Mlha

Mlha

Také jste si někdy při pohledu na hustou mlhu říkali, že v ní musí být něco děsivého? Ne? Po příběhu, který slečna Newika sepsala pro bobříka strachu si to zaručeně budete říkat.

-*-

Ruiny výzkumného ústavu vprostřed ničeho obklopovala přízračné mlha. Čtyři vojáci se speciálním výcvikem v ní zmizeli, jakoby nikdy nebyli. Byla půlnoc, a do jinak tiché temné letní krajiny se zařízl výkřik a několik výstřelů. Bohužel, rány šly do prázdna a muž, ještě před chvílí se plížící vedle svých bratrů ve zbrani, byl pryč. Ne na dlouho. Než se čehokoliv nadáli, tělo s rozervanou hrudí dopadlo do trávy, jako pár hodin zpět ranní rosa. Žuchnutí doprovázené odporným křupnutím značilo, že už jsou jenom tři. Uběhlo několik vteřin, během kterých se vzduch prosytil hrůzou.
„Proboha! Co to bylo?!“ zařval jeden z vojáků a vrhnul se k tomu, co z jeho druha zbylo, a s marnou nadějí se snažil nahmatat puls.

Vtom se ozval zvuk tak nelidský, že se všichni tři živí dali do běhu jediným směrem, který jejich instinktům přišel bezpečný – dovnitř do budovy, kde se právě rozsvítilo světlo. Rozsvítilo, zhaslo, rozsvítilo, zablikalo, zhaslo. Jako malé dítě, které si zoufale přeje spát při rozsvíceném světle, aby na něj nemohlo strašidlo zpod postele, jako noční můra, kterou plamen vábí tak dlouho až ji zahubí. Místo zářivky u vchodu se rozblikalo jedno ze světel chodby, jakoby volalo: „Jen dál! Jen pojďte dál!“

Velitel se jako v transu vydal po schodech a nehleděl doprava ani doleva. Jako mouchy za sladkou vůní masožravé rostliny ho následovaly za světlem dovnitř a doufaly, že jim instinkt napovídá správně, že se to, co zabilo jejich přítele, bojí světla více, než se oni v tu chvíli bály tmy. Rozsvítilo se další světýlko a všichni tři, pohánění myšlenkou, že světlo rovná se život, přidali do kroku.

Tři mušky se tak při honbě za plamenem nejenže přiblížily až moc blízko, ale navíc se zamotaly do pavoučí sítě. Prošly chodbami laboratoří, kolem několika dveří z oceli a nakonec se betonová chodba změnila na kamennou a pokračovala pořád níž a níž. Chlad a zatuchlý vzduch vůbec nepřipomínaly zbytky vědeckého pracoviště. Jakoby staré stěny, na kterých se postupně objevovaly vytesané nepravidelné vzory a symboly. Mlha, která na povrchu zakrývala celý prostor, postupně plnila chodby a houstla. Světélka šla dál a dál, až najednou…

Výstřel se rozlehl zpoza nich. A další. Ještě víc ohlušující než samotné výstřely, byl ale zvuk tříštícího se skla ze světel. Když rány utichly, chodbou se rozhostila jeskynní tma. Zase byli všichni tři plně při vědomí. Na jazyku i v nose cítili kromě zatuchliny ještě něco. Pak rozkládajícího se masa a čerstvé krve zavanul ze stejného místa, které bylo předtím zdrojem výstřelů. Semkli se tak, aby se dotýkali bokem jeden druhého.

Velitel vytáhl z kapsy svítící tyčku a zlomil ji. Bílé světlo se zasekávalo o částečky mlhy a vrhalo kolem strašidelné stíny. Na kraji těch stínů se rozzářily rudé oči a do světla vystoupila zkrvavená uniforma.

„Alfa dva, hlaste se!“ promluvil velitel. „Vždyť… byl mrtvý, pane…“ zarazil se voják po jeho pravici, „JE mrtvý!“ zdůraznil přítomnost, ale při pohledu před sebe znejistěl. Viděl zející ránu na hrudi i to, co odkryla – především ale bušící srdce. Více si toho prohlédnout nestihl, protože světlo z jejich jediného svítidla se, jakoby bylo dýmem, začalo rozptylovat směrem ke stěnám. Opustilo zářící tyč a vpilo se do symbolů, jen aby zmizelo a spolu s tmou se rozhostila i panika mezi trojicí vojáků.

Jakkoliv se snažili zachovat takticky, v tuhle chvíli nad nimi znovu převládl instinkt a vše v nich řvalo po bezhlavém útěku do temnoty, který býval mohl zachránit holý život. Něco ale jejich nohy přimrazilo k zemi a z těl udělalo živé sochy. Před nimi se v temnotě rozzářil pár očí Alfy 2. Dvě rudé tečky v temnotě se blížily. Už byli skoro u nich. Všichni tři už cítili dech mrtvého druha. Jeden se zmohl na vytáhnutí nože a v obraně zaútočil. Máchl s ním ale do prázdna. Hrozivá postava se zářícíma očima jimi vlak jen prošla a pokračovala chodbou dál, jakoby si jich ani nevšimla.

Ve vší té temnotě se kolem nich točil svět a pomalu nevěděli, kde je nahoře a kde dole. Jali se tedy bloudit v naprosté tmě chodbami. Najednou byli v té každý sám. Chodili tmou, volali, snažili se nalézt jeden druhého. Později se snažili nalézt už jen cestu ven a vlastní záchranu.

To už ale každý bloudil v labyrintu své mysli, která se pořád ještě snažila vzdorovat mlze. Jejich těla už ale boj vzdala. Ležela na zemi mezi troskami a chtě nechtě se poddávala vůli mlhy. Mlhy, která se kolem nich svíjela, a aniž by nabrala nějakých konkrétních tvarů, upomínala na pradávné zlo.

Alfa 2 na povrchu se probral ze mdlob, do kterých ho přivedla hrůzná první vidina. Všechno se s ním v mlze, která se jeho přátelům dostala na mysl, o malou chvilku později než jemu, točilo. Zvedl vysílačku a naladil frekvenci velitelství: „Základno, tady… tady Alfa 2. Děje se tu něco strašně divnýho! Ta mlha… aargggh!“
Skřek, který mu vyšel z hrdla, nepatřil mezi zvuky, které by byly dílem lidských hlasivek. Stál vprostřed ruin v té přízračné mlze a oči mu rudě zářily. Kolem něj se zvedali jeho spolubojovníci.

Jako když vstoupili do mlhy, znovu byly čtyři a stáli bok po boku. Bratři ve zbrani, odhodláni spolu zničit celý svět… a mlhou za jejich zády se rozlehl mrazivý smích.

Odeslat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *