Alice: Ve víně je pravda

„Alice! Alice! Proboha, kde zase vězíš?“ bušení na dveře bylo stále intenzivnější a intenzivnější, přestože denní doba byla nanejvýše podivná. „Sakra! Alice!“ Rány pěstí do dveří nejspíš vzbudily všechny pokojné obyvatele domu a bylo s podivem, že dveře onen nápor vydržely. V potemnělé chodbě se ozvalo cinknutí a ve zdi se objevil proužek světla. Výtah se otevřel a z něj se jako velká voda, obtěžkaná taškami, a se svazkem klíčů v puse, vyhrnula drobná dívka s azurovými vlasy.

Čelní srážce se nedalo zabránit za žádných okolností.

„Jau!“ zakvílela Alice a s otevřením úst pustila na podlahu klíče. Jestli ještě někdo v domě v půl čtvrté ráno spal, tak v půl čtvrté a pět minut neměl šanci v tomto mírumilovném stavu zůstat. Za klíči totiž letěl na zem obsah jedné z tašek, která se při nárazu protrhla. Plechovky energeťáků padaly na zem, poskakovaly dolů po schodech a tak nějak samovolně s ohromným řinčením obsadily všechna nižší patra. Na každém byla schovaná alespoň jedna a čekala na svoji příležitost dopomoci někomu k pádu se schodů. Alice by je musela všechny vypátrat do rána, aby se nikomu nic nestalo. To jsou tedy dvě hodiny, hledaných je asi osm a jsou to… plechovky?

„Alice! Nad čím to do háje přemýšlíš?!“ Muž v uniformě jí mával rukou před obličejem. „Máme něco fakt naléhavého!“ Aby dodal svým slovům na důležitosti, vtisknul Alici do rukou kelímek s ještě vlažnou kávou, co by probrala i mrtvého.

„Dóbře, tak já jdu…“ Alice jen naslepo do bytu hodila zbývající tašky s nákupem a vpotácela se zpět do výtahu. „Detaily ti řeknu v au…“ usmál se, ale nato se dveře výtahu zaklaply, „…tě…“ Svěsil hlavu a vydal se po schodech dolů. Při tom se modlil, aby si právě jeho nevyhlédly zákeřné plechovky jako svou první oběť.

Přežil bez úhony a tak mohl venku Alici úslužně otevřít dveře od auta a sám se usadil na místo řidiče. „Tak tedy… máme tu mrtvolu…“ Začal tradičně a už se nadechoval, aby pokračoval podrobnostmi.

„Překvapivě. Kdyby to byl košík koťátek, asi bys nezburcoval celý dům, kde jsem ještě navíc nebyla…“ po suchém konstatování Alice usrkla kafe a nastala chvilka ticha.

Odvážil se ticho ještě jednou přerušit. „Myslím, že tenhle případ ti přijde zajímavý. Mrtvý je detektiv z vedlejšího okrsku.“

„Taky ho mohli zabít na jeho okrsku, aby se na tom mohli podílet jeho vlastní kolegové. Třeba si mohli hodit kostkou, vybrat, kdo z nich se přihlásí, a uzavřít to…“

Litoval, že cokoliv řekl, a začal být vlastně rád, že je místo činu již za rohem.

Alice byla unavená a bylo to zřetelně znát, především na jejím cynismu a rozmrzelosti. A co bylo úplně nejhorší, Alici došla káva.

Na místě už byla policejní páska, ale díky svému doprovodu naštěstí Alice nemusela řešit rozdílnou barvu vlasů na hlavě a na průkazu. Oči jí pro tentokrát nespočinuly na mrtvole, která se tvářila, jako po povedené sebevraždě skokem ze střechy domu. Všimla si něčeho mnohem cennějšího. Opodál na lavičce seděl otrhaný, zarostlý chlapík s krabicí neznámého, avšak tušeného obsahu. Pak rychle pohlédla na mrtvolu a doufala, že si důkazní oddělení a pitevna poradí bez jejího přičinění. Nebylo ani trochu v jejím momentálním zájmu zkoumat tělo, jehož hlava připomínala špatně zamíchanou kaši s jahodovou polevou ze závodní jídelny. Její kroky směřovaly k nejspíše jedinému svědkovi celého incidentu.

