Alice: Ve víně je pravda

„Alice! Alice! Proboha, kde zase vězíš?“ bušení na dveře bylo stále intenzivnější a intenzivnější, přestože denní doba byla nanejvýše podivná. „Sakra! Alice!“ Rány pěstí do dveří nejspíš vzbudily všechny pokojné obyvatele domu a bylo s podivem, že dveře onen nápor vydržely. V potemnělé chodbě se ozvalo cinknutí a ve zdi se objevil proužek světla. Výtah se otevřel a z něj se jako velká voda, obtěžkaná taškami, a se svazkem klíčů v puse, vyhrnula drobná dívka s azurovými vlasy. Čelní srážce se nedalo zabránit za žádných okolností. „Jau!“ zakvílela Alice a s otevřením úst pustila na podlahu klíče. Jestli ještě někdo v domě v půl čtvrté ráno spal, tak v půl čtvrté a pět minut neměl šanci v tomto mírumilovném stavu zůstat. Za klíči...