Cesta domů

Cesta domů

Další z účastníků, kteří se dal do lovu bobříků je pan Alex Blake, kterému se v prvním kole podařilo ulovit bobříka toulavých bot.

Není nad to vydat se na dobrodružnou cestu. Michal se vždycky za dobrodruha považoval a nic neměl raději, než sbalit svačinu a pár drobností do batohu a vyrazit do neznáma.

Michalovo „neznámo“ se nepodobalo exotickým krajinám. Většinou nasedl na vlak s koupenou celodenní jízdenkou a vůbec nepřemýšlel o tom, kam ho mašina doveze. Stejně to udělal i tentokrát a jen z okna sledoval, jak kolem něj ubíhá krajina. Během několika dalších minut usnul, aby ho probudil až průvodčí.

„Pane, tohle je konečná,“ zatřásl mu ramenem. Michal sebou škubl, oči se mu otevřely a na tváři se mu okamžitě usadil blažený úsměv. Nevěděl, jak se cílová stanice jmenuje. Nepotřeboval to vědět.

Poděkovat průvodčímu, batoh hodil na záda a vyskočil z vlaku. Stál na malém nádraží s jedinou kolejí, hezky zády k nápisu, který by mu prozradil, v jaké vesničce se ocitl. Utáhl si popruhy batohu, nasadil sluneční brýle a kšiltovku a vybral si cestičku vysokou trávou, která vedla do kopců před ním.

Jeden kopec za druhým hledal cestičky vyšlapané v trávě, naslouchal cvrčkům a očima se snažil najít nějakého zajíce nebo srnku. Cestou si pískal a užíval si klidu. Takhle nějak se cítil, když se toulal ještě kdysi s rodiči po krajinách kolem domova. Jejich vesnička měla sotva tisícovku obyvatel, ale nádhernou přírodu kolem. Velmi podobnou jako té, kterou právě procházel.

Přešel po louce, vystoupal na kopec a rozhlédl se po údolí. Obočí se mu nakrčilo, jak začal přemýšlet. Našpulil rty.

„Hm, tohle je mi nějaké povědomé,“ zamumlal si sám pro sebe. V údolí začínal les, na jeho kraji se tyčil vysoký posed. Vypadalo to, že se musí každou chvíli rozpadnout. Od posedu viděl začátek lesní cesty, kterou kdosi už kdysi dávno zasypal rozbitými cihlami, kachličkami a nepoužitým štěrkem.

Michal stále pohroužený v myšlenkách ani nehledal cestu a trávou, která mu sahala skoro po kolena, se vydal směrem k posedu. Před očima se mu prolínaly obrazy krajin, lesů i luk a vzrůstalo v něm vzrušení. Došel až k posedu a zaklonil hlavu, aby viděl až na vrchol žebříku. Ústa se mu roztáhla do širokého úsměvu a nevěřícně zavrtěl hlavou.

Příčku po příčce vylezl nahoru. Krabička tam stále byla, popraskaná z nepřízně počasí, ale zavřená a neprodyšná. Vytáhl s kapsy svazek klíčů a našel mezi nimi ten nejmenší. Zámek šel otevřít jen ztuha, ale nakonec se mu to podařilo.

V krabičce ležel jen jeden malý sešit, ale když ho otevřel, srdce mu zaplesalo. Sedl si, sešit otevřel na poslední stránce a četl:

Jednou procestuji celý svět. Když odsud koukám na tu pláň před sebou, nejradši bych si sbalil jen to málo, co potřebuji a vypadl pryč. Do Jižní Ameriky, do Afriky. Někam, kde mě nikdo nezná, kde nebudu nikomu rozumět. Někam, kde neznají pokročilou civilizaci. Někam daleko.

Pamatoval si, kdy to napsal. Před téměř patnácti lety, když mu samotnému bylo patnáct. Tehdy si myslel, že odcestuje pryč a už nikdy se nevrátí. Tehdy chtěl utéct a už nikdy se sem nevrátit.

Znovu se usmál.

„Zdá se, že osud má podivný smysl pro humor.“

Vytáhl z batohu pero a stejnou větu napsal i do deníku. Ještě na chvíli si ho zavřený přiložil na hruď, než ho vrátil zpátky na místo a krabičku opět uzamkl. Když sestoupil z posedu zpátky na zem, nadhodil si batoh na zádech a otočil se známým směrem.

„Je čas vrátit se domů.“

Redakční úpravy provedla Eillen McFir Elat

Odeslat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *