Chapter One – Song Within Us

Sto let poté, co se planeta zchladila natolik, že ji pokryl jen čirý led a žít se dalo jen v podzemí, se kontinenty daly znovu do pohybu. Tuto dobu, dobu kdy se kontinenty přesunovaly velkou rychlostí, pamatují pouze staré zaprášené spisy v knihovnách některých kmenů. Spisy se různí, nejenom svým jazykem či písmem, kterým jsou psány, ale také i tím, jak samotné změny popisují. Jedno však mají společné a to zápis úplně na konci, kterému však nikdo nerozumí. Ani dnes se nepodařilo rozluštit, co ona věta ve skutečnosti skrývá, a ten, kdo údajně přišel na to, jaký je jeho význam, bohužel zmizel dříve, než mohl své poselství předat dále.

„Meriditte, Meriditte!“ volal neúnavný hlas, který probudil spící dívku s kaštanovými vlasy. Zvedla se ze své postele a roztáhla staré umouněné závěsy, které bránily světlu lamp proniknout dovnitř. Otevřela okno, které zavrzalo, a promnula si své zelené oči.

„Aaaah,“ se zívnutím se protáhla a rozespale se zeptala: „Ano?“

Před domem, který byl převážně z hlíny, stál o poznání vyšší mladík, který již nervózně přešlapoval. Když si všiml, že je Meriditte ještě v pyžamu, značně se nahněval a zavolal na ni:

„Nechceš snad jako loni a jako snad posledních deset let zase přijít pozdě?!“ Meriditte jen znovu zívla a zavřela okno a zatáhla závěsy.

Mladík jen založil ruce a čekal. Přitom mírně dupal nervózně pravou nohou a často sledoval hodinky na ruce. Hodinky již zažily své, stříbro již chytalo černou barvu a ručičky již byly spíše ze rzi než z oceli.

„Tohle se v životě nedá stihnout,“ povzdechl si, když se zjevně čas vyhrazený pro to, aby někam dorazil, chýlil neúprosně ke konci. Nakonec mu trpělivost došla a chystal se něco zavolat, ale pak jen pokrčil rameny a sklopil hlavu. V Meridittině případě by to stejně nemělo cenu, proto se dal do běhu, aby nezameškal tolik, kolik by zřejmě při dalším čekání na Meriditte ztratil.

Spící dívku probudila až vůně čehosi, která se plížila chodbou po schodech nahoru do jejího pokoje. Unaveně vykročila z postele a nazula si kožené botky. Sešla po schodech dolů a tam ji čekalo nemilé překvapení. Vůně rozhodně nepatřila snídani, to ne, to se jen její starší sestra rozhodla po měsíci umýt nádobí, které se navrstvilo ve skříňce pod dřezem.

„Sestřičko, víš, že tu byl ten pohledný mladík a celé ráno na tebe čekal?“ zeptala se s šibalským úsměvem. Kdyby si nebyla jista tím, že je zamilovaný do Meriditte, nejspíš by ho pokoušela, ale i když o něj zjevně sestřička nejevila zájem, nemohla by jí to udělat.

„Ani mi to nepřipomínej,“ utrousila Meriditte nepříjemným hlasem poznámku a odešla znovu do svého pokoje, kde se konečně převlékla. Její oblečení trochu vzdáleně připomínalo školní uniformu: krátká kostičkovaná sukně šedé barvy, našedivělá košile a tmavě šedá vestička bez rukávů, která měla na pravé straně nějaký již dávno nečitelný emblém.

Když konečně sešla dolů, její sestra již byla hotová s nádobím a zrovna vytírala malý obýváček, ale Meriditte jen zamávala a před vchodem do domu si nazula nízké černé boty a vyrazila do města.

Město bylo poměrně zvláštně uspořádáno. V jeho centru se tyčila honosná sídla a směrem k tunelům, které vedly na povrch, se postupně domy zmenšovaly a již na první pohled se zdály chudšími a chudšími. Jedna čtvrtina města však byla vyhrazena čistě jedné velké budově, která byla dělena do několika částí. Vypadalo to jako veliká laboratoř s mnoha skleníky a také tomu tak bylo. V laboratoři se vyrábělo umělé vlákno, umělé maso a ve sklenících se pěstovaly rostliny. Každý skleník sloužil pro pěstování jiných. Od ovoce, přes zeleninu, až k léčivým rostlinám. Samozřejmě nechyběly ani rostliny jedovaté, masožravé rostliny a také zde byl i skleník, který pouze varoval před vstupem do zakázané zóny výzkumu.

V chudinských čtvrtích města se ve většině případů nacházela elektrárna, která vyráběla energii pro osvětlení, které se krom dvou hodin v noci nevypínalo. Málokterý dům si mohl dovolit napojení na energetickou síť. Naštěstí na vodu a kanalizaci zde byl napojen každý. Voda se přiváděla z povrchu, kde se do speciálně upraveného potrubí přepravují kvádry ledu. Potrubí má dvojité využití. Prostředkem potrubí se přepravuje led, který se díky tomu, že okraje potrubí odvádějí většinu horkého dýmu z elektráren pryč, mění na vodu. Kam však směřuje kanalizace, to málokdo zkoumal. Krom samotných stavitelů a pár údržbářů a těch, kdo mají přístup k plánům města, vlastně ani nikdo neví, jak veliká a rozlehlá sít kanálů je.

Meriditte si to mířila blízko k centru města, ale ani ona by si netroufla pokoušet přelézt železný ohradník. Místo toho vešla do budovy, která stála přesně na pomezí Centra a Chudinské čtvrti města. Budova byla veliká, žlutavé barvy. Zdála se být již cihlová a kolem ní byl ještě prostor vymezen pro toulky o přestávkách. Mnozí si již při pohledu na budovu uvědomují, že se jedná o školu. O jednu z mála věcí, které má Chudinská čtvrť a Centrum společné.

Doběhla ke dveřím, na kterých se pyšnil nápis „11. ročník“ a chystala se chytnout za kliku, když v tom se ozvalo zazvonění. Než Meriditte zareagovala, dveře se otevřely samy a zevnitř vyběhly na chodbu zástupy studentů. Meriditte zůstala ležet na zemi s obtisky podrážek nejenom po oblečení.

„Nestalo se ti nic?“ ptal se příjemný hlas, ke kterému patřila i ruka, která nabízela pomoc.

„Ne, ne, v pořádku,“ narovnala se Meriditte rychle a až pak si uvědomila, že k ní mluvil Meverick. „Och, to jsi ty,“ řekla mírně neurvale. „Ten ranní budíček se ti povedl,“ poškádlila Mevericka, který nevydal ani hlásku. Jen na ní překvapeně civěl. „CO?! Nebuď jak zaraženej, samozřejmě jsem ráda, že jsi přišel,“ snažila se si své konto opožděného vstávání u Mevericka urovnat. I když byli přátelé již od druhého ročníku, tak přeci jenom věděla, že by si s ním nerada zahrávala. Oproti ní samotné byl o mnoho vyšší a krom tělocvikáře zde ani nebyl profesor, který by byl vyšší jak Meverick.

„Letos spolu asi sedět nebudeme,“ zkonstatoval Meverick a od Meriditte se dočkal jen pohledu, který značil, že si myslí, že si z ní Meverick pouze utahuje. „Ve třídě máme novou studentku, jmenuje se Kielia, a profesor mi ji přiřadil, abych na ní dohlížel… Navíc spolu sedíme v lavici,“ snažil se poslední větu co nejméně zdůraznit, protože Meridittina reakce se dala odhadnout lehce předem. Přesně jak Meverick očekával, tak Meriditte udělala. Šla si to s původcem problémů vyříkat osobně.