„Jó, mádam… škyt… mócinky vošklivá to byla, tá, nó.. sebevražda! Jáko v tom vtipu…“

Alice se zarazila a s mírným odporem se usadila kousek od opilce. „Prosím vás, jakém vtipu?“ Chtěla sáhnout pro svoji propisku, ale štěstí jí nepřálo. Nechala ji doma. Naštěstí přispěchal kolega s diktafonem a tak se mohla nerušeně vyptávat dál. „Tedy, jakému vtipu to bylo podobné?“

„Nó, hentómu! Ják šerif přijde k mértvole… škyt… a tó…“ přihnul si vína z krabice, „…konstatuje, že tó byla móc nepěkná sebevražda. Patnácte ran, čtvéři různý ráže…“ Sám se vtipu rozesmál, Alice na něj jen nechápavě hleděla. „Jó, madam! Jak v tom vtipu! Mórd to bylo celý! Níkdo si to netó… nepřizná!“ Bezdomovec zvážněl. „Vo co stojíte paninko? Chcéte taky lok? Líp sa po tom… škyt… přemejšlí….“

Alice odmítavě zavrtěla hlavou a posteskla si, že s sebou nevzala alespoň jednu plechovku životodárného nápoje. „Prosím, popište mi přesně, co se stalo předtím, než ten muž spadl ze střechy…“

„Ne, ne, nenene! Vón nespadnul!“ Pořádně si přihnul, zmačkal krabici, hodil ji za sebe a jal se otevírat další. „Vóni ho na tu střechu museli vodnýst! Vodnýst, pak čékat, protože to bylo, jako by na vobloze prolítla vohnivá koule, pak byla tma, pak ještě jedna vohnivá koule… no a pak tu byla až policie! Ale předtim, jak se tu voběvili.. jó, vy ste vod nich, tak to nic… No, tak ho museli hodit dolu. To dá ty… rozumy, že jo?“

Alice čučela jako puk a málem omylem přijala druhou nabídku k přípitku.

„Ještě něco můžete říct? Například, jestli sem nejdřív přijeli, než odnesli oběť na střechu?“ Snažila se působit nanejvýše důvěryhodně.

„Jó, dá rozum, že sem nejdřívávějc museli přidrandit! Ale co mi to tu povídáte, milostivá pání policajtová! Ten chudák je po smérti? Škyt. To mi nemůžete dělat, najednou to na mě všécko takdle vybalit! Já si tu sedim, voni tam vylezou nějaký chlapi a jdou všichni hore. A rázem je tady takejhle mumraj. To mi fakt neřikejte, že je po smrti. Já si u něj chtěl vyžebrat ještě na krabičku… škyt…“ Přihnul si opravdu dlouze a následně krabici obejmul jako nejlepší přítelkyni. „Já chudák! Vóni měli kufr plnej peněz! A chudýmu na pitnej režim nepřispějou! A pitnej režim je důležitej! Vopravdu! Člověk… škyt… musí bumbat… škyt… aby mu bylo dóbře….“ Vyklopil do sebe zbytek krabice a ve stavu spokojeného spánku, kterým by si přáli býti oblaženi Alicini sousedi asi hodinu nazpět, se zhroutil na lavičku.

Alice poslala dva policisty, aby se o bezdomovce postarali a odvezli ho na služebnu, kde by s trochou štěstí mohl celou věc převyprávět později a za střízliva. „Půjčte mi někdo propisovačku, jinak se zblázním!“ Policista, který ji přivezl na místo, ochotně přispěchal s pomocí. Brzy se jí na hřbetu ruky skvělo několik málo slov a spousta zmatených šipek od jednoho k druhému.

„Takže, co zatím víme… šla dovnitř skupinka několika mužů, z nichž jeden je naše oběť. Měli s sebou zavazadlo, které pravděpodobně obsahovalo peníze. To se stalo… tak před dvěma dny, jestli zážitky toho zoufalce interpretuji dobře… A poté, uprostřed noci, oběť padá ze střechy. Dle slov svědka už mrtvá. To nám konec konců dokáže říct pitva, snad…“ mluvila si sice spíše sama pro sebe, ale celý policejní sbor ji poslouchal a hltal každé její slovo. „Potřebujeme tedy prohledat dům. Najít stopy po případném zápase, pokud nějaký před smrtí oběti proběhl. Pokud ano, tak s pomocí výsledků pitvy určit vražednou zbraň… a taky by to chtělo najít to zavazadlo, nejlépe i jeho obsah, ale o tom si dovolím pochybovat…“ Dočmárala něco málo na ruku a vydala se vstříc, té noci již druhému, domu, jehož obyvatelé budou další den rozmrzelí a nevyspalí…

Zákony schválnosti fungovaly dokonale. Důkazy sice byly nalezeny, ale až po poledni toho dne. V posledním prohledávaném pokoji, ve střešním bytě, který byl vlastně zútulněnou půdou. Na zemi se povalovala zakrvácená baseballová pálka a pod nadzvednutým prknem se zelenaly bankovky. Množství i fakt, že byly peníze úplně nové, nasvědčovaly spojení s případem nedávného vyloupení banky, jehož součástí byl i zavražděný policista. Zemřel pro peníze. Ostatní lupiči si chtěli rozdělit jeho podíl…

Alice nechala zbytek práce na policistech, přeci jen to již nezapadalo do její kompetence. Čekal ji mnohem náročnější úkol: osm hledaných, průměrně nebezpečných (velmi nebezpečných, započítá-li se únava a zákony schválnosti), v každém patře domu alespoň jeden a, co bylo nejzávažnější, již půl dne zpoždění…

---

Redakční úpravy provedla Helenia Kukková.