V hlubinách temna – 3. kapitola

„Neboj se, dostaneme tě domů, slibuji,“ dodal již téměř neslyšně a já se opět na krátkou chvíli ztratila v jeho očích.

…nalistovat předchozí kapitolu…

*

Již několik minut jsme procházeli tichým lesem, cestu nám osvětlovalo stoupající slunce, jehož paprsky probleskovaly mezi větvemi stromů. Všude kolem byl klid, ale ne takový ten příjemný klid, který lidé v lesích vyhledávají. Byl to klid děsivý, kdy se člověka zmocňuje pocit, že něco není v pořádku. Najednou se Dark prudce zastavil. Překvapeně jsem k němu přesunula svůj pohled, stejně jako starší z členů naší skupiny.

„Musíme se ukrýt,“ vydechl tiše, „pojď, Morgane, nesmí tě najít!“

Morgan mě chytl za ruku a rychle se vydal úzkou lesní pěšinou. Snažila jsem se mu stačit, ale neúspěšně, byl prostě rychlejší, takže mě za sebou spíše táhl.

„Morgane!“ zašeptala jsem v naději, že zpomalí, nechtěla jsem nás ale prozradit, neodvažovala jsem se téměř ani šeptat, natož na něj zavolat hlasitěji. Co se to děje? Kdo ho nesmí najít? Hlavou mi vířilo velké množství otázek, na které jsem však nedokázala najít odpovědi. Klopýtala jsem přes ostružiní, které mým společníkům zřejmě nedělalo sebemenší problém, a doufala, že se nám podaří uniknout před neznámými pronásledovateli.

Když už jsem začínala nabývat přesvědčení, že zde zemřu, že přeci takový běh nemohu přežít, konečně jsme zastavili a já měla šanci se rozhlédnout kolem.

„Půjdeme dovnitř?“

„Nemáme jinou možnost, Morgane.“

Až v té chvíli mi došlo, co je tématem jejich hovoru. Stáli jsme přímo před jakousi zříceninou, z které na povrchu nezbylo nic než jedna zeď a cosi, co kdysi v minulosti bývalo nejspíše věží.

„Ale…“ Chtěla jsem něco namítnout, příležitosti k tomu mi však nebylo dopřáno. Dark i Morgan, který stále pevně držel mou ruku, takže mi nedal jinou možnost než ho následovat, vyrazili vstříc zřícené pevnosti.

Prošli jsme dveřmi… nebo čímsi, co dříve s největší pravděpodobností bývalo dveřmi, dnes už však šlo jen o průchod ve zdi, a následně několik minut klesali po kamenných, rozpadajících se schodech. Morgan konečně pustil mou ruku a šel přede mnou. Již jsem byla téměř dole, když jsem došlápla na kluzký povrch značně poškozeného schodu a uklouzla.

Neschopna jakkoli zareagovat jsem jen zavřela oči a očekávala dopad… jenže ten nepřišel. Trochu překvapeně jsem otevřela oči a zahleděla se na svého zachránce, do jehož náruče jsem dopadla. Sledoval mě s lehce pobaveným úsměvem.

„V pořádku, Ashley?“

Než jsem však stačila odpovědět, zvedl mě do vzduchu a, nesouce mě v náručí, opět následoval Darka.

„Pusť mě, nic mi není!“ snažila jsem se ho přesvědčit a osvobodit se tak z jeho zajetí, avšak neúspěšně.

„Nemůžeme přeci riskovat, že se zraníš,“ odvětil s jasnými známkami pobavení v hlase a já v tu chvíli přemýšlela, proč jsem ho z těch schodů neshodila dřív, než jsem se z nich sama zřítila.

„Pospěšte si!“ ozval se před námi Dark, viděla jsem jen mihotající se světlo jeho pochodně, mizející kdesi za zatáčkou.

Ocitli jsme se v naprosté tmě. Nebylo vidět na krok. Nesnáším tmu. Tedy tma jako taková mi nevadí, nesnáším úplnou tmu, kde nevidím nic, co je kolem mě. Děsí mě představa, co by se v té tmě mohlo ukrývat a čekat na vhodnou příležitost.

„Morgane,“ vydechla jsem vyděšeně a ještě pevněji se k němu přitiskla, ačkoli bych ho ještě před okamžikem nejraději zabila.

„Snad se nebojíš, Ashley. Se mnou jsi v bezpečí,“ odvětil stejně tiše a já, přestože jsem mu neviděla do tváře, věděla, že se usmívá.

Za okamžik jsme konečně vstoupili do poměrně malé místnosti hluboko pod povrchem země, kde jsme usedli na chladnou, kamennou podlahu. Ve slabém světle Darkovy pochodně jsem se zahleděla do tváře právoplatného prince zdejší říše. Potřebovala jsem znát odpovědi na své otázky.

„Kdo tě nesmí najít, Morgane?“

„Ale Ashley, to přeci není důležité…“ snažil se mě Morgan odbýt, zřejmě o tom nechtěl mluvit.

„Poskoci samozvané královny této země,“ vložil se do toho Dark, za což mu právoplatný princ zdejší říše věnoval vražedný pohled. V hlase princova společníka zazníval celkem jasně vztek, bylo jasné, že se odmítá smířit s tím, že byl jeho pán připraven o moc.

Z rozebírání současné politické situace v Marconii nás vytrhl hrubý hlas: „Prohledejte to tady, nemohli jen tak zmizet, ostatní zatím prohledají okolí trosek!“

---

Redakční úpravy provedla Helenia Kukková.