Medvěd a král

Medvěd a král

Bylo nebylo, za starých časů, které si dnes nepamatují ani ti nejstarší z nás, jedno království. V něm žil starý král, který měl sedm dcer. Většinu z nich již dávno provdal za panovníky sousedních zemí, jen ta nejmladší, a jemu nejmilejší, ne a ne obléci svatební šat. Žádný z nápadníků se jí nelíbil, žádný jí nebyl dost dobrý. Tenhle byl moc starý, tamten zase moc ošklivý. Starý král se zlobil. Přemlouval, domlouval, vysvětloval a vyhrožoval, ale se svou dcerou ne a ne pohnout. A tak si král lámal hlavu, aniž by tušil, že srdce jeho nejmladší dcery už je dávno někomu zaslíbené.

Nedaleko království žil na pokraji lesa mladý lovec. Říkalo se o něm, že je synem loupežníka a čarodějnice. Otce jaktěživo neviděl a matka byla baba prapodivná. Léčila ve vsi krávy, zaháněla horečky a pomáhala proti uřknutí.

Přestože rodina mladého lovce měla většinou hluboko do kapsy, připadal si lovec bohatý jako nikdo druhý. Hluboký les byl jeho hradem a divoká zvěř jeho dvorem. Měl dokonce i děvče. Tam ve vsi. Krásné a usměvavé děvče ze statku, které mu každý v širokém okolí záviděl.

A lovec neměl ani tušení, že ve skutečnosti miluje královskou dceru, která se za chudou děvečku jen vydává.

Lovec a princezna se tajně setkávali každého třetího dne po západu slunce. Jejich společné štěstí však nemělo trvat dlouho. Starý král si brzy povšiml, že jeho dcera pravidelně kamsi mizí a tak nařídil věrnému sluhovi, aby princeznu špehoval a o všech jejích činech ho neprodleně zpravil.

A tak, když se princezna s lovcem napříště znovu shledala, sloužící vše viděl a ihned to panu králi vypověděl. Ten se rozzuřil. Jak ten jen nadával! Chodil po hradě sem a tam, mručel a hudroval, bublal a brumlal. Vykřikoval hlasitá, nehezká slova, že se zarděla každá živá duše, která to slyšela.

„Nevychoval jsem svou dceru pro žádného podřadného pacholka, co se přes den po lesích honí a v noci v hnoji hrabe!“ Křičel na všechny strany. „To by tak hrálo! Královská dcera a takový chuďas!“

Když král přestal běsnit, začal přemýšlet. Uvažoval, jak by se mohl mladého lovci zbavit a žádný z jeho nápadů nebyl hezký. Tu chtěl nechat mladíka vsadit do šatlavy, tuhle ho chtěl nechat o hlavu zkrátit. Tu ho chtěl nechat vláčet za koněm. Jindy zase přivázat na hranici. Ať však přemýšlel jak přemýšlel, nic mu nepřišlo dostatečně dobré. Až jednoho dne na to konečně přišel.

„A mám to!“ zvolal radostně. „Když je to lovec, tak se tedy zúčastní královského lovu! Ale ne jako honák, jako lovná zvěř!“

A jak řekl, tak udělal. Sezval všechny urozené pány ze země na velkolepý hon. Prý na medvěda! A jakmile byli koně osedláni a psi vypuštěni, vypravila se celá společnost do lesa. Král už však den předtím nakázal sluhovi, aby zaběhl do chaloupky na kraji lesa, kde lovec bydlel se svou maminkou. Sebou sluha nesl teplý kožíšek z černého medvěda a hned se k lovci hrnul.

A že je to dar od samotného krále, za léta věrné služby a starost o lesy! Aby prý lovci po večerech v chladných hvozdech zima nebyla! Lovec se zaradoval a jak sluha odporoučel, darovaný kožich si hned druhého dne oblékl, než se do lesa vydal. A že byl hustý a huňatý, vypadal v něm lovec jako malé medvídě.

Neušel však ani pár kroků a už slyšel zvuk trubek. Říkal si, že je to velmi divné, jelikož do těchto lesů páni nikdy na hon nejezdí, ale nedbal ničeho a šel dál. Po chvíli však už byl slyšet i štěkot psů a dusot koňských kopyt. Chtěl tedy mladý lovec sejít z cesty, aby nechal celou společnost prohnat se kolem. Když jej král spatřil, zvolal z plných plic: „Medvěd! Medvěd je to! Na něj! Dostaňte ho! Zabijte ho!“

Mladý lovec se chtěl hájit a vysvětlit, že on žádný medvěd není, ale přes hlasitý štěkot loveckých psů jej nebylo vůbec slyšet a když se po něm první z těch bestií vrhla, dal se na zběsilý útěk. A tak král celé tři dny a tři noci po lesích mladého lovce v medvědím kožichu uháněl. Šlechtic po šlechtici podlehl únavě a s nejrůznějšími výmluvami se od honu odpojil až nakonec zbyl pouze starý král, jeho psi a mladý lovec.

Až nakonec lovci došly síly. Jeho silné nohy byly stále pomalejší a pomalejší a nakonec již nemohly udělat ani krok. Smečka královských psů ho dohnala a bestie se na něj vrhly. Bez smilování zabořily zuby do jeho medvědího kožichu a počaly jej rvát na kusy. A tu už se zjevil i starý král, třímající v rukou kuši.

Mladý lovec plakal a prosil krále, aby ho nechal jít, avšak veškerá lamentace neobměkčila královo zatvrzené srdce.

Nad ránem se z lesa vynořila smečka psů, pochodujících před královským ořem a každá z těch bestií držela v hubě cár medvědího kožichu.

Když se král pozvolna vracel domů, pojednou spatřil u cesty stát malou chaloupku. A že byl znavený dlouhou honitbou, rozhodl se, že si vevnitř trochu odpočine. Seskočil tedy ze svého koně a vešel dovnitř. Byla to chudá světnička a uprostřed ní seděla stará baba a dřevěnou měchačkou míchala cosi v kotli na ohni.

„Hej stařeno“ zvolal král. „Jsem pán této země! Dej mi jíst a připrav mi lože! Po dlouhém honu jsem k smrti unaven!“

„Ba ba…,“ odpověděla baba a podala králi chutné krmě. Král si vzal misku a snědl vše, co v ní bylo. Tu se však pojednou otřásl. Tělem mu projela nečekaná bolest. Vlasy mu na hlavě vstaly a obličej se zkroutil nechutenstvím!

„Co to má být?“ rozčílil se. „Jakého jedu jsi mi to podala, babizno prašivá?“

Celé jeho tělo se prohnulo. Na rukách začaly rašit černé chlupy. Zuby se počaly prodlužovat. Král klesl na kolena a než se stačil vzpamatovat, proměnil se v medvěda.

A tu se stařena usmála.

„Jsi ty věru špatný král,“ pravila. „Nevinného jsi o život připravil. Jako škodnou jsi ho tři dny po lesích hnal a proto tě nyní čeká stejný trest. V medvědí podobě budeš žít. Všichni lidé před tebou s hrůzou utečou až jednou skonáš rukou nějakého statečného lovce a jeho psů.“

„Nějaký prdlajs…,“ pomyslil si medvěd, vrhl se na stařenu. V jediném okamžiku jí ukousl hlavu, čímž zlomil kletbu, kterou na něj prve uvalila a přeměnil se zpět do své lidské podoby.

Odplivl si. Tělo stařeny hodil psům a domek nechal spálit. Pak se vrátil na hrad.
Svou nejmladší dceru nechal z království vypráskat, a žil šťastně a spokojeně až do smrti.

1 komentář

  1. Nebelbrach
    Čvn 13, 2021

    Konec mě skvěle pobavil. Tomu říkám pravdivost v umění!

Odeslat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *