Pohádka o zrcadle v duši

Na jednom kopci beze jména stál skleněný zámek. Stál tam dlouho a nikdo nevěděl, jestli v něm někdo žije. Kdysi dávno k němu jezdila spousta lidí. Někteří ze zvědavosti, někteří se doslechli, že v něm bydlí krásná princezna, co čeká na vysvobození. Nikdo se ale nevrátil. Takže časem proud zájemců řídl a řídl, až ustal docela a o zámku se začalo mluvit jako o začarovaném.

Ve vesnici, daleko od skleněného zámku, žila chudá rodina. Měli dva syny, jednu dceru a osla. To, co jim chybělo na movitosti, to jim vyvážila láska. Rodiče milovali své děti, děti zase ctily rodiče a nikomu nevadilo, že nemají nadbytek.

Ale jak šel čas a děti rostly, docházelo rodičům, že je budou muset vyslat do světa. Zavolali si tedy oba syny a otec k nim promluvil:

„Chlapci, jste již velcí, a i když nám to srdce utrhne, musíme s maminkou přiznat, že tady z vás nic nebude. Každý rodič touží, aby se jeho dítě mělo lépe, proto se vydejte do světa a najděte svou budoucnost.“

Synové svěsili hlavu, ale neodporovali. Oba již nějaký čas přemýšleli nad tím, že by chtěli poznat i něco víc než chalupu, les a pole.

„A co já?“ ozvalo se ode dveří.

Všichni se otočili a se zatajeným dechem hleděli na kučeravou hlavu nejmladšího dítěte, Barušky. „Bratři půjdou do světa a já zůstanu doma?“

Maminka přispěchala k dceři a objala ji. „Svět není pro děvčátka, Barborko. Pro chlapce je nebezpečný, ale pro děvčátka mnohem víc.“

„Ba ne, maminko, vychovali jste nás, abychom drželi při sobě, a když bratři odcházejí, nemohu zůstat. Srdce mi to utrhne, že vás s tatínkem opustím, ale musím. Vím, že musím.“

Ještě chvíli se všichni snažili Barborce nápad vymluvit, ale marně. Nakonec matka, s těžkým srdcem, vypravila do světa všechny tři.

Bratři přivázali oslíkovi na záda tři batůžky, vysadili na něj Barborku a vyrazili. Dlouho chodili světem, až se dostali do městečka pod skleněným zámkem. Městečko bylo klidné a lidé pohostinní. Nabídli chlapcům ubytování v jednom z odlehlých domků, když na čas zůstanou. Chlapci byli zruční v mnoha směrech a v městečku bylo o šikovné řemeslníky nouze. A tak chlapci každý den vyráželi za prací a Barborka se jim zatím starala o domek, vařila, prala a zašívala.

Co chvíli jí ale pohled zalétl na kopec, kde do dáli zářil nádherný zámek. Slunce se v něm zhlíželo při východu a mazlilo se s ním při západu, jako by se nemohlo nabažit jeho krásy. Když pak jednoho večera přišli bratři domů, zeptala se jich, co lidé z městečka o zámku vědí. Chlapci jen pokrčili rameny. „Nikdo o něm neřekne kloudného slova. Jen, že je zakletý.“

„Nevěřím, že by něco tak krásného mohlo být zakleté nebo špatné,“ odporovala Barborka.

„Nenech se klamat vnější krásou,“ ozvalo se ode dveří. Všichni se polekaně otočili. Ve dveřích stál starý muž, kterého bratři často potkávali ve městečku. Možná to byl žebrák, možná jen osamělý stařík.

„Co tu děláte, dědečku?“ zeptal se jeden z bratrů.

„Přišel jsem se podívat na poklad, co tu skrýváte,“ usmál se stařík a ukázal na Barborku. „Ve vsi se povídalo, že tu s vámi žije nějaká dívka, ale že ji světu moc neukazujete. A koukám, že měli pravdu…“

Barborka se usmála a ukázala mu na židli. „Pojďte dál, dědečku. Hrnek čaje a polévka se u nás najde i pro vás.“

Stařík poděkoval a usedl s nimi ke stolu. „Tak zámek tě zajímá, slečinko?“ zadíval se na Barborku, když dojedli.

Přikývla. „Svítí tam do dálky jako slunce ve dne a Večernice v noci. Je krásný…“

„Krásný? Možná!“

„Vy o něm něco víte, dědečku?“ zadíval se mladší z bratrů na staříka.

„Jen to, co se povídá. Že v něm kdysi před dávnými léty žil mladý král. Byl tak zakoukaný sám do sebe, že v pýše a hlouposti urazil mocného čaroděje, který ho zaklel…“

„Jak?“ Barborka ani nedýchala, aby se dozvěděla, co bylo dál.

„Začaroval jeho zámek v pravdivé zrcadlo, aby sám sebe viděl v každém každičkém koutě tak, jak skutečně vypadá. Říká se, že ten král s hrůzou z hradu utekl a už se k němu nikdy nepřiblížil.“

Všichni v místnosti zaraženě mlčeli, jen stařík vytíral polévku zbytkem chleba a labužnicky pomlaskával.

„A ta kletba se nedá zlomit?“ otočila se k němu Barborka.

„Prý dá. Ale musel by přijít k zámku člověk, který v něm uvidí sám sebe. Nezměněného. Člověk, který má čisté a dobré srdce. Který v sobě nenosí zášť, pýchu, zlobu, nenávist, závist…“

Barborka se zasmála. „Takových lidí je přeci všude spousta!“

„Myslíš? Po králově útěku chodilo k zámku mnoho lidí, co si to o sobě mysleli. Žádný se nevrátil.“

„Co se s nimi stalo?“

„Prý jsou vězni zámku. Prý poté, co pohlédli do zrcadla zámeckých zdí, změnili se v to, co v odraze viděli.“

„To je hrozná kletba,“ vydechl starší z bratrů a tísnivě pohlédl na zámek, teď zlověstně rudě planoucí v západu slunce.

Stařík přikývl a s hekáním se zvedl ze židle. „Já už půjdu, ale děkuji vám za dobrou večeři a teplo vašeho krbu. A tobě,“ obrátil se k Barborce, „tobě děkuji za možnost pohlédnout na skutečnou krásu. Tam nahoře, tam žádná krása není. Věř mi.“ S těmi slovy pomalu vyšel z chalupy do houstnoucího šera.

Od toho dne měla Barborka plnou hlavu příběhu a mladého krále. Bylo jí ho líto. A bylo jí líto i ostatních, které čaroděj zaklel. Čím dál častěji hleděla k zámku a čím dál častěji vycházela na kopec za domem, aby na něj lépe viděla. Ani jednou si nevšimla starého žebráka, jak ji sleduje z blízkého lesa.

Jednoho dne, když bratři odešli za prací, usedla na starého oslíka a vydala se k zámku, pevně rozhodnuta pohlédnout do jeho zdí. Nebála se, ale i tak se v duchu loučila s rodiči. Omlouvala se jim, že od nich odešla a už se možná nevrátí, ale cítila, že tam, u skleněného zámku, je její místo. Celá její bytost se k němu upínala od první chvíle, co jej spatřila.

V půlce cesty ji dohonil mladší bratr. „Báro, co to děláš?“

„Musím jít nahoru, bratříčku,“ pohladila ho po ruce. „Vím, že musím.“

„Nepustím tě, ty nerozumná.“ Bratr uchopil uzdu a zastavil osla. „Copak jsi neslyšela, co ten starý muž říkal?“

„Slyšela, ale přesto tam musím.“ Seskočila a vykročila na další cestu pěšky. Marně za ní bratr volal, marně prosil i vyhrožoval. Nakonec svou snahu vzdal, dohonil ji a znovu vysadil na osla.

„Pojedu s tebou.“

„Ne. Vrať se. Tahle cesta je moje poslání.“

Zavrtěl hlavou a promnul si čelo. „Sama tam nepůjdeš.“

Vystoupali na vrchol a oslepeni září zámku, na chvíli sklopili hlavu.

„Mám strach,“ zašeptal bratr, když si jeho oči přivykly, a hleděl na tichou stavbu sotva sto kroků před nimi. Zámek byl všude, kam oko dohlédlo, obrostlý vysokou travou, bodláčím, kopřivami, různými keři a stromy. Z trávy občas vykoukl zajíc nebo zadupalo jiné zvíře, ale žádné jako by se jich nebálo. Jen je zvědavě pozorovali.

„Je takový hrozivý…“ zašeptal.

„A opuštěný,“ doplnila Barborka. V očích se jí zrcadlil klid a odhodlání, když vykročila. Po pár krocích ji bratr dohonil a neklidně se rozhlížel. „Barborko, nech mě jít prvního.“

Zavrtěla rozhodně hlavou, ale byl neoblomný. „Buď půjdu první já, nebo si tě hodím přes rameno a odnesu tě dolů jako pytel,“ pronesl nečekaně pevným hlasem.

„Co když se ti něco stane? Co když se v něco proměníš?“

„Budeš mít o důvod víc nás všechny vysvobodit,“ odpověděl a nejistým krokem se vydal k zámku. Barborka ho sledovala a srdce jí prudce bušilo. Něco jí říkalo, že neměla bratra pouštět, ale bylo pozdě. Zastavil se před hladkou stěnou zámku a upřeně hleděl na něco, co ona nemohla vidět. Pak tiše zasténal a před jejíma očima se proměnil v Bojínek. Křik jí odumřel na rtech. Vyskočila a chystala se běžet za bratrem, když jí zápěstí sevřely něčí prsty. Prudce se otočila a hleděla do očí starého žebráka.

„Nechoď tam!“

„Musím,“ snažila se mu vytrhnout.“ Můj bratr…“

„Já vím,“ přikývl. „Viděl jsem, a proto nemohu dopustit, abys za mou pýchu trpěla i ty!“

Zmateně zamrkala. „Co jste říkal?“

„Ano, já jsem onen pyšný a hloupý král. Já jsem původce trápení mnoha lidí a teď i tvého. Nemohu dopustit, aby ses i ty kvůli mně obětovala. Svůj osud si každý určujeme sám, jak tenkrát řekl čaroděj, a ten můj je na cestách bez domova. Ve vědomí, že jsem zrůda, co zaslouží opovržení v očích normálních lidí. A trochu i v drobných radostech, když mě krásná dívka pozve na polévku,“ usmál se smutně a jemně ji tahal pryč od zámku. „Pojď a najdi si šťastnější osud.“

„Ne!“ vytrhla se mu a potřásla hlavou tak, až se jí kučeravé vlasy rozlétly do všech stran. „Já se nebojím podívat se vašemu čaroději do kouzelných očí. A pokud se ze mě stane strom nebo nějaká bylina, pak dobře, i tak mohu žít a být bratrovi nablízku.“

Chvíli na ni mlčky hleděl. Na její pevné odhodlání v očích a přísně sevřená ústa. Přikývl. „Tak pojďme. Půjdeme spolu.“

„Vy se nebojíte, že vás promění?“

„Ne. Můj trest přeci spočívá v něčem docela jiném.“

Pochopila, vzala ho za ruku a společně vykročili k zářivé stěně skleněného zámku.

Na malou chvíli zaváhala, ale když pak zvedla hlavu a zadívala se na svůj obraz, spatřila mladou, štíhlou dívku, v krásných šatech, s korunkou na hlavě. Za ruku držela sličného, mladého muže. Díval se na ni, v očích měl lásku a na rtech úsměv. Zmateně se otočila ke starci s otázkou na rtech, ale nikde ho neviděla. Za ruku ji držel mladý král a všude kolem nich se bodláky, kopřivy, stromy, keře a zvířata měnily v lidi a ti se jásavě dávali do tance. Bratr se na ni usmíval a přišel je oba obejmout.


Redakční úpravy provedla Helenia Kukková.

Odeslat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *