ŠKM – Struna z houslí

Magdaléna vzala do ruky stočený provázek z ovčích střívek. Houslová struna. Sama se samozřejmě jako správná princezna v mládí učila hrát na řadu nástrojů, ale nikdy jí to moc nešlo. Na rozdíl od její Fiony, ta se s nástrojem v ruce už snad narodila. Ve třech letech Magdalénina dcera uměla na harfu zahrát svoji oblíbenou ukolébavku, a když jí bylo pět, na flétnu zapískala snad celý učební sborník.

K šestým narozeninám dostala housle. Všichni dávno věděli, že Fiona má obrovský talent. Ale s houslemi to bylo jiné. Bylo to těžké popsat, ale zdálo se, že dívka a housle přestaly existovat a místo nich tam stál jeden tvor, kterého prostě nešlo rozdělit na původní části. Smyčec jako by se stal součástí Fioniny ruky a housle pod bradou držela snad jistěji, než dýchala. Její prsty běhaly po strunách, jako by nikdy nedělaly nic jiného, a trvalo jim jen pár okamžiků, než našly tóny, které hledaly. Celý dvůr byl Fioninou první hrou na housle uchvácený a Magdaléna okamžitě začala hledat nejlepší učitele celého království.

Jeden učitel střídal druhého. Většina jich odcházela sama se zklamanými slovy, že mladé princezně nemají co nabídnout. Řadu jich vyhnala Fiona sama, občas dokázala být pěkný spratek. Tvrdila, že byli nudní a nešikovní a chtěli po ní nesmysly. Magdaléna ji za taková slova kárala, ale potají vždy musela uznat, že na tom něco bylo.

Místní učitelé brzy došli a Magdaléna začala zvát italské mistry, ale i ti byli na zázračné dítě krátcí. V pouhých deseti letech se Fiona, víceméně svépomocí, naučila hrát jako profesionální houslisté a začala skládat vlastní skladby. Učitele odmítala rychleji a rychleji, už pomalu ani nestíhali vejít do dveří, než je s křikem poslala pryč.

Magdaléna opatrně pohladila smotanou strunu. Byla z Fioniných prvních houslí, stará a vyschlá, z její pružnosti už dávno nic nezbylo. Občas se bála, aby se nerozdrolila, ale naštěstí byla i přes svůj věk stále pevná. Trochu jako jediný učitel, kterého si Fiona kdy vážila.

Přišel ze zvědavosti, a protože to byla jen malá zajížďka z jeho cesty do Vídně, nikdy vlastně neměl v úmyslu Fionu učit. Bylo mu kolem šedesáti a tvrdil, že je na to už starý, že chce jen v poklidu tvořit u dvora císaře Karla VI. a že se dlouho nezdrží. Ale jen co viděl Fionu vzít housle do rukou, změnil názor – ještě dřív, než ji uslyšel zahrát první notu.

Mistr Vivaldi se místo tří dnů zdržel tři měsíce. Za tu dobu se od dívčina boku hnul snad jen na dobu spánku, a i tu zkrátili na nejnutnější minimum. Fiona byla unesená a jako by rozkvetla, mistr by věkem mohl být jejím dědečkem, ale to jí nezabránilo volat na něj António a hihňat se, jako by to byl její nejlepší kamarád. Vlastně asi byl, až do té doby vždy dávala přednost společnosti houslí než lidí.

I mistr Vivaldi vypadal chvíli spokojeně, ale srdce a hrdost ho táhly dál do Vídně. Nakonec tomu volání neodolal a s Fionou se rozloučil. Magdaléna se bála, že to Fiona nesnese, ale ta ji překvapila. Mistrův odjezd vzala hrdě a se zvednutou hlavou, nějakým způsobem cítila a chápala jeho nutkání dostat se zpět na výsluní, které mu právem náleželo. Když to Magdaléna viděla, ani se ho nesnažila přesvědčit, aby zůstal. Ona jeho nutkání sice nechápala, ale bylo jasné, že by neuspěla.

O pár měsíců později se čtrnáctiletá Fiona ve dvě ráno objevila v matčině ložnici a usedavě brečela, že musí do Vídně. Magdaléna ji držela v náručí a do rána ji ujišťovala, že to byl jen zlý sen. Jenže za dva dny přijel spěšný kurýr se vzkazem o smrti Antonia Vivaldiho a s posledním darem pro Fionu, jeho vlastními houslemi.

Fiona v záchvatu vzteku spíš než zármutku své vlastní housle rozmlátila na třísky, tahle struna byla to jediné, co z nich šlo zachránit. Tři dny neopouštěla své pokoje a s nikým nemluvila, až konečně čtvrté ráno Magdalénu vzbudil jásavý zvuk houslí. Fiona dělala, jako by se nic nestalo, o ničem nechtěla mluvit. Ale na housle Antonia Vivaldiho hraje dodnes…

Redakční úpravy provedla Áine Adair.