O mizejících dětech

O mizejících dětech

Příběh o mizejících dětech z pera slečny Beteramis bobříka městských legend až vystrašil. Doporučuje tak příběh číst osobám starším 12 let.

-*-

 

Příběh, který budu vyprávět, zná každý obyvatel našeho města. Neodehrál se zase tak dávno, prý někdy „na začátku sedmdesátých let“. Od té doby ale bylo každé dítě vychováváno s tím, aby si dávalo pozor na odlehlá místa bývalých kasáren za městem. A hlavně potom, což všichni rodiče zdůrazňovali především, aby nikdy nikam nechodilo s nikým cizím. Já sama i všichni moji sourozenci jsme tuto výstrahu slyšeli nesčetněkrát, stejně tak naši kamarádi či spolužáci. Příběh je navíc vyprávěn až do dnešních dnů, ač od doby, kdy se v našem městě ztrácely děti, uběhlo již bezmála padesát let…

Říkám děti, ale ve skutečnosti šlo především o chlapce ve věku mezi osmi a dvanácti lety. Zmizelo jich celkem patnáct, plus tedy jedna holčička, sestra dvou ztracených chlapců. Nikdy nebylo objasněno, co přesně se těm dětem stalo, nikdy nebyla nalezena jejich těla, dopisy či jiné indicie, které by napověděly, zda některé z dětí neuteklo z domu. Policie to tedy vyšetřovala jako únosy a celé roky předpokládala, že se děti staly obětí obchodu s bílým masem. Jejich rodiče proto stále doufali, že se jednoho dne se svými synky setkají, že policie nakonec dopadne překupníka, který za obchodem s dětmi stojí, a ten jim vyzradí, kam je odvezl… Až když se ztratili dva poslední chlapci, taktéž bratři, došlo ve vyšetřování k průlomu.

Jmenovali se Tom a Martin, mladšímu z nich bylo osm, staršímu už skoro jedenáct. Rádi si hrávali na průzkumníky a občas s nimi chodívaly i jejich kamarádky. Zejména Hanka, která tajně snila o kariéře námořníka. Většinu průzkumných výletů si proto nenechala ujít a věděla přesně, kam chlapci rádi chodívají. Jednou to byla stará gumárna u nádraží, jindy polní cesty na jihu města, vedoucí k rybníkům a jabloňovým sadům. A jindy zase bývalé kasárny, které se tou dobu už dobrých dvacet let nepoužívaly, protože vojáci bydleli na druhém konci města…
Onoho osudného dne bylo krásně, jeden z prvních teplých dní nového jara. Ptáčci zpívali jako o život a snad každé dítě bydlící v paneláku chtělo jít ven. Oba chlapci se proto hned po návratu ze školy dohodli, že vyrazí na výpravu. Rodičům nechali na stole vzkaz, že se vrátí před západem slunce, a ještě než opustili své sídliště, stavili se v sousedním domě pro Hanku, svou nejlepší kamarádku. Hanka bohužel nebyla doma, její maminka se na ně jen smutně usmála a řekla, že to Haničku bude mrzet, ale že musela jít k babičce a vrátí se později.
A to bylo naposledy, kdy někdo s oběma chlapci mluvil…

Hanka se po pár hodinách opravdu vrátila od babičky, a když jí maminka říkala, že se pro ni kluci stavovali, byla vážně smutná. Bylo jí ale jasné, že touhle dobou už budou oba kluci dávno za městem, ve starých kasárnách, kde podnikali poslední dobou své průzkumy nejraději. Člověk tam po vojácích našel spoustu zajímavých věcí a Tom pořád snil o tom, že by jednoho dne mohli najít dokonce i opravdovou pušku!
Když se snesl soumrak, stála Hanka na balkóně a vyhlížela, kde se v ulici co šustne. Zrovna přemýšlela o tom, zda dnes kluci objevili něco zajímavého, když u nich zazvonil telefon. Maminka ho vzala a po chvíli překvapeně zavolala na Hanku. Ptala se na její kamarády a na to, zda neví, kde by kluci mohli být. Prý se dosud nevrátili domů, ač slíbili, že budou doma dříve, než slunce zapadne. Hanka mamince upřímně pověděla, že neví, ale že předpokládá, že mohli jít do kasáren. Mají tam svůj „štáb“, který si našli v jedné prázdné budce kousek za zdí. Chodívají tam docela často a shromažďují tam své poklady.
Když to maminka slyšela, domluvila se s maminkou chlapců, že ustaraným rodičům pomůžou jejich děti najít. Rychle se proto s Hankou oblékly a vyrazily.

Hanka tak vedla svou vlastní výzvědnou skupinu – jen ona věděla kam jít, což jí dávalo pocit výjimečnosti. Škoda, že zároveň měla i strach o své kamarády. Tom byl zodpovědný kluk, nevěřila, že by se dobrovolně někde zdržel a nepřišel domů včas. Tím spíš, když měl s sebou i malého Martina. Následována svou maminkou i rodiči obou chlapců kráčela ve tmě jistě a tiše jako kočka. Vyvedla je za město a největší zkratkou, jakou dokázala vymyslet, zamířila přímo ke kasárnám. Už zdálky viděli, že je všude naprostá tma, stavení vypadala temně a zlověstně. A také docela opuštěně.
Když došli až k vysoké obvodové zdi, která celé kasárny obklopovala jako nedobytný val, dovedla je Hanka přímo k dřevěné hlavní bráně, odsunula třetí prkno zprava a odhalila tak úzký otvor, kterým se mrštně protáhla dovnitř. Obě maminky ji hbitě následovaly, tatínkovi ale dělala tato cesta problémy. Musel nakonec vytrhnout ještě sousední prkno, aby se dovnitř protlačil.

Nádvoří bylo temné, nebylo tu vidět na krok. V tajném „štábu“ byla také tma, takže Hanka dost pochybovala, že by chlapci mohli být uvnitř. Rozsvítili baterky, a jak Hanka slíbila, dovedla rodiče až před malý dřevěný domeček, který kdysi mohl sloužit jako nějaký sklad na nářadí. Otevřela vachrlaté dveře, které tak tak že ještě visely v pantech, a posvítila do malé dřevěné místnůstky vevnitř. Po chlapcích tam nebylo ani památky. Jak si ale Hanka všimla, museli tu být, protože na jejich provizorním stolku, který si tu sestavili ze staré pneumatiky a většího kusu dřeva, leželo pár nových věcí, které neznala.
Bezradně vyšli zpět na nádvoří a obě maminky zkoušely oba chlapce volat. Žádná odpověď ale nepřicházela. Tatínek navrhl, že zkusí celý komplex kasáren obejít, všichni se k němu ale samozřejmě přidali, a tak společně chvátali tmou, za komíhajícího svitu tří baterek, přeskakujíce staré dřevěné bedny, rezavé trubky, skleněné střepy a stočené role rezatého ostnatého drátu.
Když došli na opačnou stranu kasáren, před polorozpadlou budovu stájí, zaslechli křik. Tlumený, vycházející odněkud z hlubokých útrob budovy před nimi. Též ale hrůzný a nelidský. Maminka obou chlapců zděšeně vykřikla Tomovo jméno a rozeběhla se přímo k černému dveřnímu otvoru, který zel do noci jako rozšklebená brána samotného pekla. Hanka nemohla uvěřit, že by ten křik patřil jakémukoli člověku, byla přesvědčená, že se musí jednat o nějaké zvíře, všichni ostatní ale přesto kvapně utíkali dovnitř, a tak je rychle následovala. Rozhodně nehodlala zůstat v temné noci sama. Vyděšeně ukázala dospělým, kde ústí vchod do podzemního tunelu, což bylo jediné místo, kde se snad mohl někdo schovávat. Občasný křik je ujišťoval, že jsou na správné stopě.
Hnali se černým tunelem, zalykali se prachem a zatuchlým vzduchem, ve kterém nebylo dost kyslíku pro všechny. Chodby byly dlouhé, klesaly kamsi do podzemí, a ač nikde nezdolávali žádné schodiště, bylo jim jasné, že už musejí být hodně hluboko pod budovou. Křik se změnil v přerývané kvílení a teď už i Hanka poznávala Tomův hlas. Byla o krok za dospělými, a když zahnuli za poslední ohyb chodby a v dálce před nimi se objevily mříže dveří uzavírajících jejich chodbu, její maminka se prudce zastavila a sevřela Hanku v náručí, přikryla jí rukou pevně oči. Hanka se jí přesto vysmekla, a tak jasně uviděla to, co vidět neměla: vysoký muž ve vojenské uniformě stál nad dřevěným stolem. V jedné ruce držel červený nůž, ze kterého cosi odkapávalo na zem. Krev? Zaujatě hleděl na maso na stole, takže si jich ani nevšiml. Píchal do něj prstem, hladivě se ho dotýkal.
Ne… to nebylo maso. V tu chvíli Hanka celou scénu pochopila. To byl Tom. Krvavý a podivně otevřený, maso na stole musely být střeva… v tu chvíli se jí udělalo zle a vše se s ní zatočilo. Jen jakoby zdálky slyšela Tomovy rodiče, jak křičí, ječí hrůzou, jak narážejí do zamřížovaných dveří, jak se je tatínek snaží vyrazit.

Nakonec je vyrazil, nakonec dokázal proniknout do malé místnosti ohavně páchnoucí krví, močí a vnitřnostmi. Voják ale mezitím zmizel zadními dveřmi, a ač ho nebohý otec pronásledoval, nenašel po něm ani stopu. Hanka nemohla jít dovnitř. Ani to nechtěla. Strašně, strašně se bála. Slyšela plakat Tomovu maminku, slyšela, jak na Toma mluví, ale Tom jen kvílivě sténal. Slyšela svou maminku, jak vzlykavě nabízí, že doběhne zavolat pomoc. Nakonec se opravdu sebrala dost natolik, aby se otočila, chytila Hanku za ruku a vydala se s ní rychle zpět do budovy nad nimi. Zhasla baterku, aby k nim nepřilákala pozornost toho muže, který tu pořád někde byl – a plížila se s Hankou vedle sebe podél stěn až ven na nádvoří kasáren. Tam se potom daly do běhu a utíkaly, jak jen mohly, aby se dostaly k hlavní bráně, protáhly se dírou mezi dřevy a pak utíkaly dál, k sídlišti na obzoru. K první telefonní budce, kterou potkají a kterou zavolají policii. Každých pár kroků se ale zastavovaly a tiše naslouchaly, zda je nikdo nepronásleduje, vyděšeně klopýtaly přes kameny a výmoly na cestě. Měly ale štěstí a dokázaly doběhnout do města bez nehody a v relativně krátkém čase.

Přivolaná policie pečlivě prohledala celý komplex vojenských budov, ale po pachateli nenašla ani stopy. Přivolaný lékař mohl pouze konstatovat, že je Tom po smrti. Zemřel v náručí své matky, která si z toho odnesla vážné psychické trauma. Jeho bratr Martin na tom byl ještě hůře: sadista se ho sice ani nedotkl, ale přivázal ho k židli a donutil ho, aby bratrovo mučení bezmocně sledoval. Chlapečkovi hrůzou zbělely vlasy a od toho večera již nikdy nepromluvil…
Policie podle popisu všech tří rodičů sestavila popis pachatele. Svoláni byli všichni vojáci konající službu ve městě v inkriminovaném období – ani jeden z nich ale nebyl vojákem z místa činu. Ač bylo vyhlášeno celorepublikové pátrání, po muži jako by se slehla zem. Pravděpodobně nebyl vojákem a nikdy nebyl dopaden. Děti se v našem městě ale každopádně ztrácet přestaly, takže ho riziko odhalení pravděpodobně odehnalo někam pryč.

Neřeknu vám, kolik je na tomto příběhu pravdy. Kolik dětí se doopravdy ztratilo a zda šlo opravdu (až na jednu výjimku) pouze o chlapce. Bělovlasého chlapečka (a později mladého muže), který nikdy nemluvil, však řada lidí i jen z mého okolí opravdu ve městě viděla na vlastní oči, a tak se dá předpokládat, že minimálně jádro příběhu je skutečně pravdivé…

1 komentář

  1. Connor
    Led 16, 2021

    Tak tohle je fakt masakr! Opravdu povedené dílo, nedokázal jsem se od něj odtrhnout 🙂

Odeslat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *