Autor
Meverick společně s ostatními seděl v aule školy. Aula měla dokonale čtvercový tvar,
ale nebyla v ní žádná okna. Zdrojem světla byl obří skleněný lustr uprostřed. Lavice byly seřazeny ve dvou řadách tak, aby opisovaly obvod místnosti, jen u jedné stěny byl stupínek a velký stůl, za nímž stálo křeslo. Přes stupínek se sem taktéž přicházelo, protože dveře byly na každé straně na jeho konci.
Meriditte šla rychlým krokem chodbou a její dlouhé kaštanové vlasy za ní vlály. Byla velice rozohněná a chtěla si na tu děvečku posvítit. Ale vypadala spíš na to, že jde někomu zakroutit krkem.
Sto let poté, co se planeta zchladila natolik, že ji pokryl jen čirý led a žít se dalo jen v podzemí, se kontinenty daly znovu do pohybu. Tuto dobu, dobu kdy se kontinenty přesunovaly velkou rychlostí, pamatují pouze staré zaprášené spisy v knihovnách některých kmenů. Spisy se různí, nejenom svým jazykem či písmem, kterým jsou psány, ale také i tím, jak samotné změny popisují. Jedno však mají společné a to zápis úplně na konci, kterému však nikdo nerozumí. Ani dnes se nepodařilo rozluštit, co ona věta ve skutečnosti skrývá, a ten, kdo údajně přišel na to, jaký je jeho význam, bohužel zmizel dříve, než mohl své poselství předat dále.