelům. Nezbývalo mi než věřit, že za tu dobu nedošlo k zatarasení.

Ačkoli jsem se stále více vzdalovala, přesto ke mně v ozvěnách doléhaly výkřiky i skřípění ocele.

Po chvíli běhu jsem se dostala do fáze, kdy mé tělo odmítalo jakýkoli rychlý pohyb. Možná kdybych se odhodlala začít chodit běhat, mohla bych pobyt v této šílené říše přežít, ale takhle?

„Morgane…“ vydechla jsem, aniž bych si vyslovení princova jména uvědomila a pevněji jsem v dlani stiskla artefakt, který mám předat ve vesnici.

Procházela jsem temnou chodbou bez jediného zdroje světla. Kdyby chodba nevedla stále rovně, nejspíše bych se zde ztratila během prvních minut. Takhle jsem se ale za nějakou chvíli, která mi přišla jako věčnost, dostala k dalšímu schodišti, tentokrát vedoucímu vzhůru.

Nová vlna energie mě donutila rychle stoupat vzhůru, stále výše a blíže k zemskému povrchu, který pro mě představoval novou naději. Přesto mé myšlenky byly zmítány obavami. Strach o mé společníky, které jsem znala jen velmi krátce, byl silnější než radost z blížících se slunečních paprsků.

Za okamžik jsem již stanula před dřevěnými dveřmi, natáhla jsem ruku ke klice a pomalu je otevřela. Po průchodu jsem se ocitla v jeskyni, jak jsem odhadovala podle denního světla, které probleskovalo nedaleko ode mě.

Rozběhla jsem se ke světlu, můj průchod zakrývaly rostliny připomínající liány. Opatrně jsem je rukou odhrnula a konečně vyhlédla ven…


Redakční úpravy provedla Helenia Kukková.

Odeslat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *